151/1948 Sb. · 489 paragrafů
Pro obnovenou věc je příslušný ten soud, který v původním řízení v první stolici o věci rozhodl. Toliko byl-li některý čin, který se jeví příslušeti do oboru působnosti vrchního vojenského soudu, rozsouzen krajským vojenským soudem, je příslušný tomuto soudu nadřízený vrchní vojenský soud.
Obnovou se vrátí věc zpravidla (§ 394) do stadia vyhledávacího řízení. Toto řízení koná nebo doplňuje vojenský (vrchní vojenský) prokurátor nebo soud (§ 143) podle rozhodnutí, jímž se obnova povoluje, a podle nových důkazů. Předpisy platné pro zastavení vyhledávacího řízení a pro podání žaloby platí i zde. Zastavení má týž účinek jako rozsudek, jímž se žalovaný zprošťuje. Bylo-li řízení skončeno zastavením aniž se konalo hlavní přelíčení, mají obviněný nebo jeho příslušníci (§ 389) právo žádati, aby zastavení řízení bylo oznámeno v Úředním listě nebo na jejich útraty též v jiných veřejných listech. Nebyla-li obnova nařízena o všech trestných činech, pro něž byl žalovaný odsouzen, a skončilo-li řízení bez hlavního přelíčení, určí trest znovu nejvyšší vojenský soud.
(1) Dojde-li k novému hlavnímu přelíčení, užije se k jeho přípravě a k jeho provedení obdobně ustanovení hlavy XVII a XVIII s dále uvedenými odchylkami.
(2) Nalézací soud musí býti sestaven podle hodnosti, kterou měl žalovaný v době vynesení dřívějšího rozsudku, ačli jeho nynější vyšší hodnost nevyžaduje jiného složení.
(3) Přítomnost žalovaného při hlavním přelíčení je nutná jen tehdy, byla-li obnova nařízena v jeho neprospěch nebo pokládá-li soud jeho dostavení za nezbytné. Jinak se může dát zastupovati obhájcem.
(4) Nedostavil-li se žalovaný k hlavnímu přelíčení, může se přečísti jeho výpověď ze spisů. Také výpovědi spoluúčastníků, svědků a znalců mohou býti přečítány ze spisů, jsou-li tu podmínky § 288.
(1) Byla-li obnova povolena ve prospěch zemřelého nebo zemřel-li odsouzený, v jehož prospěch byla povolena obnova, před ukončením obnoveného řízení, nařídí se veřejné přelíčení v případě, musí-li se o obnovené trestní věci znovu rozhodnouti rozsudkem, při čemž platí přiměřeně předpisy platné pro hlavní přelíčení.
(2) Osoby uvedené v § 389, odst. 1 jsou oprávněny zvoliti k tomuto přelíčení obhájce za zemřelého žalovaného. Nepoužijí-li tohoto práva, bude ustanoven obhájce z úřední moci. Tento obhájce má při přelíčení všechna práva, která příslušejí při hlavním přelíčení obviněnému.
(1) Podle výsledku hlavního přelíčení vynese nalézací soud nový rozsudek, kterým buď ponechá dřívější rozsudek v platnosti nebo rozhodne znovu ve věci, zrušiv úplně nebo částečně první rozsudek.
(2) Novým rozsudkem lze naříditi zastavení výkonu trestu uloženého prvním rozsudkem až do pravomocného ukončení obnoveného řízení toliko tehdy, zrušil-li nalézací soud dřívější rozsudek.
(3) Bude-li žalovaný novým rozsudkem odsouzen, bude při výměře trestu přiměřeně přihlíženo k trestu již vytrpěnému tak, že oběma tresty dohromady nesmí býti nikdy překročen nejvyšší trest uložený za těžší trestný čin.
(4) Byla-li obnova povolena toliko ve prospěch žalovaného, nelze novým nálezem uložiti trest těžší, než jaký mu byl uložen prvním rozsudkem.
