IV.ÚS 818/16

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2016, se domáhala stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky, jakožto insolvenčního správce povinného, v daném exekučním řízení změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka ze dne 20. 11. 2015 č. j. 085 EX 6851/11-91, o vydání výtěžku exekuce, tak, že vymožené plnění 13 000 Kč se vydá do majetkové podstaty úpadce - povinného bez odpočtu nákladů exekuce.

Stěžovatelka v předloženém návrhu vyjádřila přesvědčení, že postupem Městského soudu v Praze, který stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Odvolací soud rozhodnutí řádně neodůvodnil, jen poukázal na konkurenci dvou zákonných ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona a stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení jen s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Napadeným usnesením o nepřiznání nákladů řízení bylo odvolacím soudem podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Poukázala také na skutečnost, že odvolací soud ve skutkově totožných věcech rozhoduje naprosto odlišně. Stěžovatelka se domáhala zásahu Ústavního soudu, aby po skutkovém a právním posouzení napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Předně je třeba uvést, že stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2711/11 ze dne 26. 9. 2011).

Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).

Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložil, že dle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu soud rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, pokud některý z účastníků řízení se již dále řízení neúčastní. S ohledem na to, že rozhodnutím odvolacího soudu se účast insolvenčního správce v exekučním řízení končí, odvolací soud rozhodl i o nákladech za daný stupeň řízení (ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř., k ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., § 55c odst. 5 ex. řádu a § 52 odst. 1 ex. řádu). V tomto stupni řízení by měl úspěšný insolvenční správce nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci však dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a § 5 odst. 1 písm. a), b) insolvenčního zákona, odvolací soud dospěl k závěru ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, aby insolvenčnímu správci nebyla náhrada nákladů řízení přiznána ve smyslu § 150 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014). Odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznal. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud dospěl k závěru, maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout.

Ústavní soud uzavírá, jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí patrné, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s § 169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat (srov. čl. 81, č. 83, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.