19 Co 691/2024-78 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 035,92 Kč ve lhůtě 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném dále domáhala zaplacení 3 343,52 Kč spolu s úrokem, úrokem z prodlení a kapitalizovaným úrokem a pojištěním specifikovaným ve výroku II. rozsudku, soud prvního stupně zamítl. Soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 705 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 49 535,44 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovaným uzavřela dne 19.10.2022. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 8.5.2022 rámcovou smlouvu, na základě které pro žalovaného vedla běžný účet č. , č. účtu, , součástí smlouvy byly obchodní podmínky banky, ceník, podmínky pro používání karet, podmínky pro používání úvěru, kontokorentu, pojistné podmínky apod. Dne 19.10.2022 uzavřela žalobkyně se žalovaným dodatek č. 2 k rámcové smlouvě, na základě kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč převodem na jeho běžný účet s dobou trvání 33 měsíců s výší pravidelné měsíční splátky 2 000 Kč splatné ke každému 14. dni v měsíci a úrokovou sazbou 17,9 % ročně. Dodatkem č. 3 ze dne 21.10.2022 byla dohodnuta změna výše měsíční splátky úvěru na částku 1 800 Kč, dne 13.11.2022 byl sjednán dodatek č. 4 k rámcové smlouvě, dohodnuta byla opět nová výše měsíčních splátek ve výši 896 Kč měsíčně. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 21.10.2022 na jeho běžný účet, žalovaný uhradil splátky úvěru splatné 14.11.2022, 14.12.2022 a 14.1.2023, v březnu 2023 uhradil pouze 740,08 Kč, dále přestal hradit úvěr úplně. Žalobkyně dopisem ze dne 15.5.2023 vyzvala žalovaného k úhradě celého zbytku dluhu do 24.5.2023, následně ještě žalovaného k úhradě dluhu vyzvala před podáním žaloby. Žalovaný na úvěr celkem zaplatil 4 324,08 Kč. Žalovaný v řízení zůstal zcela nečinný, netvrdil ani neprokazoval, že by na dluh žalobkyně uhradil více.3. Po právní stránce soud prvního stupně vycházel z ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.uz.“), § 580 odst. 1 a § 588 o.z. a z ust. § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vycházel rovněž z ústavního nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 s tím, že citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je potřeba vykládat tak, že porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr je sankcionováno absolutní neplatností úvěrové smlouvy, ke které soudy přihlíží z úřední povinnosti. V projednávané věci banka sice ověřila příjmovou stránku žalovaného, nicméně k posouzení celkové majetkové situace žalovaného takový postup, kdy příjem žalovaného nedosahuje takové výše, aby případně kryl i jeho vyšší nutné výdaje, nestačí. Pokud žalobkyně žádným způsobem neověřila rovněž výdaje žalovaného a vycházela pouze z jeho tvrzení, které jí v žádosti sám sdělil, nemohla učinit dostatečně relevantní závěr, že žalovaný bude schopen úvěr skutečně uhradit. To se projevilo i v tom, že žalovaný přestal již začátkem roku 2023 splátky úvěru hradit a žádal o další půjčky či možnost sloučení úvěru. Soud prvního stupně odkazuje na judikaturu vyšších soudů, například rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Na základě skutkových zjištění popsaných v bodě 6 odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v dané věci řádně celkovou majetkovou situaci žalovaného, zejména pokud jde o výdajovou stránku, nijak podrobněji nezkoumala a neprověřila, nemohla proto správně vyhodnotit ani schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 odst. 1 a § 588 o.z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o.z.), neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku 50 000 Kč a uhradil žalobkyni toliko 4 324,08 Kč. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě co do částky 46 035,92 Kč, která zahrnuje rovněž pojištění ve výši 360 Kč, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.4. Soud prvního stupně vycházel z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jež odvisí nikoliv od výzvy věřitele k plnění, ale od soudem určené nové doby splatnosti. Žalobkyni proto nevznikl ani nárok na úhradu úroků z prodlení. Soud prvního stupně určil delší splatnost zaplacení jistiny úvěru – lhůtu 90 dnů od právní moci rozsudku, jež se mu jevila jako lhůta přiměřená k tomu, aby si žalovaný finanční prostředky v této výši opatřil a žalobkyni je vrátil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 86 %, náleží jí proto poměrná část nákladů řízení, které představuje zaplacený soudní poplatek.5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání proti výroku II. a III., neboť má za to, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v aplikaci ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně zamítl žalobkyni nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty jemu příznivé. Žalobkyně má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a k těmto i navrhnout důkazy. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3808/2023 ze dne 26.3.2024, dle kterého v posuzovaném případě nebyl důvod uložit žalované plnění ve splátkách, jelikož žalovaná nepředložila žádné důkazy k prokázání své majetkové situace, které by spolu tvořily podmínky pro umožnění plnění ve splátkách. Soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaný byl během celého řízení neaktivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil. Žalobkyně má za to, že žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. I přesto soud žalobkyni nepřiznal nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení a automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení hradit. Dle žalobkyně se pravidlo času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Toto pravidlo se dle žalobkyně uplatní jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Protože žalovaný důkazní břemeno ohledně svých možností splatit bezdůvodné obohacení neunesl, měl soud postupovat dle obecného pravidla, dle které má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu a z důvodu nesplnění této povinnosti žalovaným měl žalobkyni přiznat nárok na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a s úhradou dluhu se dostal do prodlení, tj. od 25.5.2023, jak požaduje žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 035,92 Kč od 25.5.2023 do zaplacení a dále je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 982 Kč.6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.7. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výroku II. a III. podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Žalobkyně se k odvolacímu jednání nařízenému na 1