(5) Proti novému rozsudku lze užíti týchž opravných prostředků jako proti každému jinému rozsudku.
(1) Nejvyšší vojenský soud je oprávněn, vyslechnuv generálního vojenského prokurátora, naříditi obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaného, mimořádným způsobem a nejsa vázán podmínkami uvedenými v § 388, vzejdou-li mu
1. při předchozí poradě o zmateční stížnosti nebo po ústním líčení o ní nebo při poradě o odvolání nebo
2. při poradě o posudku, má-li být odsouzený k trestu smrti doporučen milosti nebo konečně
3. při zkoumání spisů konaném na zvláštní návrh generálního vojenského prokurátora závažné pochybnosti, zda jsou pravdivé skutečnosti, na nichž se zakládá rozsudek, a neodklidí-li se tyto pochybnosti ani jednotlivými šetřeními nařízenými snad nejvyšším vojenským soudem.
(2) Nejvyšší vojenský soud může v takových případech také ihned vynésti nový rozsudek, jímž se obviněný zprošťuje nebo se na něho použije mírnější trestní sazby; k tomu však je třeba jednomyslnosti a souhlasu generálního vojenského prokurátora. O oznámení rozsudku a o uveřejnění osvobozujícího rozsudku platí ustanovení § 394, odst. 2 až 4.
(3) Návrhy soukromých osob, aby byl dán podnět k některému ze shora uvedených rozhodnutí nejvyššího vojenského soudu zamítnou veřejní žalobcové nebo soudy, k nimž takové návrhy došly, rovněž nesmějí býti takové návrhy předmětem rozboru při ústním líčení nejvyššího vojenského soudu.
(4) Návrhy veřejných žalobců se zasílají generálnímu vojenskému prokurátoru, který, shledá-li je odůvodněnými, navrhne přezkoumání spisů.
(1) Trestní řízení může býti podle všeobecných předpisů veřejným žalobcem (§ 137) znovu zahájeno nebo se může v něm pokračovati, pokud nenastalo promlčení, aniž to závisí na podmínkách a formalitách obnovy uvedených v předchozích paragrafech:
1. bylo-li před podáním žaloby buď oznámení veřejným žalobcem odloženo nebo vyhledávací řízení zastaveno nebo bylo-li řízení přerušeno,
2. podá-li soukromý žalobce žádost za trestní soudní stíhání, kterou je ještě oprávněn podati, kdežto dřívější řízení bylo zastaveno nebo byl v něm vynesen osvobozující rozsudek jen proto, že tu nebylo potřebné žádosti soukromého žalobce,
3. vyloučil-li veřejný žalobce jednotlivé trestné činy z řízení podle § 37, odst. 2, bylo-li žalobci vyhrazeno podle § 303 nebo § 304 při ukončení trestního řízení stíhání pro jednotlivé trestné činy nebo vyskytnou-li se teprve dodatečně důvody pro podezření, že žalovaný spáchal dříve jiný trestný čin (§ 311), nebo
4. nedojde-li po upuštění od stíhání podle § 43, odst. 2 k provedení vydání nebo vypovědění, sešlo-li s repatriace nebo s odsunu, nebo vrátí-li se osoba, od jejíhož stíhání bylo upuštěno.
(2) Ustanovení § 16 platí obdobně. Zda se má konati řízení před občanským trestním soudem, když vojenská soudní trestní pravomoc zanikla, řídí se podle ustanovení trestních soudních řádů platných pro tyto soudy.
Škoda způsobená trestným činem a ostatní vedlejší okolnosti důležité pro soukromoprávní následky se vyšetřují jen tehdy a potud, pokud je tohoto zjištění třeba k správnému použití trestních ustanovení.
(1) Byla-li některá věc, o níž se rozhodující soud přesvědčil, že náleží poškozenému nebo že byla z jeho držení odňata způsobem neoprávněným, že byla nalezena mezi věcmi obviněného, spoluviníka, podílníka nebo napomahače nebo na takovém místě, kam ji tyto osoby daly jen k uschování, nařídí rozhodující soud, jakmile se rozsudek stane pravomocným, že má býti tato věc vrácena. Svolí-li k tomu výslovně obviněný, může se poškozenému na jeho žádost vydati též ihned.
