IV.ÚS 916/22

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces dle 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl zadržen dne 16. 8. 2021 a dne 18. 8. 2021 podal státní zástupce návrh na jeho vzetí do vazby, kterému bylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Liberci (dále také "okresní soud") téhož dne. Byl u něj shledán důvod vazby podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Na základě stížnosti obžalovaného proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále také "krajský soud") dne 8. 9. 2021 tak, že napadené usnesení zrušil a rozhodl, že se obžalovaný bere do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu.

Dne 5. 11. 2021 byla u okresního soudu podána obžaloba na stěžovatele pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a dále pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že od roku 2018 do 16. srpna 2021 přechovával metamfetamin a konopí, které distribuoval sedmnácti osobám. Druhého skutku se měl dopustit tím, že se záměrem získat finanční dluh přiběhl k vozidlu, v němž seděl poškozený, a s vytaženým teleskopickým obuškem na něj křičel, aby mu vrátil peníze, jinak ho zabije. Snažil se otevřít dveře, udeřil obuškem do vozidla, poté se poškozenému podařilo se z místa vzdálit. Dne 29. 11. 2021 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě a nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad obžalovaným. Stížnost obžalovaného proti tomuto usnesení byla dne 5. 1. 2022 zamítnuta.

Obžalovaný podal dne 23. 2. 2022 žádost o propuštění z vazby. Napadeným usnesením ji okresní soud zamítl, neboť nadále shledal důvody vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Jednak zdůraznil, že se stěžovatel ohledně prvního skutku doznal, ohledně druhého skutku svědčí o jeho vině výpověď poškozeného a protokol o ohledání vozidla. Dále uvedl, že má v opise z Rejstříku trestů celkem 8 záznamů, které svědčí o jeho sklonech k páchání drogové trestné činnosti. Trestním příkazem z roku 2019 a rozsudkem z roku 2021 byl shledán vinným ze spáchání dvou přečinů vydírání, což vypovídá o jeho sklonech k páchání násilné trestné činnosti. Před vzetím do vazby stěžovatel užíval vícekrát denně metamfetamin, jeho partnerka je rovněž uživatelkou drog. Návrat stěžovatele k užívání drog je tak dle okresního soudu velmi pravděpodobný. Navíc se měl dopustit vydírání se zbraní v ruce v situaci, kdy neuhradil peněžitý trest za jiný trestný čin vydírání, a krátce po odsouzení za další trestný čin vydírání. Byl tehdy ve zkušební době podmíněného odsouzení a ani dohled probačního úředníka jej od takového jednání neodradil. Proto je další páchání trestné činnosti v případě propuštění z vazby velmi pravděpodobné.

Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu. Předeslal, že soudní řízení je už u samého konce. Z posloupnosti trestné činnosti stěžovatele vyplývá jednoznačně důvodná obava, že by mohl trestnou činnost, pro niž je stíhán, opakovat a tím je dán zmíněný důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu. Je zřejmé, že má sklony nejenom k násilné, ale i k drogové trestné činnosti, bez ohledu na probíhající trestní řízení, na čemž nic nemění, že se k drogové trestné činnosti doznal. Byť stěžovatel předložil potvrzení o ubytování ve Středisku Naděje v Jablonci nad Nisou, kde by se podroboval testování na omamné a psychotropní látky, v minulosti na něho nemělo pozitivní vliv ani ochranné léčení, za kterého byl propuštěn.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že za současného stavu řízení by mělo být na vazební důvody nahlíženo optikou tzv. zesílených důvodů vazby, kterou vyvinul Evropský soud pro lidská práva. I Ústavní soud dle stěžovatele konstatoval, že konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody. Stěžovatel v této souvislosti připomenul, že je ve vazbě více než sedm měsíců. Vazba by neměla být pojímána jako trest, ale jako krajní prostředek. Stěžovatel předložil potvrzení o ubytování ve Středisku Naděje, je ochotný používat elektronický náramek. Obecné soudy se ale těmito argumenty vůbec nezabývaly. Stejně tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepodrobily pečlivé analýze aktuální skutečnosti, které by svědčily pro praktickou možnost opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán. Důsledkem je, že omezení osobní svobody se neopírá o zákonné důvody v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud setrvale judikuje, že opatření týkající se omezení osobní svobody mají být uložena pouze tehdy, není-li možná jiná alternativa [nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04 (N 28/32 SbNU 261), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a že při rozhodování o těchto opatřeních se má postupovat zdrženlivě, restriktivně a maximálně šetrně k právům obviněných [nález ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 303/01 (N 156/24 SbNU 149)]. Dále se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval ke kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudů ve vazebních věcech. Taková rozhodnutí musejí být řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna [nález ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 (N 155/42 SbNU 267)], a to ve vztahu ke konkrétním skutečnostem [nález ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 356/05 (N 20/40 SbNU 153) a nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Při posuzování důvodnosti dalšího trvání vazby jsou vyžadovány zesílené důvody v návaznosti na plynutí času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání totiž mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat [nález sp. zn. I. ÚS 2652/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 178/82 SbNU 727)].

V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku, že soudy neopřely svá rozhodnutí o nutnosti trvání vazby o skutečnosti, které by svědčily pro praktickou možnost opakování trestné činnosti. Soudy přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých konkrétních okolností vyplývá obava z opakování trestné činnosti. Jednak se stěžovatel k trestné činnosti sám doznal, jednak se jí dopouští opakovaně a dlouhodobě. Už v roce 2001, jak uvedl okresní soud, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a bylo mu uloženo ochranné léčení protitoxikomanické. Ani opakovaná trestní řízení pro stejné trestné činy jako v nynější věci a dohled probačního úředníka jej neodradilo. Touto optikou posuzovaly okresní soudy i opatření nahrazující vazbu. Nepřiléhavý je odkaz stěžovatele na nález ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 (N 37/72 SbNU 419), v němž bylo obecným soudům vytknuto, že nezkoumaly, nakolik může samotný stěžovatel opakovat trestnou činnost páchanou dříve v organizované skupině.

Obecné soudy nevycházely pouze z možné trestní sazby nebo ze zdůraznění závažnosti trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán, což bylo opakovaně Ústavním soudem kritizováno. Opíraly se o konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z opakování trestné činnosti, a rovněž o míru uspořádanosti životních poměrů stěžovatele, jak to vyžaduje i judikatura Ústavního soudu [(nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157)].

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí založila omezení osobní svobody stěžovatele na řádných a vyčerpávajících důvodech, čímž dostála shora uvedeným standardům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces a práva na osobní svobodu. Ústavní soud navíc ve veřejně přístupné databázi https://infosoud.justice.cz/ ověřil, že obecné soudy správně uváděly, že se trestní řízení nachází v závěrečné fázi, neboť byl dne 29. 3. 2022 ve stěžovatelově věci vyhlášen odsuzující, doposud nepravomocný rozsudek.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.