IV.ÚS 474/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na "ochranu vlastnictví" podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 340 526 Kč s příslušenstvím, která jim vznikla na jejich domu a garáži v důsledku stavební činnosti vedlejší účastnice při hutnění povrchu sousední komunikace za použití vibračního válce v prosinci 1999. [Pozn. Ústavního soudu: Stěžovatelé v roce 2000 podali u okresního soudu žalobu na náhradu škody uvedením domu do původního stavu, okresní soud rozsudkem (třetím rozsudkem ve věci) ze dne 31. 5. 2017 č. j. 9 C 531/2000-702 částečně žalobě vyhověl, částečně ji zamítl, poté Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 12 Co 348/2017-745 změnil vyhovující výrok a žalobu zamítl, následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 25 Cdo 2122/2019-768 odmítl a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3667/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako návrh zjevně neopodstatněný]. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č j. 12 C 390/2007-101 žalobu zamítl s odůvodněním, že jejich právo na náhradu škody se promlčelo, neboť běh tříleté tzv. objektivní promlčecí lhůty započal v okamžiku, kdy došlo ke zjištěnému poškození domu, a stěžovatelé od počátku věděli, kdo škodu způsobil. Stěžovatelům vznikla škoda již v okamžiku, kdy byl jejich dům činností vedlejší účastnice poškozen a kdy se poškození spočívající v prasklinách zdiva projevilo, a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy stěžovatelé přistoupili k opravám domu. Následná výzva stavebního úřadu, ani uzavření smlouvy o díle a zaplacení ceny díla neměly na počátek běhu promlčecí lhůty žádný vliv.

Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž nesouhlasili s promlčením jejich práva na náhradu škody, zejména tvrdili, že počátek běhu promlčecí lhůty se pojí s okamžikem úhrady nákladů vynaložených na opravu prasklin a vydrolení obvodového zdiva. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění podrobně objasnil konstrukci promlčení práva na náhradu škody upravenou v § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že právo na náhradu škody vůči vedlejší účastnici bylo u soudu uplatněno žalobou až poté, kdy marně uplynula objektivní tříletá promlčecí lhůta. Vznesla-li vedlejší účastnice za řízení námitku promlčení, aniž by uplatnění této námitky bylo shledáno rozporným s dobrými mravy, nelze stěžovatelům již z tohoto důvodu přiznat nárok, a to bez potřeby provádění dalšího dokazování jeho důvodnosti a výše.

Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože nebylo přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul nejprve právní režim promlčecích lhůt a zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudů poškodila vedlejší účastnice dům stěžovatelů v prosinci roku 1999, v témže měsíci se stěžovatelé dozvěděli o škodě a o vedlejší účastnici jako osobě konkrétního škůdce, což vyústilo v podání žaloby na uvedení nemovitosti v předešlý stav v roce 2000. V důsledku jedné škodní události vznikl jednorázově škodlivý následek a právo na jeho náhradu se započalo promlčovat v prosinci 1999, tudíž byla-li v dané věci podána žaloba na náhradu škody v roce 2007, stalo se tak po uběhnutí tzv. subjektivní i objektivní promlčecí doby (nic na tom nemění, že v roce 2006 stěžovatelé obdrželi výzvu stavebního úřadu k odstranění závad domu a vynaložili náklady na jeho opravu). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která odlišuje jednorázovou škodu představující nedělitelný celek, která se jako celek promlčuje, a situace, při kterých z jedné škodní události vznikají škodlivé následky postupně, a právo na náhradu takto vznikajících škod se rovněž postupně promlčuje. Poškození domu spočívající v tvrzeném odpadnutí části zdiva v roce 2006 krajský soud správně přičetl plně k tíži stěžovatelů, kteří po řadu let neučinili žádné kroky k odstranění závadného stavu nemovitosti, neboť nešlo o bezprostřední výsledek škodlivého působení vibračního válce, ale o následek dlouhodobě neopraveného porušení zdiva. Dovolání vůči výroku o nákladech řízení odmítl Nejvyšší soud podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

