3 As 57/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 185/2009- 154 - text 23 pokračování 5Ca 185/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce proti žalovanému Komerční banka, a.s., IČO: 45317054 se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1 zastoupený JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 3. 8. 2009, č.j. 9035-6/09-170100-21, takto: I. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 3. 8. 2009, č.j. 9035-6/09-170100-21 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 712 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Polanského, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Celního ředitelství Praha, kterým Celní ředitelství Praha dle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o správě daní“) zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Praha D1 (dále jen „celní úřad“) ze dne 10. 4. 2009, č.j. 4127-7/09-176800-021, kterým byl vydán platební výměr č. R/00024/2009. 2. Platebním výměrem č. R/00024/2009 celní úřad podle § 270l odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění rozhodném (dále jen „celní zákon“) vyměřil žalobci jakožto ručiteli společnosti Tukový průmysl spol. s r.o. (dále též jen jako „dlužník“) částku cla a daní za ručitelem zajištěné operace dlužníka s naftou motorovou ve výši 50 476 340 Kč. 3. Celní ředitelství Praha bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky (dále jen „zákon č. 17/2012 Sb.“). Jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel, přičemž dle § 82 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích nebo osvědčeních vydaných při správě daní nebo ve správním řízení do dne nabytí účinnosti tohoto zákona uvedeny Generální ředitelství cel, celní ředitelství nebo celní úřady, rozumí se jimi orgány celní správy příslušné ode dne nabytí účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., v tomto případě tedy Generální ředitelství cel, proto soud v řízení pokračoval s Generálním ředitelstvím cel na straně žalovaného. II. Obsah žaloby 4. Žalobce v podané žalobě namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami týkajícími se nepřezkoumatelnosti. Žalobce tak namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí celního úřadu pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Nedostatek důvodů rozhodnutí celního úřadu spatřoval v tom, že z něj není zřejmé, z jakého důvodu a zda byla splněna podmínka stanovená v § 260l odst. 1 celního zákona, tj. zda bylo vymáhání celního dluhu neúspěšné, nebo v § 260l odst. 2 písm. b) celního zákona, tj. zda bylo vymáhání celního dluhu vzhledem k majetkové a finanční situaci dlužníka marné nebo nehospodárné. Celní úřad pouze v obecné rovině konstatoval, že dlužníkovi byla uložena povinnost uhradit daň a že tato povinnost byla vymáhána neúspěšně z důvodu finanční a majetkové situace dlužníka. Z rozhodnutí dále nevyplývá, zda s žalobcem vedené řízení má odlišný předmět od řízení, která s ním byla vedena v minulosti jako s ručitelem dlužníka společnosti Tukový průmysl spol. s r.o.. Žalobce označil tuto otázku za zásadní, jelikož by v případě odlišného předmětu řízení nebylo možné uvažovat o stavění či přerušení prekluzivní lhůty. Nesrozumitelnost rozhodnutí celního úřadu spatřoval v tom, že celní úřad vyřadil jeden z titulů pro vyměření celního dluhu, se kterým byl žalobce seznámen, a nahradil jej jiným titulem, se kterým již žalobce seznámen nebyl; část rozhodnutí popisující doplnění podkladů je tak nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost. 5. Tvrdil, že celní dluh byl žalobci vyměřen předčasně, jelikož dlužníkovi (společnosti Tukový průmysl spol. s r.o.) nebyl platební výměr ze dne 19. 2. 2009 doručen řádně dle § 17 zákona o správě daní. Odmítl tvrzení žalovaného o tom, že dlužník s platebním výměrem seznámen byl, když se zásilkou bylo zjevně manipulováno. 6. Za zásadní označil žalobce námitku prekluze práva vyměřit celní dluh ručiteli. Konstatoval, že poslední celní dluh dle jednotných celních deklarací (dále jen „JCD“) týkajících se operací, za které žalobce ručil, vznikl nejpozději dne 2. 5. 2001, když dané zboží bylo přijato dne 16. 1. 2001. Přičemž mu bylo sděleno, že s ním bude vedeno řízení v souvislosti s předmětnými operacemi, až dne 17. 3. 