(2) Předměty odňaté poškozenému mohou mu býti vráceny též před hlavním přelíčením vojenským nebo vrchním vojenským prokurátorem, v soudním vyhledávacím řízení vyšetřujícím soudcem za souhlasu žalobce, není-li třeba je uschovávati k usvědčení obviněného, spoluvinníka, podílníka nebo napomahače a souhlasí-li s tím obviněný.
(3) Od souhlasu obviněného (odstavce 1 a 2) lze však upustiti, jsou-li věci poškozenému odňaté vydány nebezpečí zkázy, je-li jejich uchovávání spojeno s výdaji nebo potřebuje-li poškozený naléhavě těchto předmětů a nemůže-li obviněný ve všech těchto případech žádným způsobem hodnověrně prokázati právní nárok na ně.
(1) Dostala-li se již odcizená věc do rukou třetí osoby, která se nezúčastnila na trestném činu, způsobem platným pro převod majetku nebo jako zástava, zůstane rozhodnutí o žádosti za vrácení tohoto statku vyhrazeno pořadu práva civilního.
(2) Totéž platí, je-li vlastnictví odcizeného předmětu sporné mezi několika poškozenými nebo nemůže-li poškozený ihned své právo dostatečně prokázati. V takových případech třeba se dohodnouti s příslušným civilním soudem o tom, jak má býti s předmětem dále naloženo.
Byla-li u obviněného nalezena věc, která je podle všeho cizí, a nemůže-li nebo nechce-li udati jejího vlastníka a nepřihlásí-li se v přiměřené lhůtě nikdo s nárokem na vlastnictví, bude odevzdána občanskému trestnímu soudu, který má postupovati tak, jako by tato věc pocházela z trestního řízení provedeného u něho.
Ostatní předměty, které nejsou jmenovány v §§ 404 až 406 a dostaly se při trestním řízení do uschování soudu, vojenského (vrchního vojenského) prokurátora nebo vojenského velitelství, vrátí tyto úřady dřívějšímu majiteli, jakmile jich nebude třeba k účelům řízení, jestliže tomu nepřekážejí jiná zákonná ustanovení.
(1) Náklady trestního řízení a náklady spojené s vykonáním trestu hradí stát.
(2) Toto ustanovení se nevztahuje na útraty, které povstaly zvolením obhájce nebo zastupováním poškozeného nebo soukromého žalobce.
(3) Všeliká jednání v trestních věcech, ať se konají u kteréhokoliv úřadu, a všeliká podání vztahující se na ně jsou osvobozena od kolkovného a poštovného.
(1) Peněžité náležitosti vojenských osob v činné službě, které se povolávají, aby spolupůsobily v trestním řízení, se upraví zvláštními předpisy.
(2) Občanským osobám, které byly vyslýchány jako svědci nebo znalci nebo byly přibrány jako tlumočníci, čítajíc v to vojenské osoby mimo činnou službu, budou vyplaceny na jejich žádost na účet státu poplatky, které jim patří podle předpisů platných pro občanské trestní soudy.
(3) Svědečné, nemá-li propadnouti, nutno ohlásiti při výslechu nebo nejpozději dva dni po něm, poplatky znalců a tlumočníků nejpozději čtrnáct dní po podání jejich posudku nebo po jejich použití. Soukromý žalobce nemá nároku na svědečné.
(4) Uvedené poplatky se vyplácejí ihned po výslechu nebo po použití, nebo nelze-li je vyplatiti ihned bez viny oprávněného příjemce, zašlou se mu v nejkratší lhůtě a v každém případě bez srážky výdajů.
(5) Na vyměření poplatků lze si stěžovati do čtrnácti dnů po uvědomění k soudu vyšší stolice. Nejvyšší vojenský soud rozhodne o stížnosti mimo zasedání.