Stěžovatelé namítají, že výklad § 106 občanského zákoníku obecnými soudy a jeho použití na jejich věc byl chybný a rozporný s dosavadní judikaturou. Soudy se "přidržely" jazykového výkladu uvedeného ustanovení, ač bylo na místě nalézání práva contra verba sed secundum rationem legis. S odkazy na judikaturní závěry Nejvyššího soudu tvrdí, že počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty je nutno spojovat až s okamžikem úhrady nezbytných oprav provedených při odvracení hrozící škody. Přitom ke vzniku skutečné škody došlo až s okamžikem úhrady provedených oprav, takže s tímto okamžikem rovněž spojují počátek běhu promlčecí lhůty.

Žalobou v roce 2000 se stěžovatelé domáhali náhrady vzniklých škod uvedením do předešlého stavu a součástí požadavku byla oprava prasklin ve zdivu. Odpovědnost vedlejší účastnice byla postavena najisto, nicméně v průběhu řízení docházelo k postupné degradaci poškozeného zdiva, která nakonec vedla k úplnému odpadnutí jeho části. Podle stěžovatelů byl provedením nutné opravy nárok na náhradu škody uvedením do předešlého stavu přetransformován do nároku na náhradu škody v penězích, kdy původně požadovaná oprava vzniklých prasklin již pozbyla na účelnosti.

V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřili na generální prevenční povinnost a zakročovací povinnost zakotvené v § 415 a 417 odst. 1 občanského zákoníku, včetně práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, a dále na náhradu škody při odvracení hrozící škody podle § 419 občanského zákoníku. Protože po výzvě stavebního úřadu odstranili závadný stav, bylo jejich legitimním očekáváním, že jim podle § 419 občanského zákoníku budou poskytnuty náklady účelně vynaložené na odvracení hrozící škody. I za situace, kdy soudy dospěly k závěru o promlčení škody plynoucí z provozní činnosti vedlejší účastnice z roku 1999, měly provést další dokazování alespoň k prevenční a zakročovací povinnosti a výši požadovaných nákladů, resp. jejich účelnosti, neboť právo na jejich náhradu nemohlo být promlčeno, protože se odvíjelo až od výzvy stavebního úřadu a bylo spojeno až s úhradou faktury vystavené za provedené opravy. Pomocí odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozují, že bylo jejich legitimním očekáváním, že jim stát prostřednictvím justičních orgánů poskytne náležitou ochranu jejich vlastnického práva a učiní veškerá nezbytná opatření, aby se jim za vzniklou škodu dostalo adekvátní náhrady od prokazatelného škůdce - vedlejší účastnice.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).

Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a zjistil, že k němu napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Pro závěr o absenci relevantních pochybení svědčí shodná skutková zjištění obecných soudů a jejich totožné právní závěry, na nichž založily rozhodnutí zamítající žalobu stěžovatelů, přičemž z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda došlo k promlčení jejich práva na náhradu škody podle § 106 občanského zákoníku. Tímto požadavkem však staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů a Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly o zamítnutí žaloby stěžovatelů z důvodu promlčení jejich práva na náhradu škody, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami promlčení práva na náhradu škody podle § 106 občanského zákoníku, který zakotvuje promlčení na základě kombinovaných promlčecích lhůt s odlišně stanoveným jejich počátkem, zevrubně zabývaly. Přijatý právní závěr je ústavněprávně souladný a Ústavní soud na příslušné partie odůvodnění (např. bod 6. a 7. odůvodnění rozsudku krajského soudu a str. 3. první odstavec odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje. Za přiléhavý považuje závěr, že nepřistoupili-li stěžovatelé k odstranění škod, které se projevily již v roce 1999, pak další projevy tohoto již existujícího poškození vedoucí až k vypadnutí části zdiva jdou výlučně k jejich tíži a vedlejší účastnice za ně neodpovídá. Logicky proto nebylo v souvislosti s opadáváním zdiva na místě použití § 415, § 417 odst. 1 a § 419 občanského zákoníku, kterého se stěžovatelé dovolávali.

Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.