Zákoník mezinárodního obchodu

Není-li patrno, že někdo jedná jako zástupce, má se za to, že jedná vlastním jménem.

Jedná-li zástupce jménem zastoupeného v mezích oprávnění, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zvláštní pokyny dané zástupci nemají vliv na práva a povinnosti jiných osob, jestliže jim nebyly známy.

Je-li právně významné, zda zastoupený je v dobré víře nebo zda věděl nebo musel vědět o určité okolnosti, přihlíží se k těmto skutečnostem i u zástupce, ledaže jde o okolnost, která nastala před udělením oprávnění k zastupování. Zastoupený, který není v dobré víře, nemůže se dovolávat dobré víry zástupce.

Překročí-li zástupce oprávnění, je zastoupený vázán, jen pokud takové překročení schválí. Jestliže však zastoupený neoznámí osobě, s níž zástupce jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dověděl, platí, že překročení schválil.

(1) Překročil-li zástupce při právním úkonu své oprávnění nebo jednal-li někdo bez takového oprávnění, je sám z právního úkonu zavázán, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil. Neschválí-li zastoupený právní úkon, má druhá zúčastněná osoba podle své volby právo žádat na osobě jednající jako zástupce buď splnění, nebo náhradu škody.

(2) Ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže druhá zúčastněná osoba o vadě v zastupování věděla.

(1) Zástupce má zpravidla jednat osobně, je však oprávněn ustanovit si sám zástupce,

a) je-li zástupcem na základě právního předpisu nebo na základě rozhodnutí úřadu nebo soudu,

b) je-li prokuristou,

c) je-li zástupcem k vedení sporu,

d) byl-li výslovně zmocněn ustanovit si vlastního zástupce.

(2) I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Soud může ustanovit zástupce (opatrovníka) tomu, jehož pobyt není znám nebo kdo je nepřítomen, anebo z jiného vážného důvodu, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.

(1) Při právním úkonu lze se dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou na základě plné moci.

(2) V plné moci musí zmocnitel stanovit rozsah zmocněncova oprávnění jej zastupovat.

(3) Vyžaduje-li právní úkon, pro který je plná moc udělena, písemné formy, musí být písemně udělena i plná moc.

Zvláštní plné moci pro jednotlivý právní úkon nebo druh právních úkonů je třeba, jen je-li tak výslovně stanoveno právním předpisem.

Není-li v plné moci udělené několika zástupcům určeno jinak, je třeba, aby všichni zmocněnci jednali společně.

I když zmocnitel udělí plnou moc někomu, kdo není způsobilý brát na sebe povinnosti, zavazuje zmocnitele právní úkon učiněný zmocněncem v mezích plné moci.

(1) Plná moc zanikne provedením úkonu, na který byla omezena, nebo odvolal-li ji zmocnitel, anebo vypověděl-li ji zmocněnec, jinak zanikne, uplyne-li doba, na niž byla udělena, nebo nebyla-li její platnost časově omezena, po uplynutí tří let po jejím udělení, anebo zemře-li zmocněnec.

(2) Plná moc, není-li v ní jinak stanoveno, nezaniká smrtí zmocnitele. Zánikem právnické osoby zaniká plná moc jen tehdy, nemá-li právnická osoba právního nástupce.

(3) Zmocnitel se nemůže vzdát práva plnou moc kdykoliv odvolat.

Oznámil-li zmocnitel druhé osobě výslovně, že udělil plnou moc, může se vůči ní dovolávat odvolání plné moci jen tehdy, jestliže jí toto odvolání oznámil.

Dokud odvolání plné moci není zmocněnci známo, zavazují jeho právní úkony zmocnitele nebo jeho právního nástupce, jako kdyby plná moc ještě trvala. Tohoto ustanovení se nemůže dovolávat ten, kdo o odvolání plné moci věděl nebo musel vědět.

(1) Jestliže plná moc zanikne jiným způsobem než úmrtím zmocněnce, je zmocněnec povinen učinit vše, co nelze odložit, pokud zmocnitel, jeho dědicové nebo právní nástupci nezařídí něco jiného.

(2) Pokud zmocněnec je povinen i po zániku plné moci vykonat nějaké právní úkony pro zmocnitele, mají tyto úkony stejné právní následky, jako kdyby plná moc ještě trvala.

Zmocnitel odpovídá společně a nerozdílně se zmocněncem, jehož plná moc zanikla, za škodu způsobenou zneužitím plné moci třetí osobě, která o nedostatku plné moci nevěděla, ani vědět nemusela,

a) nepožádal-li zmocnitel zmocněnce o vrácení písemně udělené plné moci a zmocněnec ji zneužil vůči třetí osobě,

b) jestliže zmocnitel svým jednáním způsobil, že třetí osoba měla důvod se domnívat, že osoba, s níž jedná, je oprávněna jednat za zmocnitele.

(1) Udělení prokury zmocňuje ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu podnikové činnosti zmocnitele, i když k nim je jinak zapotřebí zvláštní plné moci.

