7 As 93/2014 — Nejvyšší správní soud

5 A 59/2022- 33 - text 9 5 A 59/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: Mgr. V. Z., Ph.D. bytem X zastoupená Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 – Vršovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nepřijetí dostatečných opatření ke snižování emisí skleníkových plynů a eliminaci mikroplastů na území České republiky, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) podala žalobu, kterou se domáhala, aby soud určil, že „žalované Ministerstvo životního prostředí tím, že v rozporu s mezinárodními závazky a se závazky vyplývajícími z ústavního pořádku ČR nepřijalo dostatečná opatření ke snížení znečištění životního prostředí na území České republiky tím, že by se zamezilo nadměrnému používání respirátorů, ústenek a testovacích sad v souvislosti s onemocněním Covid 19, nezákonně zasáhlo do práv žalobkyně, zejména práva na soukromí zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod a do práva na příznivé životní prostředí zaručeného v čl. 35 Listiny základních práv a svobod.“ Žalobkyně rovněž po soudu požadovala, aby rozhodl, že „žalovaný je povinen ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku ukončit nezákonný zásah do práv žalobkyně tím, že přijme nezbytná a přiměřená opatření ke snížení znečištění životního prostředí v ČR v souladu se závazky plynoucími z Listiny základních práv a svobod (zejm. čl. 10 a čl. 35) a mezinárodních závazků tím, že podnikne efektivní kroky k tomu, aby už nikdy nebyla uložena občanům povinnost používat respirátory, ústenky a by nemuseli podstupovat povinné testování, nebo aby alespoň byl významně snížen rozsah jejich užívání a že současně učiní přiměřená opatření k odstranění nežádoucího plastového odpadu, který se dostal do životního prostředí v důsledku nařizování povinného nošení ústenek, respirátorů a testovacích sad.“ II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně na úvod žaloby uvádí, že brojí proti nečinnosti žalovaného, který v rozporu se svými právními povinnostmi v oblasti ochrany klimatu neučinil a nečiní žádné kroky proti nařizování nošení respirátorů a provádění testování a proti negativním dopadům této činnosti. Tento zásah považuje za zásah trvající. Touto nečinností došlo k nezákonným zásahům do veřejných subjektivních práv žalobkyně, konkrétně do práva na příznivé životní prostředí a do práva na respekt k soukromému životu zahrnující právo na sexuální sebeurčení. Žalobkyně o sobě v žalobě uvedla, že je ekosexuálka, což je sexuální orientace, která představuje silnou lásku k Zemi. Znečišťováním životního prostředí je poškozována Země jakožto partner ve vztahu s žalobkyní, čímž je zasahováno do práva na její sexuální sebeurčení. 3. Žalobkyně namítá, že zásah žalovaného je v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod (konkrétně s čl. 10 a čl. 35), Rámcovou úmluvou Organizace spojených národů o změně klimatu (č. 80/2005 Sb. m. s.), Pařížskou dohodou (č. 64/2017 Sb. m. s.), Aarhuskou úmluvou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (čl. 17). Žalobkyně v žalobě uvedla, že přestože v České republice neexistuje výslovná ochrana proti mikroplastům, odkázala na § 1 odst. 1 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech; zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech; § 6, § 9, § 10m § 11, § 17 a § 18 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí; § 1 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách; § 1 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší; § 2 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; a na zákon č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výroků na životní prostředí (tzv. „brčkový zákon“). Žalobkyně rovněž odkázala na rozsudek městského soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 14 A 101/2021-248 (rozsudek ve věci tzv. „klimatické žaloby“), se kterým se ztotožnila. 