Zákoník mezinárodního obchodu

(1) Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi za to, že v době postoupení trvala; za dobytnost odpovídá, jestliže to bylo smluveno, a to jen do výše přijaté úplaty s úroky a náklady spojenými s bezvýsledným vymáháním.

(2) Postupitel neodpovídá podle odstavce 1, jestliže postupník postoupenou pohledávku neuplatní před soudem včas.

Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho závazek, nastoupí jako dlužník na jeho místo, přivolí-li k tomu věřitel. Přivolení věřitele může být dáno buď původnímu dlužníku nebo přejímateli závazku.

Kdo bez dohody s dlužníkem ujedná s věřitelem, že splní za dlužníka jeho závazek, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka.

Projev nového dlužníka o převzetí závazku musí se stát písemně.

Obsah závazku se jeho převzetím nemění, avšak zajištění závazku poskytnuté třetí osobou trvá jen tehdy, jestliže tato osoba přivolila ke změně dlužníka.

Převezme-li někdo smlouvou jmění nebo podnik, je zavázán vedle původního dlužníka ze závazků, které náležejí ke jmění nebo podniku a o kterých při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel. Nabyvatel odpovídá toliko do výše nabytého majetku.

Převezmou-li smlouvou jmění nebo podnik zcizitelův manžel, jeho děti, sourozenci nebo rodiče, jsou zavázáni vedle zcizitele ze závazků, které náležejí ke jmění nebo k podniku, bez ohledu na cenu majetku, ledaže o takových závazcích při převzetí nevěděli ani vědět nemohli.

Kdo se dohodne s dlužníkem, že opatří plnění jeho věřiteli, odpovídá dlužníkovi za to, že nebude musit plnit. Věřiteli z toho přímé právo nevznikne.

(1) Poukázkou opravňuje ten, kdo ji vydal (poukazatel) poukazníka, aby přijal plnění od poukázaného a poukázaného zmocňuje, aby plnil poukazníkovi na účet poukazatelův. Přímého práva nabude poukazník proti poukázanému teprve, až mu poukázaný prohlásí, že poukázku přijímá.

(2) O akreditivu platí zvláštní ustanovení (§ 653 až 660).

(1) Pokud je poukázaný to, co má plnit, již poukazateli dlužen, je vůči němu povinen plnit poukazníkovi a jeho závazek zanikne teprve tím, že poukazníkovi splní. Má-li poukázkou být splněn dluh poukazatelův u poukazníka, který k tomu přivolil, je poukazník povinen poukázaného vybídnout, aby plnil.

(2) Nechce-li poukazník užít poukázky nebo odepírá-li poukázaný poukázku přijmout nebo podle ní plnit, je poukazník povinen oznámit to bez zbytečného odkladu poukazateli.

Přijme-li poukázaný poukázku vůči poukazníku, může mu činit jen takové námitky, které se týkají platnosti přijetí poukázky nebo které vyplývají z obsahu poukázky, anebo z jeho vlastního vztahu k poukazníkovi.

Dokud poukázaný ještě nepřijal poukázku vůči poukazníkovi, může ji poukazatel odvolat.

Není-li mezi poukazatelem a poukázaným jiný důvod vzniku závazku, platí o právním vztahu mezi oběma ustanovení o smlouvě příkazní; poukázka však nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného.

Promlčení nároku poukazníka proti poukázanému počne, jakmile poukazníku došel projev o přijetí poukázky.

(1) Zástavní právo zajišťuje peněžitou pohledávku a ve smluveném rozsahu i příslušenství pohledávky tím, že v případě jejího včasného nezaplacení zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se z věci zastavené zástavcem.

(2) Je-li zástavním právem zajištěna pohledávka nepeněžitá, má se za to, že do výše zjistitelného jejího ocenění v době vzniku zástavního práva je zajištěn peněžitý nárok, který by věřiteli příslušel v případě porušení závazku dlužníka.

Zástavní právo se vztahuje na zastavenou věc, na její přírůstek a příslušenství, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo z tohoto zákona.

Ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva a pohledávka, kterou zajišťuje.

Zástavní právo lze zřídit jen pro zajištění platného závazku; platnosti zástavního práva však nevadí, jestliže je zřízeno pro závazky budoucí nebo závazky podmíněné.

Zástavní právo na základě smlouvy vzniká odevzdáním věci zástavnímu věřiteli s tím, že má sloužit jako zástava. Je-li zřízení zástavního práva smluveno písemně, vzniká zástavní právo již uzavřením smlouvy.