(2) V prokuře není zahrnuto oprávnění ustanovovat a odvolávat prokuristy.

(3) Prokuru lze udělit jen písemně; výslovně musí být uvedeno, že jde o prokuru.

K udělení i odvolání prokury je zapotřebí zápisu v rejstříku, v němž je zapsána osoba, která prokuru udělila; osoba v rejstříku nezapsaná není oprávněná prokuru udělit.

Omezení prokury nemá právní následky vůči třetím osobám; ustanovení § 69 není tím dotčeno.

Několika osobám lze prokuru udělit buď tak, že jsou k zastupování a k podpisování oprávněny každá samostatně, nebo tak, že je při tom třeba souhlasného projevu vůle všech prokuristů nebo alespoň dvou z nich.

Prokurista podpisuje tím způsobem, že k názvu podniku, za který jedná, připojí dodatek naznačující prokuru a svůj podpis.

O tom, kdo je v rámci činnosti podniku jako jeho zaměstnanec pověřen plnit určité úkoly, má se v pochybnostech za to, že je oprávněn provádět jménem podniku vůči třetím osobám všechny úkony, k nimž při plnění těchto úkolů obvykle dochází.

(1) Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek.

(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na poslední den měsíce.

(1) Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní a středem měsíce jeho patnáctý den.

(2) Je-li lhůta určena na jeden nebo několik měsíců a půl měsíce, počítá se patnáct dní naposled.

Byla-li lhůta prodloužena, má se v pochybnostech za to, že nová lhůta počíná běžet dnem, který následuje po uplynutí lhůty původní.

(1) Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, nabývá se již počátkem toho dne. Právní následky prodlení nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Je-li však k projevu nebo k plnění určena anebo obvyklá jen určitá doba denní, lze takový projev učinit nebo plnění poskytnout včas jen v oné denní době.

(2) Připadne-li poslední den lhůty určené k projevu vůle nebo k plnění na neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže příští den pracovní.

(1) Nejde-li o případy, kdy právo neuplatněním zaniklo (§ 273), právo se promlčí uplynutím promlčecí lhůty stanovené tímto zákonem.

(2) Promlčením právo nezaniká, nemůže však být přiznáno soudem, jestliže se povinná osoba promlčení dovolá.

Promlčují se všechna práva s výjimkou práva vlastnického.

Nestanoví-li tento zákon jinak, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy nárok mohl být uplatněn u soudu.

(1) U nároku ze smluv běží promlčecí lhůta ode dne, kdy závazek měl být splněn (doba splatnosti).

(2) Při závazcích s dílčími plněními běží promlčecí lhůta pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí lhůta od doby splatnosti nesplněného dílčího závazku.

U nároku z pojistné události běží promlčecí lhůta od počátku kalendářního roku následujícího po roce, v němž měl být závazek splněn.

U nároku z bezdůvodného obohacení běží promlčecí lhůta ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

Nestanoví-li tento zákon jinak, činí obecná promlčecí lhůta tři roky.

U nároků na náhradu škody běží promlčecí lhůta ode dne, kdy se poškozený dověděl nebo mohl dovědět o celé škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, skončí však nejdéle uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.

Nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy promlčuje se v deseti letech.

(1) U nároků pojistitele na vrácení pojistné náhrady podle § 592 běží promlčecí lhůta ode dne, kdy vyšlo porušení pojistníkovy povinnosti najevo, skončí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k vyplacení pojistné náhrady.

(2) U nároků pojistitele na vrácení pojistné náhrady podle § 597 běží promlčecí lhůta ode dne, kdy se projevily následky pojistníkova jednání, skončí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k vyplacení pojistné náhrady.

(1) Nároky vůči zasílateli pro škodu na dopravovaných věcech nebo opožděné doručení zásilky promlčují se v jednom roce. U nároku pro celkovou ztrátu nebo zničení zásilky běží promlčecí lhůta ode dne, kdy zásilka měla být doručena, u nároku pro částečnou ztrátu, částečné zničení nebo poškození nebo znehodnocení, jakož i pro opožděné doručení ode dne, kdy k doručení došlo.

(2) Jde-li o škodu způsobenou vědomě, platí promlčecí lhůta podle § 82 a 83.

(1) Nároky vůči dopravci se promlčují v jednom roce ode dne, kdy došlo k doručení zásilky příjemci, jde-li o nároky při částečné ztrátě nebo částečném zničení, poškození nebo znehodnocení, jakož i při opožděném doručení zásilky, nebo v jednom roce ode dne, kdy zásilka měla být doručena při celkové ztrátě nebo zničení zásilky.

(2) Jde-li o škodu způsobenou vědomě, platí promlčecí lhůta podle § 82 a 83.

Strany si mohou ujednat písemně delší nebo kratší promlčecí lhůtu, než stanoví tento zákon, promlčení se však nelze předem vzdát a celková promlčecí lhůta smluvená spolu se zákonnou nesmí činit více než 15 let.

Změna v osobách, jichž se promlčení týká, nemá na běh promlčecí lhůty vliv.