19 CO 1223/2021-198 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud napadeným rozsudkem pro uznání uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 260 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 75 068,40 Kč (výrok II.). Okresní soud takto rozhodl o žalobě žalobce, kterou se domáhal na žalovaném jako insolvenčním správci svého bývalého zaměstnavatele zaplacení náhrady mzdy v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru ze dne 30.5.2013. Žalobce postupně rozšiřoval žalobu o další období, přisouzená částka představuje náhradu mzdy za období od května 2016 do dubna 2018. Protože žalovaný tento nárok výslovně uznal, bylo ve věci rozhodnuto tímto rozsudkem pro uznání. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci, které svědčí straně žalující. Ještě před vydáním tohoto rozsudku okresní soud usnesením ze dne 16.7.2021, č. j. 30 C 200/2019-181 nepřipustil žalobcem navrženou změnu žalobu ze dne 1.7.2021, kterou se domáhal dalšího rozšíření žaloby o další částku 73 200 Kč, když toto usnesení nabylo právní moci dne 13.8.2021. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, jako odvolací důvod uplatňuje existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Tyto vady mají spočívat v tom, že okresní soud nepřipustil poslední změnu žaloby uplatněnou žalobcem ze dne 1.7.2021, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Nepřipustit změnu žaloby lze zejména tehdy, pokud by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. O takový případ zde nejde, neboť rozšíření žaloby ze dne 1.7.2021 se opírá o totožné skutečnosti a právní základ jako u předchozích rozšíření. Důsledkem nepřipuštění změny žaloby je podstatné ohrožení uplatnění práva žalobce na náhradu mzdy za období měsíců května a června 2018 z důvodu možného promlčení. Okresní soud ostatně své rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nijak neodůvodnil. I v této skutečnosti lze shledat zásadní vadu a v této souvislosti odvolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4181/12, jehož relevantní část odvolatel v odvolání cituje. Další vada má spočívat v tom, že rozsudek pro uznání nebyl veřejně vyhlášen za přítomnosti účastníků a žalobce o jeho vydání nebyl předem vyrozuměn (zde odvolatel zjevně pomíjí § 153a odst. 4 o.s.ř., který takový postup umožňuje). Další vadou je skutečnost, že v obou výrocích napadeného rozsudku byla žalovanému určena lhůta k plnění, ačkoliv vzhledem k tomu, že žalovaným je insolvenční správce, uplatní se zde zvláštní úprava podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona, podle nějž lhůtu k plnění určí po právní moci rozhodnutí svým dalším rozhodnutím insolvenční soud. 3. Při odvolacím jednání dne 6.1.2022 žalobce rozšířil a pozměnil odvolací důvody a s tím spojenou argumentaci, když na rozdíl o písemného odvolání, ve kterém o jím navržené změně žaloby ze dne 1.7.2021 hovoří jako o rozšíření žaloby (které se opírá o„ totožné skutečnosti a právní základ“), nyní nově toto hodnotí nikoliv jako rozšíření žaloby, ale jako o podání nové souběžné žaloby představující objektivní kumulaci dvou samostatných nároků v tomto řízení (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2913/2011). Z toho vyvozuje, že nešlo o změnu žaloby, o které by měl okresní soud rozhodovat, ale o situaci, kdy již okamžikem, kdy podání ze dne 1.7.2021 došlo k soudu, bylo zahájeno řízení o tomto novém samostatném nároku žalobce. Důsledkem toho je, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť výše uvedené uznání ze strany žalovaného se netýkalo celého předmětu tohoto řízení a vydat částečný rozsudek pro uznání lze pouze na základě návrhu žalobce, který absentuje. Odvolatel dále poukazuje na to, že okresní soud ostatně jeho předchozí změny žaloby také výslovně nepřipouštěl. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4717/2018, podle nějž odvolací soud má zkoumat správnost postupu okresního soudu spočívající v nepřipuštění změny žaloby. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobce má náležitosti uvedené v § 205 odst. 1 o.s.