Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb.

Zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí přísluší za dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět a při pracovních cestách v zahraničí náhrady jako při zahraniční pracovní cestě. Pokud se zaměstnancem cestuje jeho rodinný příslušník (§ 2 odst. 4), lze zaměstnanci poskytnout též náhrady prokázaných jízdních, ubytovacích a nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto rodinnému příslušníkovi. Zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jehož zaměstnavatelem je rozpočtová organizace, orgán nebo organizace, které jsou financovány jako rozpočtové organizace, příspěvková organizace, jejíž výdaje na platy a na odměny za pracovní pohotovost jsou zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů, okresní úřad4a) nebo obec,4b) nepřísluší stravné za dobu pracovní cesty na území České republiky a v zemi pravidelného pracoviště.“.

26. § 18 se vypouští.

27. § 20 zní:

(1) Kde tento zákon požaduje prokázání výdajů a zaměstnanec je neprokáže, může mu zaměstnavatel poskytnout náhrady v jím uznané výši s přihlédnutím k určeným podmínkám pracovní cesty (§ 3) s výjimkou náhrady výdajů za pohonné hmoty, kterou poskytne ve výši určené podle průměrné ceny stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí.

(2) Při pracovní cestě v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno v pracovní smlouvě místo výkonu práce, náleží zaměstnanci náhrada jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu v prokázané výši nebo ve výši určené zaměstnavatelem podle ceny jízdného, platné v době konání pracovní cesty, a použitého dopravního prostředku.“.

28. V § 21 se na konci odstavce 2 připojují tyto věty: „Zálohu v jiné měně než v měně stanovené pro příslušný stát může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci pouze na jeho žádost, a to v českých korunách nebo v jiné cizí volně směnitelné měně s tím, že pro přepočet použije směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou. Zálohu v cizí měně lze zaměstnanci poskytnout též zapůjčením platební karty zaměstnavatele.“.

29. V § 21 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Pokud byla zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě poskytnuta záloha v cizí měně, zaokrouhluje se výsledná částka vyúčtování této zálohy směrem dolů na nejbližší hodnotu platidla (bankovky nebo mince) běžně přijímaného tuzemskými bankami.“.

30. § 22 včetně poznámek č. 7) a 8) zní:

Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele,7) při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Pokud však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.8)

7) § 130 zákoníku práce.

8) § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.“.

31. V § 24 se slova „České a Slovenské Federativní Republiky, vláda České republiky a vláda Slovenské republiky“ vypouštějí. Slovo „mohou“ se nahrazuje slovem „může“.

Čl. II

1. Výši průměrných cen pohonných hmot stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998.

2. Výši základních sazeb stravného v cizí měně stanoví Ministerstvo financí vyhláškou poprvé s účinností od 1. července 1998.

3. Náhrady při přeložení na žádost zaměstnance a při přijetí zaměstnance poskytované před účinností tohoto zákona podle § 6 odst. 2 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat nejdéle po dobu tří let od účinnosti tohoto zákona.

Čl. III

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů České republiky vyhlásil úplné znění zákona o cestovních náhradách, jak vyplývá z pozdějších zákonů.

Čl. IV

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1998.

Zeman v. r.

Havel v. r.

Tošovský v. r.