(1) Vojenským osobám v činné službě nepřísluší za obhajování žádná odměna; pro jejich ostatní náležitosti platí ustanovení § 409, odst. 1.
(2) Obhájci určenému z úřední moci, který nenáleží k vojenským osobám v činné službě, budou nahrazeny, požádá-li o to, na účet státu útraty, které nutně měl a skutečně zapravil; nároku na náhradu dalších výdajů nemá.
(3) Nedohodne-li se obviněný se svým zvoleným obhájcem o útratách za obhajování, může každá strana žádati u soudu, u něhož věc byla projednávána v první stolici, aby tyto útraty upravil. Do upravení útrat si mohou obě strany do čtrnácti dnů po uvědomění stěžovati soudu vyšší stolice. Nejvyšší vojenský soud rozhodne o stížnosti mimo zasedání.
(4) Útraty zástupce poškozeného nebo soukromého žalobce upraví občanský trestní soud, který má tak postupovati, jako by šlo o zastupování před ním.
Pro odměnu popravčího, který bude povolán vojenským soudem, aby vykonal trest smrti provazem, jsou rozhodné poplatky stanovené podle občanských předpisů.
Každý, kdo byl rozsudkem zproštěn, jakož i každý žalovaný, jemuž byla vyšetřovací vazba započtena v rozsudku jako trest, musí býti ihned po prohlášení rozsudku, je-li ve vazbě, propuštěn na svobodu, leč že by bylo třeba jeho dalšího zajištění, poněvadž byl podán řádný opravný prostředek, nebo z jiných důvodů.
(1) Každý rozsudek znějící na trest, který se má ještě vykonati, je nutno zpravidla provésti ihned, jakmile se stal pravomocným.
(2) Výkon rozsudku provede soud.
(3) Nařízení výkonu a provedení trestního rozsudku nepřekáží okolnost, že je vyhrazeno ještě stíhání pro některý jiný trestný čin (§§ 37, 303 a 304). Toliko je-li na tento čin určen trest smrti nebo doživotního žaláře, musí se s nařízením a provedením trestního rozsudku vyneseného s takovou výhradou posečkati, až o tomto činu bude pravomocně rozhodnuto.
(4) Ministr národní obrany může naříditi, aby bylo upuštěno od nařízení výkonu nebo dalšího výkonu trestu na svobodě, byl-li odsouzený vypověděn nebo má-li býti vydán nebo repatriován nebo odsunut z území Československé republiky.
(5) Nedojde-li k provedení vydání nebo vypovědění nebo sejde-li s repatriace nebo odsunu nebo vrátí-li se vydaný, vypověděný, repatriovaný nebo odsunutý na území Československé republiky, trest se vykoná.
(1) Na rozsudku se poznamená den, kdy se rozsudek stal pravomocným, den, kdy byl trest vykonán nebo kdy bylo započato s jeho vykonáváním nebo kdy byl zatčený žalovaný na základě rozsudku propuštěn na svobodu. Rovněž se na rozsudku poznamená odklad trestu nastalý podle zákona nebo povolený podle § 419.
(2) Musí-li býti následkem trestního rozsudku zatčena některá z osob uvedených v § 157, odst. 3 a 4, dodá se neprodleně jejímu přímému představenému opis pravomocného rozsudku.
(1) Choromyslným neb osobám stiženým dočasnou těžkou chorobou, jakož i těhotným ženám nesmí býti před jejich uzdravením, jde-li o rozsudek smrti, ani oznámeno, že jim nebyla udělena milost, ani trest na nich vykonán.
(2) Odložení oznámení a výkonu nařídí po slyšení presidenta soudu vrchní vojenský prokurátor.
(1) Rozsudek smrti se vykoná příštího rána po dni, kdy odsouzenému bylo oznámeno, že trest bude na něm vykonán, poněvadž mu nebyla milost udělena. Toto oznámení vykoná president soudu za přítomnosti vrchního vojenského prokurátora a zapisovatele.
