27 CO 47/2022-224 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném [datum] domáhala se žalobkyně určení absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba], sídlem [adresa] (žalovaným) a [jméno] [příjmení] (žalobkyní) a [jméno] [příjmení] a dále určení neexistence zástavního práva smluvního ve prospěch [právnická osoba], sídlem [adresa], a to k : a) pozemku parc. [číslo] orná půda, o výměře 732 m² a b) pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 371 m² a stavbě - rozestavěné na parc. [číslo]; vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Moravany, okres [okres], v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov. K tomu uvedla, že dle stavu zápisu v katastru nemovitostí ke dni podání žaloby váznou na předmětných nemovitostech v jejím vlastnictví omezení jejího vlastnického práva, a to zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek ve výši 7 500 000 Kč s příslušenstvím a veškerých budoucích pohledávek až do výše 7 500 000 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Zástavní právo bylo zřízeno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum], právní účinky vkladu ke dni [datum] (parc. [číslo] parc. [číslo]) a na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum], právní účinky vkladu ke dni [datum] (stavba - rozestavěná na parc. [číslo]). Žalobkyně dále uvedla, že předmětnou smlouvu o úvěru (kterou žalovaný - v postavení žalobce - předložil v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015, v němž se na základě této smlouvy domáhal zaplacení částky 10 458 269,17 Kč s příslušenstvím) nikdy nepodepsala a je tak absolutně neplatná pro nedostatek projevu vůle na její straně. Dodala, že podpis na smlouvě ani vizuálně neodpovídá jejímu skutečnému podpisu a domnívá se tedy, že byl zfalšován. Dále uvedla, že smlouva, kterou žalovaný předložil v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015 (dále jen„ jiné řízení“) není smlouvou, kterou ona sama se svým manželem dne [datum] se žalovaným uzavřela a na základě které byl čerpán hypoteční úvěr zajištěný zástavou. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a s ohledem na akcesorickou povahu zástavního práva k hlavnímu závazku, tj. zástavní smlouvy ke smlouvě o úvěru, nemohlo dojít ani k platnému sjednání zástavní smlouvy, a i ta je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) Městský soud v Brně, u něhož byla žaloba podána, vyslovil ve věci svoji místní nepříslušnost a rozhodl o jejím postoupení Okresnímu soudu Brno-venkov. Následně soud prvního stupně (částečně) vyhověl žádosti žalobkyně, přiznal jí osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 % a následně jí k ochraně jejích zájmů ustanovil zástupkyni - Mgr. [jméno] [příjmení], advokátku se sídlem v [obec]. 2. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, neboť dne [datum] uzavřel jako postupitel smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě postoupil na postupníka – společnost [právnická osoba], [IČO], pohledávku za žalobkyní ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Ke dni podání žaloby tak již nebyl věřitelem předmětné pohledávky a není ve věci pasivně legitimován. 3. V replice na vyjádření žalovaného poukázala žalobkyně na čl. X. odst. 1 obchodních podmínek, které měly být přílohou úvěrové smlouvy a podle něhož„ banka je oprávněna postoupit svoji úvěrovou pohledávku jiné bance a zajištění s ní související na ni převést“. Předmětné ujednání dle názoru žalobkyně vylučuje aplikaci § 1879 o. z., dle kterého může věřitel postoupit pohledávku jiné osobě. Zákonná dikce stanoví širší okruh osob, kterým je možno pohledávku postoupit a nejeví se proto jako logické, pokud žalovaný do obchodních podmínek sám uvedl okruh osob užší, než vyplývá ze zákona, aby zároveň požadoval zachovat i okruh osob vymezený zákonem. Podle § 1812 odst. 1 o. z. za situace, kdy lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. V daném případě je pro žalobkyni jako spotřebitelku příznivější takový výklad, kdy její smluvní stranou zůstane žalovaný, nikoliv společnost [právnická osoba] Jestliže byl žalovaný oprávněn postoupit úvěrovou pohledávku pouze jiné bance, je žalobkyně přesvědčena, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky na jinou společnost a žalovaný je nadále ve věci pasivně legitimován. Dále žalobkyně doplnila, že v jiném řízení jí manžel zatajoval zásilky od soudu (dopouštěl se vůči ní v tomto směru trestné činnosti) a ona se tak. nemohla účinně bránit. Je proto zásadní, aby v nyní probíhajícím řízení byly její sporné podpisy podrobeny znaleckému zkoumání a z tohoto důvodu navrhla důkaz znaleckým posudkem. 4. Při jednání soud prvního stupně nepřipustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby a po provedeném dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. 5. Žalobu v celém rozsahu zamítl (I. a II. výrok) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobkyně i obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z provedených listinných důkazů, mimo jiné i z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 9. 2017, č. j. 34 C 314/2015-155, a z rozsudku Krajského soudu v Brně, jako soudu odvolacího, ze dne 29. 7. 2021, č. j. 27 Co 238/2019-441. S odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Soud konstatoval, že ne/platnost smlouvy o úvěru a na ní navázaných smluv o zřízení zástavního práva byla jako otázka prejudiciální řešena již v uvedených rozsudcích. Přitom podle § 159a o. s. ř. výroky pravomocných rozsudků jsou obecně závazné pouze pro účastníky těchto řízení. S odkazem na judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011) tak soud uzavřel, že není vázán vyřešením předběžné otázky ne/platnosti úvěrové smlouvy, včetně jejích příloh a dodatků, v řízení vedeném u Okresního soud Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015. Na základě provedeného dokazování však zcela souhlasí se skutkovými zjištěními soudů i jejich právním hodnocením věci v citovaných rozhodnutích (úzce souvisejících s nyní projednávanou věcí) a neshledal žádný důvodu se od jejich závěrů odchýlit. Žalobkyně i v tomto řízení vznesla v zásadě shodné námitky a nepředložila žádná tvrzení a důkazy, které by závěry předchozích rozhodnutí jakkoliv zpochybnily. Soud proto shodně s uvedenými rozsudky posoudil (i s ohledem na průběh obou řízení) námitky žalobkyně jako účelové a nedůvěryhodné. Zdůraznil, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (§ 80 o. s. ř.), skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2614/2008 či ze dne 21. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení, práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, není dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Soud uzavřel, že v projednávané věci žaloba o určení neplatnosti úvěrové smlouvy již preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní již není objektivně způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít případným dalším sporům mezi účastníky či právními nástupci strany žalované (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013). Soud proto neshledal na požadovaném určení neplatnosti úvěrové smlouvy naléhavý právní zájem a žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Dále zdůraznil, že podle judikatury Nejvyššího soudu v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem předmětu sporného zástavního práva (zástavy). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla informována o postoupení pohledávky oznámením, které si osobně převzala 12. 3. 2019 (§ 526 obč. zák.) a že v katastru nemovitostí je jako zástavní věřitel zapsána osoba odlišná od žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že v řízení o určení neexistence zástavního práva není žalovaný pasivně legitimován. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně o pasivní legitimaci na straně žalované v důsledku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. K tomu uvedl