§ 18 zákon o životním prostředí – Každý, kdo svou činností znečišťuje nebo poškozuje…
Zákon o životním prostředí · 17/1992 Sb. · Ostatní právní předpisy · neoficiální nadpis
Stručně: Paragraf 18 zákona č. 17/1992 Sb. stanoví, že každý, kdo svou činností ovlivňuje životní prostředí, musí na vlastní náklady sledovat toto působení a znát jeho důsledky, přičemž právnické a podnikající fyzické osoby mají povinnost poskytovat o tom informace. Subjekty, které znečišťují, poškozují životní prostředí nebo využívají přírodní zdroje, musí samy zajistit monitorování svých dopadů. (§ 18 zákona č. 17/1992 Sb., zákon o životním prostředí, stav k 7. 10. 2026)
Klíčová fakta
- Judikatura: na § 18 odkazují 3 soudní rozhodnutí (NS, ÚS, NSS)
- Znění: aktuální úplné znění podle Sbírky zákonů (e-Sbírka), stav databáze k
- Zdroj: e-Sbírka, 17/1992 Sb.
(1) Každý, kdo svou činností znečišťuje nebo poškozuje životní prostředí, nebo kdo využívá přírodní zdroje, je povinen na vlastní náklady zajišťovat sledování tohoto působení a znát jeho možné důsledky.
(2) Právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání jsou povinny v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy poskytovat informace o svém působení na životní prostředí.
Srozumitelný výklad
Co to znamená v praxi
- Subjekty, které znečišťují, poškozují životní prostředí nebo využívají přírodní zdroje, musí samy zajistit monitorování svých dopadů.
- Tyto subjekty jsou povinny znát potenciální důsledky své činnosti na životní prostředí.
- Právnické osoby a fyzické osoby podnikající v rozsahu a za podmínek daných zvláštními předpisy musí poskytovat informace o svém vlivu na životní prostředí.
Na co si dát pozor
- Povinnost sledování a znalosti důsledků je na vlastní náklady dotčeného subjektu.
- Rozsah a podmínky poskytování informací pro právnické a podnikající fyzické osoby jsou stanoveny zvláštními předpisy, nikoli přímo tímto paragrafem.
Generováno z textu ustanovení, orientační – nenahrazuje radu advokáta.
Judikatura k § 18
Jak soudy aplikují § 18
Do jisté míry se v něm může promítnout i soudem prvního stupně připomínaný princip „znečišťovatel platí“, etablovaný v evropské i vnitrostátní úpravě ve spojení se zásadou předcházení znečištění přímo u zdroje (viz čl. 191 Smlouvy o fungování Evropské unie, § 17 a § 18 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí), jež ve svém důsledku stvrzuje celospolečenský důraz na to, aby to byl právě původce znečištění, kdo se bude sám snažit omezit dopady svých škodlivých aktivit.
Podle žalobce je nutné aplikovat princip předběžné opatrnosti [§ 13, § 17 odst. 1, § 18 odst. 1 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „zákon o životním prostředí“] a požadovat důkladnější monitoring, jinak není naplněn účel zákona o integrované prevenci.
Žalobkyně v žalobě uvedla, že přestože v České republice neexistuje výslovná ochrana proti mikroplastům, odkázala na § 1 odst. 1 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech; zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech; § 6, § 9, § 10m § 11, § 17 a § 18 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí; § 1 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách; § 1 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší; § 2 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; a na zákon č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výroků na životní prostředí (tzv. „brčkový …