(2) Po tomto oznámení má býti dán odsouzenému kněz jeho náboženského vyznání, ač nezvolí-li si ho sám.
(3) Kromě osob, které jsou k tomu podle svého služebního postavení povolány, povolí se přístup k odsouzenému jenom jeho příslušníkům a osobám, které si přeje viděti nebo s nimi mluviti.
(4) Výkon rozsudku smrti nesmí připadnouti na neděli nebo svátek ani na takový den, který je podle náboženského vyznání odsouzeného dnem svátečním.
(5) Kdyby trest smrti provazem nebylo možno vykonati pro nemožnost povolati včas nějakého popravčího nebo pro jiné překážky, je vrchní vojenský prokurátor zmocněn změniti tento způsob trestu v trest smrti zastřelením.
Doba, kterou odsouzený k trestu na svobodě strávil ve vazbě od prohlášení trestního rozsudku první stolice (§ 312), započte se do doby trestu potud, pokud nástup trestu byl zdržen okolnostmi, které jsou nezávislé na vůli odsouzeného, zvláště také podáním opravného prostředku takovými osobami, které jsou k tomu oprávněny i proti jeho vůli. Tato doba se započte také tehdy, měl-li opravný prostředek podaný ve prospěch odsouzeného třeba jen částečný úspěch. Rovněž se započte do doby trestu čas, který strávila ve vazbě osoba odsouzená k trestu na svobodě od pravomocného rozsudku až do nařízení výkonu trestu, neměl-li opravný prostředek, který podala, žádného úspěchu.
(1) Onemocní-li odsouzená osoba na duchu, odloží se výkon trestu na svobodě, až se uzdraví.
(2) Totéž platí u jiných nemocí, je-li obava, že by výkon trestu mohl pro odsouzeného znamenati blízké nebezpečí života.
(1) Veřejný žalobce může také mimo případy uvedené v § 127, odst. 2 a § 423 naříditi z důvodů vojenské služby odklad trestu na svobodě, nepřesahujícího jeden rok, nejdéle na osm neděl.
(2) U trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu jednoho roku, může veřejný žalobce povoliti odklad trestu až do osmi neděl, prokáže-li se, že by okamžité vykonání trestu způsobilo odsouzenému nebo jeho rodině těžké poškození, které není účelem trestu, a netřeba-li se obávati, že by odsouzený uprchl.
(3) Za podmínek uvedených v předcházejících odstavcích může vrchní vojenský prokurátor povolit odklad trestů uložených krajskými vojenskými soudy nejdéle na dobu šesti měsíců.
(4) Ministr národní obrany může naříditi odklad každého trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu dvou let, i na delší dobu a též z jiných důležitých důvodů než těch, které jsou uvedeny v odstavcích 1 a 2.
(5) Povolení odkladu může býti vázáno na složení jistoty nebo na jiné podmínky, nebylo-li uděleno z důvodů vojenské služby.
(1) Vykonání trestu na svobodě nesmí býti zpravidla (§ 395, 400, odst. 2 a 423) přerušeno.
(2) Zahájí-li se však proti odsouzenému během odpykávání trestu na svobodě vyhledávací řízení pro trestný čin vyšlý nově najevo, na který je uložen trest smrti nebo doživotního žaláře, přeruší se ihned vykonání trestu na svobodě a proti obviněnému se zakročí podle hlavy XII. Bude-li žalovaný odsouzen pravomocně k smrti nebo k doživotnímu žaláři, vykoná se tento trest bez zřetele k trestu na svobodě uloženému dříve a ještě nevykonanému.
(3) Výjimečně může naříditi také z jiných velmi důležitých příčin přerušení výkonu trestu na svobodě nepřesahujícího jeden rok veřejný žalobce, přerušení výkonu delších trestů na svobodě uložených krajskými vojenskými soudy vrchní vojenský prokurátor a v ostatních případech ministr národní obrany. Přerušení delší než osm neděl může povoliti jen ministr národní obrany. Udělí-li se povolení na prosbu odsouzeného, může býti v každém případě vázáno na složení jistoty nebo na jiné podmínky. Doba přerušení se nezapočítává do doby trestu.