ř. Po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v omezeném rozsahu vyplývajícím z § 205b a § 212a odst. 4 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 6. Podle § 95 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníků doručit do vlastních rukou, pokud nebyly přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odst. 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odst. 2). 7. Podle § 205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b). 8. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou subjektivní přípustnosti podaného odvolání žalobce proti předmětnému rozsudku pro uznání. Subjektivní přípustnost odvolání se odvíjí od toho, zda v odvolacím řízení může být dosaženo toho, že bude rozhodnuto příznivěji pro odvolatele. O takový případ zde jde, neboť jádrem odvolacích námitek žalobce je, že okresní soud měl rozhodnout pro něj příznivěji a to tak, že mu přizná i další plnění uplatněné v rozšíření žaloby ze dne 1.7.2021. 9. Většina odvolacích námitek žalobce uplatněných v tomto odvolání jsou námitky podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tedy jiné vady, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To platí o námitce žalobce týkající se nesprávného postupu okresního soudu při připouštění či nepřipouštění změn žaloby (nepřipuštění poslední změny žaloby ze dne 1.7.2021, absence řádného odůvodnění takového postupu, absence předchozích výslovných rozhodnutí o připuštění předchozích změn žaloby, absence veřejného vyhlášení rozsudku a nesprávné uvedení lhůty k plnění). Jedinou způsobilou odvolací námitkou je námitka týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání a to námitka žalobce, že nebylo namístě rozhodovat o změně žaloby týkající se rozšíření žaloby ze dne 1.7.2021, neboť toto podání má povahu srovnatelnou s žalobou, jeho podáním došlo k zahájení řízení o v tomto podání nově uplatněném nároku, tedy došlo k objektivní kumulaci více nároků. Důsledkem toho má být stav, že okresní soud svým rozsudkem nejen nevyčerpal předmět řízení, ale rozhodl napadeným rozsudkem pouze o části předmětu řízení, tedy vydal částečný rozsudek pro uznání, který může vydat pouze tehdy, pokud to navrhne žalobce. Tyto námitky se týkají podmínek, za kterých lze či nelze rozsudek pro uznání vydat, jde tedy o jediný přípustný odvolací důvod při přezkumu rozsudku pro uznání (viz § 205b o.s.ř.). 10. Odvolací soud však tuto odvolací námitku nepovažuje za důvodnou. Soudní judikatura (např. v žalobcem označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2913/2011 a v dalších) skutečně odlišuje od běžné situace rozšíření žaloby jinou situaci, kterou nazývá objektivní kumulací více nároků, kdy vedle dosavadního již uplatněného nároku uplatní žalobce svým podáním nový, odlišný a samostatný nárok, když takové podání má shodnou povahu s žalobou a takový nárok se stává bez dalšího předmětem řízení, aniž by o něm bylo rozhodováno jako o změně žaloby, neboť tímto novým, samostatným nárokem není nijak modifikován již uplatněný nárok. O takový případ zde však nejde. Předmětem tohoto řízení je od počátku nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy v důsledku neplatného skončení pracovního poměru. Podáním ze dne 1.7.2021 žalobce neuplatnil žádný nový, samostatný a na tomto původním nároku nezávislý nárok, ale jedná se o klasickou situaci rozšíření původní žaloby, neboť, jak je zjevné z podání žalobce ze dne 1.7.2021, žalobce stále požaduje stejné plnění (náhrada mzdy), ze stejného důvodu (neplatnost skončení pracovního poměru), dochází pouze k jeho modifikaci, neboť požaduje vyšší částku za delší období. Lze tedy uzavřít, že dílčí nárok žalobce ve výši 73 200 Kč jako nárok na náhradu mzdy za období od května do června 2018 se nestal předmětem tohoto řízení již samotným uplatněním v podání ze dne 1.7.2021, tento dílčí nárok by se stal předmětem tohoto řízení tehdy, pokud by rozšíření žaloby tímto podáním bylo připuštěno. Nejsou proto důvodné námitky žalobce, že okresní soud nevyčerpal celý předmět tohoto řízení při vydání napadeného rozsudku a že napadený rozsudek pro uznání je pouze částečným rozsudkem pro uznání, u kterého absentuje návrh žalobce. 11. Odvolací soud konstatuje, že žalobce neuplatnil a ani odvolací soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně ani při vydání napade