14 CO 176/2022-133 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu na určení neexistence zástavního práva smluvního vzniklého na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva z [datum] zatěžující podíl ideální jedné poloviny k pozemku parc. č. St. [anonymizováno] a pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] (výrok I) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že jeho dobrá víra nezatížení předmětných nemovitostí žádným právem neměla za následek zánik zástavního práva, k němuž podle žalobce došlo. 3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku, neboť závěry soudu I. stupně považuje za správné. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není, přestože napadený rozsudek je správný z jiných právních důvodů než v něm uvedených. 5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobce na určení neexistence zástavního práva, které by bylo zřízeno zástavní smlouvou [číslo] z [datum] k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o úvěru ve výši 3 500 000 Kč zatěžující pozemek parc. č. St. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] a pozemek parc. [číslo] v kat. území [obec] (dále jen„ předmětné nemovitosti“), které byly v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví [jméno] [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení]. Žaloba byla odůvodněna tím, že poté, co podíl spoluvlastníka [anonymizováno] byl žalobcem vydražen v rámci exekučního řízení, došlo na základě vyrozumění soudního exekutora k výmazu předmětného zástavního práva ve vztahu k celku předmětných nemovitostí, proto byl žalobce, který poté nabyl druhý spoluvlastnický podíl [jméno] [příjmení] (dříve [jméno] [příjmení]) kupní smlouvou z [datum], v dobré víře, že tento podíl není žádným způsobem zatížen či jinak omezen právy třetích osob. Teprve poté došlo k opětovnému zápisu zástavního práva ve vztahu k polovině předmětných nemovitostí jako„ opravě chybného zápisu“, s čím žalobce nesouhlasí a domáhal se neúspěšně u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj a poté u Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně nápravy tohoto rozhodnutí, neboť je nepovažuje za způsobilé k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Proti zamítavému rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal správní žalobu, o níž nebylo v době podání žaloby ještě rozhodnuto. 6. Soud odůvodnil napadené rozhodnutí především správným skutkovým závěrem založeným na výše uvedených skutečnostech, které jsou mezi účastníky prakticky nesporné. Tento skutkový závěr hodnotí odvolací soud jako správný a s odůvodněním jeho správnosti pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části (s výhradou jednoho doplněného zjištění uvedeného zde níže). Pokud na základě tohoto skutkového závěru učinil soud I. stupně především ten závěr, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., je i tento závěr správný. Žalobcem tvrzená neexistence zástavního práva zatěžujícího předmětné nemovitosti, jichž je žalobce dnes vlastníkem, v rozsahu ideální poloviny je v rozporu se záznamem tohoto zástavního práva v katastru nemovitostí, což jednoznačně zhoršuje právní postavení žalobce (princip„ materiální publicity“ zápisů v katastru nemovitostí jako veřejném seznamu), pokud by toto zástavní právo skutečně neexistovalo. 7. Právní závěr o„ věcné“ důvodnosti žaloby učinil soud I. stupně takový, že ani případné nabytí ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí od [jméno] [příjmení] v dobré víře, že není zatížena žádným právem třetích osob, tedy ani zde projednávaným zástavním právem, nemá vliv na zánik platně zřízeného zástavního práva, neboť ani v takovém případě by dle soudu I. stupně toto právo„ nezaniklo žádným zákonným způsobem“. Argumentací žalobce o jeho dobré víře při nabytí spoluvlastnického podílu od [jméno] [příjmení] se soud I. stupně zabýval ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku (dále „o. z.