(4) Doba, kterou odsouzený strávil během vykonání trestu v nemocnici, se započítá do trestu, ledaže by si odsouzený byl nemoc způsobil nebo prodloužil nebo ji toliko předstíral v úmyslu, aby zabránil vykonání trestu.
Rozsudky na ztrátu hodnosti se vykonávají, jakmile nabyly moci práva.
(1) Způsob, jak se mají vykonávati tresty smrti a tresty na svobodě a jak se mají vymáhati tresty na penězích, ustanovují zvláštní předpisy.
(2) O výkonu jiných trestů, než které jsou uvedeny v předcházejícím odstavci a v § 421, třeba se dohodnouti, nemůže-li je trestní soud přímo vykonati, s úřady, do jejichž oboru působnosti náležejí opatření k tomu potřebná.
Vzejdou-li pochybnosti o výkladu trestního rozsudku neb o počítání uloženého trestu nebo činí-li se námitky proti rozhodnutí, že je přípustné vykonání trestu, vyžádá se rozhodnutí nejvyššího vojenského soudu. Veřejný žalobce může zatím naříditi odklad nebo přerušení výkonu trestu.
Vyjdou-li potom, kdy trestní rozsudek nabyl moci práva, najevo polehčující okolnosti, které v době vynesení rozsudku tu nebyly neb aspoň nebyly známy a které by sice nebyly měly v zápětí použití mírnějšího způsobu trestu nebo mírnější trestní sazby, ale přece zřejmě mírnější vyměření trestu, má soud, který vynesl nález v první stolici, jakmile se přesvědčí o existenci takových polehčujících okolností, učiniti nejvyššímu vojenskému soudu návrh na přiměřené zmírnění trestu. Tento soud rozhodne bez jednání vyslechnuv generálního vojenského prokurátora.
(1) Prominouti nebo zmírniti trest milostí přísluší jen presidentu republiky.
(2) Žádosti za milost nemají odkladného účinku.
(1) Je-li osoba obviněná z trestného činu, který má býti trestán vojenským soudem, nepřítomna nebo uprchla-li a nemůže-li proto býti postavena k úřednímu trestnímu jednání, musí býti přece povaha skutku pečlivě a přesně vyšetřena a zabezpečeny průvodní prostředky a za tím účelem lze zavésti též prokurátorské nebo soudní vyhledávací řízení.
(2) Svědci a znalci, není-li zákonných překážek, se musí vzíti do přísahy.
(3) Nepřítomná osoba, jejíž pobyt je znám, může býti zpravena o průběhu a výsledku řízení, lze-li tak učiniti bez obtíží a bez ztráty času.
(4) Teprve když není již žádné opory pro další pátrání, přeruší veřejný žalobce řízení až do dopadení obviněného.
(1) Uprchl-li obviněný nebo je-li nepřítomná osoba obviňována z trestného činu za okolností, které by odůvodňovaly podle § 171 nařízení prozatímní vazby, mají velitelství, kterým bylo svěřeno vypátrání a stíhání trestných činů, provésti podle okolností také domovní prohlídky za tím účelem, aby byl obviněný dopaden, nebo dožádati jiná velitelství, úřady a orgány, v jejichž obvodu by mohl býti obviněný přistižen.
(2) O dalším opatření a stavovském nakládání s vojenskými osobami, které uprchly z činné služby a s jinými vojenskými osobami, které jsou podezřelé ze zběhnutí, platí vojenské služební předpisy.
(1) Zatykače smějí býti vydávány na uprchlíky a na takové nepřítomné osoby, jejichž pobyt je neznámý, jen jsou-li velmi důvodně podezřelé ze zločinu.
(2) Zatykač se nevydává na toho, kdo je obviněn z přečinu; je však možno zaslati velitelstvím a úřadům popis jeho osoby, aby, bude-li obviněný nalezen, oznámily to úřadu, který popis osoby vydal.