2009. K tomu dodal, že historické platební výměry byly shledány nezákonnými a týkaly se ručení za jiné celní operace. 7. Nesouhlasil se závěrem žalovaného, že prekluzivní tříletá lhůta pro vyměření daně dle § 4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o soustavě daní“) počíná běžet ve vztahu k ručiteli dnem doručení platebního výměru dlužníkovi. Závěr žalovaného dle žalobce odporuje principu právní jistoty, nemožnosti časově neomezeného vyměření celního dluhu a rovnosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu konstatoval, že postavení ručitele je obdobné jako postavení dlužníka, a proto ručiteli svědčí stejná vyměřovací lhůta jako dlužníkovi. Nelze ani diferencovat prekluzivní lhůtu dle složitosti případu, stejně tak na běh prekluzivní lhůty nemohlo mít vliv, že probíhaly úkony trestního řízení a že se dosud nepromlčelo právo státu uložit trest v trestním řízení. Jelikož mezi vznikem celního dluhu a zahájením řízení s žalobcem uplynulo více než osm let, je zřejmé, že právo celních orgánů vyměřit žalobci celní dluh prekludovalo. 8. Namítal, že k prekluzi došlo také z důvodu neinformování žalobce ve smyslu § 263 odst. 1 celního zákona. Dle daného ustanovení ručení za celní dluh zaniká, nebyl-li ručitel informován ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy měl být ukončen režim s podmínečným osvobozením od cla, o ukončení tohoto režimu. Daný režim byl ukončen nejpozději dne 1. 1. 2002 v souladu s čl. II. odst. 2 zákona č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „zákon č. 1/2002 Sb.“), a tudíž žalobce měl být informován o jeho ukončení nejpozději dne 1. 10. 2003. Jelikož žalobce informován v této lhůtě nebyl, právo vyměřit celní dluh prekludovalo. Není relevantní, že by daný režim byl současně režimem s ekonomickým účinkem, na který se § 263 odst. 1 celního zákona nevztahuje; i přesto by se jednalo o režim s podmínečným osvobozením od cla, u kterého zákon zánik ručení předpokládá. 9. Zdůraznil, že k prekluzi práva jsou celní orgány povinny přihlížet z úřední povinnosti. Nesouhlasil proto s tvrzením, že ohledně prekluze neunesl břemeno tvrzení a důkazní. 10. Dále žalobce namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav. Celní dluh byl vyměřen pouze na základě zjištění celního úřadu založeného na rekonstrukci pohybu pohonných látek umisťovaných v produktovodní síti společnosti Čepro, a.s. (virtuální model). Celní úřad libovolně zboží zaměňoval a sčítal je, aniž by respektoval individuální charakter zboží a jednotlivé operace. Jeho zjištění tak nezachycují skutečný stav, nýbrž pouze stav formální, a jsou proto zcela v rozporu se zásadou materiální pravdy. Rozporoval závěr celního úřadu, že odpovídá za jakékoliv zboží vyskladněné společností BENA a.s. Naopak ručitelský závazek se musí vztahovat ke konkrétní operaci, která musí být jednoznačně identifikována, a vznik celního dluhu z této operace potvrzen a prokázán. Z virtuálního modelu celního úřadu však není zřejmé, kdy celní dluhy vznikly, zda vznikly v době platnosti záruk a zda nebyly uhrazeny společností BENA a.s. či společností Tukový průmysl spol. s r.o. Nadto celní orgány neprověřily, zda zboží nebylo odňato celnímu dohledu již v režimu tranzitu. 11. Namítal, že skutkový stav byl zjištěn v rozporu se zásadou zákonnosti. Odmítl názor žalovaného obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 1. 7. 2009, č.j. 8287-20/2009, kterým bylo zamítnuto odvolání dlužníka (společnosti Tukový průmysl spol. s r.o.) proti platebnímu výměru, že není rozhodné, zda je celní dohled prováděn samostatně nebo současně s daňovou kontrolou. Žalovaný v daném rozhodnutí připustil, že celní úřad použil nesprávný procesní institut daňové kontroly, ačkoli ve skutečnosti prováděl úkony v rámci celního dohledu. Nezákonnost daňové kontroly byla opakovaně konstatována v rozhodnutích Městského soudu v Praze, jehož závěry celní orgány nerespektovaly. Stejně tak odmítl tvrzení žalovaného obsažené na str. 55 shora jmenovaného rozhodnutí o (v podstatě neomezených) možnostech kontroly celních orgánů, neboť ani čl. 218 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex (dále jen „celní kodex“) neumožňuje celním orgánům vyměřit clo kdykoliv bez ohledu na zákonnost procesního postupu. 12. Žalobce současně namítal nezákonnos