“) a dospěl k závěru, že„ lze žalobci přisvědčit“, že v době uzavření této kupní smlouvy [datum] byl v dobré víře, že nemovité věci jsou prosty jakýchkoli práv třetích osob a v důsledku bylo důvodné„ nepřikládat žádný význam“ námitkám žalované, že žalobce při nabývání nemovitostí mohl mít pochybnosti ohledně jejich právního stavu vzhledem k předchozímu nabytí prvního spoluvlastnického podílu v exekuční dražbě, a to proto, že soud I. stupně (jak je uvedeno výše) nepovažuje takovou skutečnost za důvod zániku zástavního práva, jímž je podle § 1376 o. z. skutečnost, že zanikne zajištěný dluh. 8. Žalobce proti těmto závěrům soudu I. stupně namítá především to, že podle § 1377 odst. 1 o. z. zástavní právo zanikne také v tam uvedených pěti případech a že podle § 1377 odst. 2 o. z. účinky zániku zástavního práva podle odst. 1 nastanou i v případě, že další osoba nabyla k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížena zástavním právem, což neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu. Odvolací námitka žalobce proti tomuto právnímu závěru je důvodná, neboť soud I. stupně toto ustanovení neaplikoval, ač zcela zjevně přísluší zde zjištěné skutkové podstatě této právní normy, tedy nabytí vlastnického práva k zastavené věci další osobou, která měla být v dobré víře, že nabytá věc není zástavním právem zatížena, pokud žalobce svou dobrou víru při nabytí druhé poloviny předmětných nemovitostí uplatňuje na základě skutečností, že tehdy nebylo zástavní právo v katastru nemovitostí zapsáno. 9. Posouzení důvodnosti zde uplatněného žalobního požadavku podle této právní normy je tedy závislé na posouzení toho, zda žalobce byl v dobré víře, kterou tvrdí, čímž se soud I. stupně zabýval pouze výše uvedeným způsobem na základě § 984 odst. 1 o. z. (z něhož samého by ani dle odvolacího soudu zřejmě nebylo možné dovodit účinek zániku zástavního práva), což je však v principu tentýž právní institut vyplývající i ze zde příslušného § 1377 odst. 2 o. z. spočívající na přesvědčení nabyvatele o převáděném právu tak, jak je zapsáno v katastru nemovitostí. Proto je podle odvolacího soudu výkladová publikovaná judikatura vyšších soudů k ust. § 984 odst. 1 o. z. ve spojení s obecným ust. § 980 o. z. použitelná i pro hodnocení dobré víry ve smyslu ust. § 1377 odst. 2 o. z., a to ohledně objektivních okolností vzbuzujících pochybnost o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. I zde musí jít o okolnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují a odůvodňují požadavek, aby při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém nabyvateli zapsaného práva požadovat, mohl takové pochybnosti mít a měl tedy vyvinout aktivitu ke zjištění toho, že stav zápisu ve veřejném seznamu skutečnému právního stavu také odpovídá, jak vyplývá např. z publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, 21 Cdo 1353/2019 či 24 Cdo 688/2021, s nimiž se zdejší odvolací soud ztotožňuje. 10. Soud I. stupně při svém nesprávném právním závěru, že nabytí zastavené věci novým vlastníkem v dobré víře, že věc zastavena není, může být právním důvodem zániku zástavního práva, učinil o tvrzené dobré víře žalobce pouze shora uvedený právní závěr, že„ lze žalobci přisvědčit“, že v dobré víře byl, a že námitkám žalovaného lze„ nepřikládat žádný význam“. Tento závěr vyplývá především ze správného skutkového zjištění, že v době nabytí druhého spoluvlastnického podílu nebylo toto zástavní právo v katastru nemovitostí zapsáno. V uvedeném závěru soudu I. stupně o dobré víře žalobce (ač to pro jeho celkový právní závěr to nemělo být významné) je obsažen i závěr, že námitky žalovaného zpochybňující dobrou víru žalobce jsou nedůvodné, což je závěr nesprávný, neboť z důvodů níže uvedených žalobce při nabytí spoluvlastnického práva k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí v dobré víře o jejím nezatížení předmětným zástavním právem nebyl. 11. Skutečnost, že být žalobce měl být v této kupní smlouvě ubezpečen i prohlášením prodávající, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy žádnými právy třetích osob, zhodnotil soud I. stupně jako neprokázané, neboť žalobce kupní smlouvu z [datum] nepředložil. Odvolací soud vzhledem ke změně obou výše uvedených právních závěrů soudu I. stupně doplnil dokazování touto kupní smlouvou a zopakoval to dokazování soudu I. stupně, z něhož vyplývá posloupnost právních jednání žalobce, dalších osob a příslušných orgánů a institucí, v jejichž rámci nelze závěr o dobré víře žalobce učinit. 12. Je důvodná procesní odvolací námitka žalobce, že závěr soudu I. stupně o nedolož