IV.ÚS 79/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 79/25 ze dne 30. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 20 Cdo 2110/2024-531 v části, v níž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2024 č. j. 14 Co 52/2024-497 a výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. prosince 2023 č. j. 15 EXE 4945/2018-463, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a P. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. Přestože stěžovatel navrhuje zrušení celého usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a Nejvyššího soudu, ústavní stížností brojí pouze proti výroku I. usnesení obvodního soudu a stejně tak ústavní stížností napadá pouze část výroku odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva (výrok I.) a návrh manželky stěžovatele na zastavení exekuce vyloučil k samostatnému řízení (výrok II.). Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že pohledávka, o jejíž zajištění jde, zanikla započtením. Obvodní soud však dospěl k tomu, že započtení bylo relativně neplatné pro neurčitost pohledávky (§ 1987 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "o. z."). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Na rozdíl od obvodního soudu však došel k závěru, že kompenzační projev stěžovatele je neurčitý, a tedy zdánlivý podle § 553 odst. 1 o. z., a podle § 554 o. z. se k němu tedy nepřihlíží. Stěžovatel v kompenzačním projevu specifikoval více svých pohledávek, které ve svém součtu převyšovaly pohledávku vedlejšího účastníka, a z kompenzačního projevu nebylo patrno, která část pohledávek stěžovatele započtením zanikla. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Postup městského soudu byl podle něj v souladu s dosavadní judikaturou. Rozhodnutí městského soudu nebylo pro stěžovatele překvapivé. Vedlejší účastník se již ve vyjádření k návrhu na zastavení exekuce dovolával neurčitosti kompenzačního projevu. Městský soud na tuto námitku poukázal při zahájení jednání dne 19. 4. 2024, u něhož byl přítomen právní zástupce stěžovatele a poté, co byl zápočet přečten k důkazu, poskytl soud účastníkům prostor k vyjádření. Ten ale stěžovatel ani jeho právní zástupce nevyužili. Postup podle § 118a o. s. ř. také nebyl na místě. Výkladový princip, jímž je priorita výkladu nezakládajícího neplatnost právního jednání, se může podle Nejvyššího soudu prosadit pouze tehdy, je-li takový výklad právního jednání vůbec možný. Soud nemůže výkladem nahradit chybějící údaje. Přípustnost dovolání nezakládá ani procesní otázka nevypořádání všech námitek stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí městského soudu bylo překvapivé, protože městský soud potvrdil usnesení obvodního soudu z jiného důvodu, než o který opřel své rozhodnutí obvodní soud, aniž by účastníky se svým právním názorem seznámil a umožnil jim se k němu vyjádřit. Pokud v řízení před obvodním soudem nebyl po právní stránce důvod pochybovat o určitosti zápočtu, nemohl stěžovatel předpokládat, že městský soud zaujme názor opačný. 6. Stěžovatel dále napadá i samotný právní závěr o neurčitosti kompenzačního projevu Městský soud měl podle něj upřednostnit výklad ve prospěch platného právního jednání. Stěžovatel namítá, že v kompenzačním projevu dostatečně specifikoval svou pohledávku a pohledávku vedlejšího účastníka. Z kompenzačního projevu lze snadno zjistit, která ze dvou samostatně fakturovaných pohledávek stěžovatele a v jaké výši byla započtena. Je zřejmé, že zápočet se týkal pohledávky na částku 6 378 447,15 Kč, neboť pouze ta dosahovala takové výše, aby mohl použít její část ve výši 5 153 000 Kč k započtení. 7. Soudy se také nezabývaly dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se požadavku na spravedlivé uspořádání právních vztahů mezi účastníky řízení, tím, že jednání vedlejšího účastníka bylo v rozporu s dobrými mravy a tím, že by soudy měly zvážit aplikaci § 10 odst. 2 o. z. Soudy také nepřihlédly k tomu, že městský soud v rozhodnutí ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 5 To 71/2018 konstatoval, že stěžovatel není dlužníkem vedlejšího účastníka. Soudy jsou přitom povinny se podle § 132 o. s. ř vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Stěžovatel ve vztahu k těmto námitkám opakuje argumenty uvedené před obecnými soudy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 10. Podle Ústavního soudu nelze rozhodnutí městského soudu považovat za překvapivé. Z rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu a ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastník v řízení před obvodním soudem poukazoval na to, že zápočet je neplatný pro neurčitost, a stěžovatel si byl této námitky vědom. Městský soud na ni poukázal při zahájení jednání dne 19. 4. 2024, u něhož byl přítomen právní zástupce stěžovatele. Městský soud provedl v řízení znovu důkaz listinou o jednostranném započtení a účastníkům dal možnost zaujmout k ní stanovisko. I z rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485), ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)], na něž odkazuje stěžovatel, je zřejmé, že překvapivé je takové rozhodnutí, pokud účastníci nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů a odlišnému právnímu hodnocení. Poučení o jiném právním posouzení je nezbytné v situaci, nemohou-li jej účastníci předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění Nejvyššího soudu týkající se této otázky. Ani skutečnost, že námitka neurčitosti kompenzačního projevu byla vedlejším účastníkem uplatněna již v řízení před obvodním soudem, nemůže založit překvapivost rozhodnutí. Tím spíše, že důkaz jednostranným započtením byl zopakován i v řízení před městským soudem. Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že i pokud by byl stěžovatel městským soudem poučen o jeho jiném právním náhledu na věc, nic by to s ohledem na níže uvedené nemohlo změnit na výsledku řízení. 11. Stěžovatel dále napadá samotný právní závěr o neurčitosti kompenzačního projevu a uvádí, že městský soud měl upřednostnit výklad ve prospěch platného právního jednání. V kompenzačním projevu podle něj dostatečně specifikoval svou pohledáv