1/1953 Sb. · 329 paragrafů
(1) Hlavní líčení je veřejné.
(2) Veřejnost smí být vyloučena pro celé hlavní líčení nebo pro jeho část, jen bylo-li veřejným projednáním věci ohroženo státní, hospodářské nebo služební tajemství anebo klidný průběh jednání nebo mravnost. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.
(3) I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozsudek veřejně.
(1) Byla-li veřejnost vyloučena, má obviněný právo zvolit si dva důvěrníky, kteří mohou být při hlavním líčení přítomni. Je-li obviněných více, má každý právo zvolit si dva důvěrníky. Dohromady však obvinění nemají právo zvolit si více než šest osob; jestliže jich bylo zvoleno více a obvinění se nedohodnou, náleží výběr ze zvolených osob soudu.
(2) Byla-li veřejnost vyloučena, pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, může si obviněný zvolit za důvěrníky jen takové osoby, proti nimž nemají soud ani prokurátor námitky.
(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, prokurátora a zapisovatele.
(2) Nekoná-li se řízení proti uprchlému, nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného,
a) který nebyl ještě vyslechnut o trestném činu, jenž je předmětem žaloby, a to ani orgánem povolaným k vyhledávání,
b) kterému nebyly žaloba nebo předvolání k hlavnímu líčení náležitě doručeny, nebo
c) který je obviněn z trestného činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Obviněný musí mít při hlavním líčení obhájce (§ 45),
a) koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nebo
b) uzná-li to soud za nutné, zejména má-li pochybnosti, zda je obviněný způsobilý hájit se sám.
(1) Předseda senátu řídí hlavní líčení a dbá o zachování pořádku při něm. Má právo zakázat z důvodů výchovných osobám nezletilým přítomnost v jednací síni.
(2) Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu vykázat z jednací síně. Obviněný může být vykázán jen po předchozí výstraze, a to pouze na dobu nezbytně nutnou; když byl obviněnému vstup zase povolen, sdělí mu předseda senátu, je-li to vzhledem k chování obviněného možné, podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.
(3) Kdo se cítí zkrácen opatřením předsedy senátu, může žádat, aby rozhodl senát.
(1) Předseda senátu zahájí hlavní líčení a otáže se obviněného, zda byla zachována lhůta k přípravě (§ 140).
(2) Svědky a znalce vyzve předseda senátu, aby se odebrali do místnosti jim vykázané a bez jeho dovolení se nevzdalovali. Podle potřeby učiní opatření, aby se svědci mezi sebou nedomlouvali; znalcům může uložit aby zůstali v jednací síni.
(3) Ustanovení odstavce 2 se užije také na poškozeného a zúčastněnou osobu, jsou-li předvoláni jako svědci; po jejich výslechu jim předseda senátu sdělí, o čem se jednalo v jejich nepřítomnosti.
(1) Po zahájení hlavního líčení přednese prokurátor žalobu.
(2) Prokurátor může při hlavním líčení, dříve než se soud odebere k závěrečné poradě, rozšířit žalobu na nový skutek nebo ji jinak změnit.
Po přednesení žaloby se přistoupí k výslechu obviněného a k provádění dalších důkazů.
Prokurátor, jakož i obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci, mohou dávat vyslýchaným osobám otázky; otázky, které nepřispívají k objasnění věci, předseda senátu nepřipustí.
Písemnosti, jejichž obsah je důležitý pro posouzení věci, zejména trestní oznámení a posudek úřadu anebo veřejného ústavu nebo orgánu, musí být při hlavním líčení přečteny.
Souhlasí-li prokurátor a obviněný, může být místo přečtení protokolů a jiných písemností sdělen podstatný obsah toho, co by se mělo číst.
(1) Obviněný, který v hlavním líčení nebyl dosud vyslechnut, nesmí být přítomen při výslechu spoluobviněných; předseda senátu může nařídit, aby byl každý obviněný vyslýchán v nepřítomnosti spoluobviněných. V těchto případech sdělí předseda senátu obviněnému po jeho výslechu podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.
(2) Po provedení každého jednotlivého důkazu musí být obviněný vyzván, aby se k němu vyjádřil.
(3) Obviněný může i při hlavním líčení jednat se svým obhájcem, nesmí se však s ním radit o odpovědi na danou otázku.
(4) Vzdálí-li se obviněný bez souhlasu předsedy senátu od hlavního líčení, může být předveden.
Koná-li se hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nebo odpírá-li obviněný vypovídat, přečte se protokol o jeho dřívější výpovědi a jeho návrhy obsažené ve spise.
(1) Svědek, který v hlavním líčení nebyl dosud vyslechnut, nesmí být při provádění důkazů přítomen.
(2) Je-li obava, že svědek nebude v přítomnosti obviněného mluvit pravdu, může předseda senátu nařídit, aby se obviněný za výslechu vzdálil z jednací síně. Po jeho návratu do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu v přítomnosti vyslechnutého svědka vyjádřit.
(3) Svědkovi již vyslechnutému může předseda senátu nařídit, aby se po dobu, kterou určí, zdržoval v jednací síni nebo v místnosti mu vykázané.