Zastaví-li někdo cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, které přísluší k věci jiné věcné právo neslučitelné s právem zástavním, vznikne zástavní právo, jen jestliže zastavovaná věc je odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V pochybnostech se má za to, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Zastavit lze i pohledávku, předmětem jejíhož plnění je věc, právo nebo jiná hospodářská hodnota.

K zastavení pohledávky je třeba, aby o něm byl vyrozuměn dlužník pohledávky (poddlužník). Zástavní právo se vztahuje i na dlužné úroky a ostatní příslušenství pohledávky.

Poddlužník, který byl o zastavení pohledávky vyrozuměn, může plnit svému věřiteli jen se souhlasem zástavního věřitele.

V době splatnosti zastavené pohledávky je povinen poddlužník plnit zástavnímu věřiteli. Byla-li zastavená pohledávka splněna zástavnímu věřiteli, stává se předmět plnění zástavou. O plnění poddlužníka je povinen zástavní věřitel dlužníka zpravit.

(1) Jestliže zástavní právo nebylo zřízeno odevzdáním zastavené věci zástavnímu věřiteli nebo jestliže nejde o zástavní právo vznikající přímo z tohoto zákona, je zástavce povinen zastavovanou věc označit tak, že její zastavení může být každému patrno. Místo toho mohou zástavce a zástavní věřitel dát věc jiné osobě, aby ji pro ně uschovala, nebo dát zapsat vznik zástavního práva podle příslušných předpisů.

(2) U věcí, které nelze užívat bez listiny, v níž je věc odlišena od věcí jiných, postačí zapsání zástavního práva v této listině.

Nedošlo-li k odevzdání nebo označení nebo uschování zastavené věci nebo zapsání zástavního práva podle § 169, nemůže zástavní věřitel uplatnit zástavní právo vůči třetí osobě, ledaže tato osoba o zatížení věci zástavním právem věděla.

(1) Zástavní věřitel, který má zastavenou věc (zástava) u sebe, může ji zadržovat po dobu trvání zástavního práva.

(2) Zástavní věřitel je povinen zástavu pečlivě opatrovat a má nárok na náhradu nákladů, které učinil, aby této své povinnosti dostál.

(1) Zástavce je povinen zdržet se všeho, čím se zastavená věc zhoršuje na újmu zástavního věřitele.

(2) Ztratí-li zastavená věc na ceně a zajištění pohledávky se tak stane nedostatečným, může zástavní věřitel na dlužníkovi žádat, aby splatil přiměřenou část svého závazku ještě před stanovenou dobou plnění, ledaže dlužník zajištění svého závazku přiměřeně doplní.

Jestliže není zajištěná pohledávka ve stanovené době plnění uspokojena, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy podle § 174.

(1) Zástavní věřitel může požádat příslušný orgán o provedení prodeje zástavy.

(2) Zástavní věřitel může, má-li zástavu u sebe a bylo-li tak písemně ujednáno, sám dát zástavu prodat ve veřejné dražbě; má-li zástava úředně stanovenou cenu, může ji za tuto cenu prodat i jinak. O zamýšleném výkonu prodeje je zástavní věřitel povinen zástavce i dlužníka bez odkladu zpravit.

Jestliže k zajištění téže pohledávky bylo zastaveno několik věcí, jsou zastaveny nedílně. Zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoliv zástavy.

Vznikne-li k téže věci více zástavních práv, bude přednostně uspokojeno zástavní právo svým vznikem starší, pokud tento zákon nestanoví něco jiného. Doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení i tehdy, bylo-li zástavní právo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné.

Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy, i když zajištěná pohledávka je již promlčena.

Zástavní právo zaniká, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci, je-li nižší než pohledávka.

Zanikne-li zástavní právo, je věřitel povinen vrátit zástavu, nebo umožnit vyznačení zániku zapsaného zástavního práva.

Podzástavní právo vzniká zastavením pohledávky zajištěné zástavním právem.

K vzniku podzástavního práva není třeba souhlasu vlastníka zastavené věci, ten však musí být o vzniku podzástavního práva vyrozuměn.

Je-li zástava odevzdána podzástavnímu věřiteli, odpovídá zástavní věřitel za škodu na zástavě tak, jako by ji měl sám u sebe.

Není-li pohledávka zajištěná podzástavním právem ani zastavená pohledávka v době splatnosti podzástavnímu věřiteli splněna, může se podzástavní věřitel domáhat uspokojení z podzástavy v rámci oprávnění zástavního věřitele podle ustanovení § 174.