(3) Na osoby, které byly odsouzeny k trestu na svobodě a nejsou ve vazbě, ale před nastoupením trestu uprchly, pak na osoby, které uprchly z vyšetřovací nebo z trestní vazby, mohou býti v každém případě vydány zatykače.
(4) Vydávati zatykače (popisy osoby) přísluší veřejnému žalobci nebo za jeho souhlasu soudu. Při útěku z trestní vazby, nemá-li již beztak nastati řízení pro zběhnutí, může vydati zatykač také velitelství vojenského trestního ústavu.
(1) V každém zatykači se pojmenuje trestný čin, z něhož jest uprchlý podezřelý nebo pro který byl odsouzen, popíše se co nejzevrubněji jeho osoba a připojí dožádání na všechna velitelství, soudy a na úřady a orgány národní bezpečnosti, aby ho zatkly a dodaly.
(2) Zatykače se rozšíří podle platných předpisů a zvlášť co nejrychleji rozešlou všem okolním vojenským a bezpečnostním úřadům a dozorčím orgánům. Podle potřeby se rozešlou zatykače i dále a podle okolností se vyhlásí veřejnými listy.
(3) Tak jako se zatykači třeba postupovati i s popisy a vyhláškami ukradených nebo uloupených věcí nebo s předměty pocházejícími z provedeného podvodu, padělání nebo falšování veřejných úvěrních papírů nebo mincí atd.
(4) Týká-li se takový popis předmětů, které mají větší cenu nebo které jsou takové povahy, že je naděje, že jejich vyhlášením bude sám pachatel objeven nebo že se tím zabrání dalšímu zlu neb opatří náhrada tomu, kdo byl poškozen, třeba vyhlášku učiniti ihned. Při popsání padělaných nebo falšovaných veřejných úvěrních papírů nebo mincí musí se však předběžně učiniti oznámení úřadům a ústavům jmenovaným v § 223 a vyčkati jejich souhlasu.
Zatykač nebo popis má býti ihned odvolán, jakmile zanikly důvody, pro něž byl vydán.
Je-li naděje, že podle platných státních úmluv neb jiných dohod lze vymoci vydání obviněného, který je v cizině, obrátí se soud za souhlasu veřejného žalobce na ministra národní obrany.
(1) Nedostaví-li se některý obviněný, nemá býti zdržováno řízení proti přítomným spoluobviněným.
(2) Budou-li v takových případech vráceny majitelům věci, které by mohly obviněného usvědčiti, lze majitele vyzvati, aby průvodní předměty udrželi co možná ve stavu způsobilém pro pozdější provádění důkazu a dodali je opět na požádání. Zároveň se přiloží k spisům přesný popis vrácených věcí.
V případech zločinů porušení subordinace, vzpoury, zbabělosti, rušení kázně a pořádku, nedovoleného verbování a vyzvědačství může stanné řízení vyhlásiti ministr národní obrany.
Ministr národní obrany rozhodne také, zda je třeba vyhlásiti stanné právo v případech zločinů odboje, zběhnutí, svádění nebo napomáhání k porušení přísežné vojenské služební povinnosti, dále vzbouření a vzmáhajícího se plenění.
(1) Mimo případy předvídané ve vojenském trestním právu může se řízení podle stanného práva konati po předchozím vyhlášení stanného práva pro zločiny vraždy, loupeže, žhářství a veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku, které byly spáchány po vyhlášení stanného práva.
(2) Vyhlásiti stanné právo je v těchto případech přípustné jen tehdy, když se uvedené zločiny nebezpečně vzmáhají, takže je třeba odstrašujícího příkladu, aby se zabránilo poškozování kázně neb ohrožování veřejné bezpečnosti, nebo dalšímu šíření trestných činů poškozujících válečnou moc.
(3) Rozhodnouti o nutnosti vyhlášení stanného práva přísluší ministru národní obrany.