(4) Vzdálí-li se svědek bez souhlasu předsedy senátu od hlavního líčení, může být předveden.
(1) Místo výslechu svědka při hlavním líčení smí se při něm přečíst protokol o výslechu svědka provedeném mimo hlavní líčení,
a) souhlasí-li s tím prokurátor i obviněný,
b) odpírá-li svědek bez oprávnění výpověď, nebo
c) zemřel-li svědek, stal-li se duševně chorým, není-li jeho pobyt znám nebo kdyby jeho přítomnost pro stáří, nemoc nebo vzdálenost místa pobytu či z jiných příčin byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.
(2) Místo výslechu znalce při hlavním líčení smí se při něm přečíst protokol o výslechu znalce provedeném mimo hlavní líčení,
a) souhlasí-li s tím prokurátor i obviněný, nebo
b) kdyby přítomnost znalce byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.
(1) Po provedení důkazů vyzve předseda senátu poškozeného a zúčastněnou osobu, aby učinili návrhy. Nejsou-li poškozený nebo zúčastněná osoba přítomni ani zastoupeni, přečtou se jejich návrhy ze spisů.
(2) Potom udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem, a to nejprve prokurátoru a po něm obhájci a obviněnému, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněných několik, určí předseda senátu pořadí jejich řečí. Ujme-li se prokurátor znovu slova, přísluší poslední slovo obhájci, obviněnému a zákonnému zástupci.
(3) Prokurátor ve své závěrečné řeči zhodnotí výsledky hlavního líčení, zejména nebezpečnost trestného činu pro společnost a možnost nápravy obviněného; určitou výměru trestu nesmí však prokurátor navrhnout.
(1) Po závěrečných řečech se soud odebere k závěrečné poradě.
(2) Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.
(1) Soud může rozhodnout jen o skutku, který je předmětem žaloby, není však vázán právním posouzením skutku v žalobě.
(2) Soud může při rozhodování v hlavním líčení přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení.
O tom, zda se obviněný uznává vinným či zda se žaloby zprošťuje, rozhodne soud rozsudkem.
Soud obviněného zprostí žaloby,
a) není-li skutek, který je předmětem žaloby, trestným činem,
b) je-li prokázáno, že trestný čin nespáchal obviněný,
c) není-li prokázáno, že trestný čin spáchal obviněný,
d) zanikla-li trestnost činu, nebo
e) není-li obviněný trestně odpovědný.
Je-li tu důvod pro ochranné opatření, může je soud nařídit v hlavním líčení i bez návrhu prokurátora.
(1) Jestliže soud uzná obviněného vinným, rozhodne o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, a to jen tehdy, jestliže o to poškozený žádal, dříve než se soud odebral k závěrečné poradě, a o nároku nebylo již rozhodnuto v řízení ve věcech občanskoprávních.
(2) Nelze-li přesný rozsah nároků určit bez značných průtahů, přizná je soud do výše, do které byly prokázány nebo kterou pokládá za přiměřenou, a co do zbývající části uplatňovaných nároků odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
(3) Soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních i tehdy, nelze-li bez značných průtahů stanovit ani přiměřenou výši nároků.
(1) Soud přeruší trestní stíhání,
a) jestliže obviněného nelze pro nepřítomnost postavit před soud a nekoná se řízení proti uprchlému,
b) jestliže obviněného nelze pro těžkou chorobu postavit před soud a hlavní líčení nelze konat v jeho nepřítomnosti, nebo
c) není-li obviněný pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, schopen chápat smysl trestního řízení.
(2) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.
(3) Proti rozhodnutí, jímž soud přerušil trestní stíhání nebo jímž odmítl v trestním stíhání pokračovat, může prokurátor podat stížnost, která nemá odkladný účinek.
(1) Soud zastaví trestní stíhání,
a) vezme-li prokurátor po zahájení hlavního líčení žalobu zpět, dříve než se soud odebere k závěrečné poradě,
b) nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo,
c) jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla povolena obnova, nebo
d) jestliže obviněný zemřel.
(2) O zastavení trestního stíhání předseda senátu podle možnosti vyrozumí obviněného a poškozeného.
(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, která má odkladný účinek.
(1) Lidový soud postoupí věc krajskému prokurátoru, vyjde-li najevo, že jde o trestný čin náležející k příslušnosti krajského prokurátora. Převezme-li krajský prokurátor stíhání, vrací se věc do stavu vyšetřování.
(2) Vrátí-li krajský prokurátor věc postoupenou podle odstavce 1, lidový soud v řízení pokračuje.
(1) Jestliže po podání žaloby před krajským soudem důvod společného řízení zanikne zastavením trestního stíhání nebo vyloučením některé věci, může krajský soud postoupit zbývající nebo vyloučenou věc příslušnému okresnímu prokurátoru.
(2) Věc postoupená podle odstavce 1 se vrací do stavu vyšetřování.
(1) Vyjde-li najevo, že pro trestný čin, pro který byla podána žaloba, obviněný podléhá vojenské soudní pravomoci, lidový nebo krajský soud postoupí věc příslušnému vojenskému prokurátoru.