4. Podle žalobkyně výroba a používání respirátorů a odpad z testování zvyšují ekologickou zátěž životního prostředí a nadměrně jej zahlcují mikroplasty. Žalobou žalobkyně žádá, aby městský soud poskytl ochranu přírodě a krajině. V rozsudku ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 A 32/2021-27, městský soud uvedl, že hlavní účel (ochrana obyvatelstva před nákazou) dočasně převáží nad ochranou životního prostředí. Od doby vydání tohoto rozsudku však již uplynula dlouhá doba, za kterou se vyprodukovala spousta plastů. Dle žalobkyně již nastal čas na ochranu životního prostředí. Rovněž Nejvyšší správní soud připustil, že i ochrana před onemocněním Covid-19 musí brát v potaz možné negativní dopady ochranných prostředků na zdraví osob. Žalobkyně připomíná, že negativní dopady jednorázových ochranných pomůcek se projeví rovněž na zvířatech z důvodu znečistění oceánů. Dle Politiky ochrany klimatu skladováním odpadu došlo k navýšení emisí skleníkových plynů. Rovněž ze Zelené dohody pro Evropu vyplývá, že má být zajištěno, že veškeré obaly budou do roku 2030 opětovně použitelné či ekonomicky recyklovatelné a má být provedeno opatření týkající se plastů na jedno použití. Dle Státní politiky životního prostředí je pak v zájmu udržitelného hospodaření s přírodními zdroji a snižování produkce odpadů třeba se zaměřit na předcházení, minimalizaci, recyklaci a opětovné využívání odpadů. Žalovaný nenaplňuje cíle Agendy 2030, jimiž je ochrana planety před jejím poškozením, včetně udržitelné spotřeby a výroby a čerpání přírodních zdrojů a podnikání urgentních kroků v rámci klimatické změny. Ve světle takovéto legislativy není možné vytvářet množství jednorázových odpadů bez řešení důsledků takové činnosti. K environmentálním dopadům respirátorů žalobkyně odkazuje na četné české i zahraniční články. Podle žalobkyně je zřejmé, že mezi plastovým odpadem a klimatickou změnou je přímá souvislost. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve věci je dána překážka věci rozhodnuté, jelikož v totožné věci již byla podána žaloba spolkem Dobře zapsaný spolek, který má pouze dva členy a to nynější žalobkyni jako předsedkyni a jejího advokáta, který je zároveň jejím manželem. O této žalobě již městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 3 A 13/2022-37. Městský soud by tak měl žalobu odmítnout. Žalovaný uvedl, že nemá pasivní legitimaci, jelikož kompetence k vydávání pandemických opatření náležely Ministerstvu zdravotnictví, příp. vládě, nikoliv žalovanému. Žalobní petity jsou dle žalovaného ve vzájemném rozporu, neboť se nelze zároveň domáhat deklarace nezákonnosti zásahu a uložení povinnosti od trvajícího zásahu upustit. 6. Podle žalovaného žalobkyně nevyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti před podáním správní žaloby ve smyslu § 85 s. ř. s., když nepodala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. 7. Dle žalovaného není v dané věci ani splněna podmínka řízení, a to potřeba ochrany práv žalobkyně, jelikož motiv žalobkyně k podání žaloby lze označit za ochranu ryze hypotetických práv. Žalovaný uvedl, že nejsou splněny 1., 2. a 5. podmínka § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jelikož nemohou být negativní dopady na životní prostředí, natož pak jejich hrozba, nezákonným zásahem. Tím mohou být jen konkrétní akty veřejné správy způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobkyně, které však neoznačila. Žalovaný namítá, že správní soud může žalovanému správnímu orgánu uložit něco konat či něčeho se zdržet pouze v případě, že je taková povinnost opřená o jednoznačně stanovené ustanovení vnitrostátního právního předpisu, popřípadě o přímo použitelný mezinárodní právní předpis. Žalovaný odkazuje na citovaný rozsudek městského soudu sp. zn. 6 A 32/2021, podle nějž má povinnost nosit respirátor nepochybně negativní vliv na životní prostředí, avšak tento vliv je třeba poměřovat s primárním účelem uložené povinnosti. K recyklaci respirátorů a ústenek žalovaný konstatuje, že tyto by měly být vyhazovány do popelnic na směsný odpad a následně by mělo dojít k jejich likvidaci ve spalovnách. V § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech je stanovena povinnost každému předat odpad plastových ochranných prostředků nebo testovacích sad přímo do zařízení určeného pro nakládání s odpady nebo na místo určené obcí k odkládání směsného komunálního odpadu. Žalovaný během pandemie vydával metodické pokyny na správné zacházení s odpady vznikajícími z ochranných pomůcek a testovacích sad. Žalobkyně neprokázala existenci veřejného subjektivního práva, jenž jí (jako fyzické osobě) náleží a kterému by měla být poskytnuta soudní ochrana. 8. K 2. a 4.