(2) Vyjde-li najevo, že pro trestný čin, pro který byla podána žaloba, obviněný vojenské soudní pravomoci nepodléhá, vojenský soud postoupí věc příslušnému okresnímu nebo krajskému prokurátoru.
(3) Věc postoupená podle odstavce 1 nebo 2 se vrací do stavu vyšetřování; navrhne-li to však prokurátor, jemuž věc byla postoupena, koná soud hlavní líčení, a to na podkladě původní žaloby.
(1) Soud odročí zahájené hlavní líčení,
a) shledá-li, že skutek, který je předmětem žaloby, patří k rozhodování senátu o větším počtu členů nebo senátu v jiném složení,
b) nemá-li obviněný obhájce, ač jej musí mít (§ 146),
c) žádá-li o to obviněný před přednesením žaloby vzhledem k tomu, že lhůta k přípravě (§ 140) byla zkrácena, nebo
d) žádá-li o to obviněný vzhledem k tomu, že prokurátor po zahájení hlavního líčení rozšířil žalobu na skutek, který nebyl spáchán za hlavního líčení; v tomto případě nelze bez souhlasu obviněného odročit hlavní líčení na dobu kratší než tři dni.
(2) Soud odročí zahájené hlavní líčení také z jiných důležitých důvodů, zejména tehdy,
a) nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast je při hlavním líčení nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo
b) objeví-li se za hlavního líčení potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.
Při pokračování v odročeném hlavním líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se hlavní líčení znovu.
(1) Opravným prostředkem proti rozsudku je odvolání.
(2) Odvoláním lze odporovat rozsudku prvé stolice; proti rozsudku nejvyššího soudu není odvolání přípustné.
(3) Odvolání má odkladný účinek.
(1) Odsuzujícímu rozsudku může odvoláním odporovat:
a) prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli z výroků,
b) obviněný pro nesprávnost kteréhokoli z výroků, který se ho přímo dotýká,
c) poškozený pro nesprávnost výroku o jeho nárocích vzešlých z trestného činu nebo proto, že soud o takovém včas uplatněném nároku nerozhodl,
d) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku, který se jí přímo dotýká.
(2) Zprošťujícímu rozsudku může odvoláním odporovat:
a) prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli z výroků,
b) obviněný pro nesprávnost kteréhokoli z výroků a pro nesprávnost zjištění do odůvodnění rozsudku pojatého, které se ho přímo dotýkají,
c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání.
Ve prospěch obviněného mohou podat odvolání též jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel. Lhůta k podání odvolání jim počíná týmž dnem jako obviněnému.
(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, do tří dnů od oznámení rozsudku (§ 29); požádá-li však prokurátor nebo obviněný do tří dnů od vyhlášení rozsudku, jemuž byl přítomen, o doručení stejnopisu vyhotovení rozsudku, může podat odvolání do tří dnů od jeho doručení.
(2) Má-li se stejnopis vyhotovení rozsudku doručit kromě obhájci nebo zákonnému zástupci i obviněnému proto, že obviněný nebyl při vyhlášení rozsudku přítomen, počíná lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později.
(1) Oprávněná osoba se může odvolání výslovně vzdát nebo podané odvolání vzít zpět.
(2) Odvolání lze vzít zpět jen do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Odvolání podané prokurátorem může vzít zpět i nadřízený prokurátor.
(3) Odvolání, které podala ve prospěch obviněného jiná oprávněná osoba, může být vzato zpět jen s jeho výslovným souhlasem.
(1) Předseda senátu zařídí, aby prokurátoru a osobám, které by mohly být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, byly doručeny stejnopisy podaného odvolání a stejnopisy podání, jimiž odvolatel odvolání odůvodnil; stejnopisy vyjádření prokurátora a osob, jimiž byly stejnopisy odvolání doručeny, se doručí odvolateli.
(2) Jestliže lhůta k podání odvolání uplynula již všem oprávněným osobám, předloží předseda senátu věc odvolacímu soudu.
O odvolání proti rozsudku krajského soudu rozhoduje nejvyšší soud. O odvolání proti rozsudku lidového soudu rozhoduje nadřízený krajský soud.
(1) Soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se ho výslovně vzdala nebo je vzala zpět.
(2) Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.
(1) Soud přeruší trestní stíhání,
a) jestliže obviněného nelze pro nepřítomnost postavit před soud a nekoná se řízení proti uprchlému,
b) jestliže obviněného nelze pro těžkou chorobu postavit před soud a odvolací líčení nelze konat v jeho nepřítomnosti, nebo
c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání trestného činu schopen chápat smysl trestního řízení.
(2) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.
(1) Soud zastaví trestní stíhání,
a) nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo, nebo
b) jestliže obviněný zemřel.
(2) O zastavení trestního stíhání předseda senátu podle možnosti vyrozumí obviněného a poškozeného.
Soud zruší napadený rozsudek a postoupí věc příslušnému prokurátoru, opominul-li tak učinit soud první stolice (§§ 167 nebo 169).