7 Co 1416/2025-509 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 500 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 234 850 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovanou dne 19. 2. 2021 uzavřela Dohodu o správě finančních prostředků, na jejímž základě žalované zaslala částku 8 500 000 Kč. Posléze od dohody o správě odstoupila a požadovala vrácení této částky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Peněžní prostředky ve výši 8 500 000 Kč zaslané na základě dohody o správě totiž dne 23. 4. 2021 zaslala investorovi (společnosti , právnická osoba, ), a to poté, co investor odstoupil od smluv o dílo uzavřených s žalobkyní. Podle žalované peněžní prostředky ve výši 8 500 000 Kč nepřestaly patřit investorovi. Dohoda o správě byla uzavřena mezi žalobkyní a investorem s tím, že žalovaná jednala jako zástupkyně investora, dohoda o správě je smlouvou ve prospěch třetí osoby (investora). Nakonec se dovolávala i dobrých mravů, zákazu zneužití práva a obecných zásad spravedlnosti s tím, že žalobkyně získala od investora peněžní prostředky ve výši 8 500 000 Kč jednáním, které bylo trestné. Mezi účastníky bylo nesporným, že investor a žalobkyně spolupracovali při výstavbě apartmánového domu v , adresa, na základě smluv o dílo. Investor žalobkyni uhradil faktury, které vystavila, ve výši 49 019 901,76 Kč, respektive 49 105 401,76 Kč. Dne 19. 2. 2021 uzavřely žalobkyně a žalovaná dohodu o správě, na základě níž žalobkyně zaslala žalované peněžní prostředky ve výši 8 500 000 Kč. Žalovaná s těmito prostředky fakticky nic nečinila, nehradila žádné subdodávky žalobkyně. Poté, co investor odstoupil od smluv o dílo uzavřených s žalobkyní, žalovaná dne 23. 4. 2021 plnila investorovi peněžní prostředky ve výši 8 500 000 Kč. Pokud okresní soud dospěl k předběžnému právnímu názoru, že žalovaná se stala vlastnicí peněžních prostředků ve výši 8 500 000 Kč a zapravila dluh za žalobkyni, odvolací soud v rámci přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení dospěl k závěru, že z dohody o správě nelze dovodit, že předmětných 8 500 000 Kč byly finančními prostředky žalované, a tímto právním názorem byl vázan. Pokud žalovaná, poukazovala na to, že žalobkyně získala od investora finanční prostředky ve výši 8 500 000 Kč jednáním, které bylo trestné, trestnost jednání nebyla postavena najisto (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , spisová značka, nebyl pravomocný). Dále okresní soud připomněl, že projednávaný spor se týká závazku žalobkyně a žalované z dohody o správě a vztahy mezi žalobkyní a investorem nejsou pro její řešení podstatné. Soud v občanském soudním řízení nemůže odmítnout přiznat žalobci nárok jen proto, že mu byla v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, naopak. Jelikož žalobkyně od dohody o správě odstoupila, čímž zanikl závazek, který na jejím základě vznikl, jsou si účastníci povinni vrátit, co si navzájem plnili. Proto žalované uložil povinnost vydat žalobkyni finanční prostředky ve výši 8 500 000 Kč ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl ve prospěch úspěšné žalobkyně.2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání. Podle žalované nebyl okresní soud vázán názorem odvolacího soudu vyjádřeného krajským soudem v usnesení z 3. 10. 2024, č. j. , číslo jednací, , jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení. Podle žalované okresní soud věc nesprávně právně posoudil. Žalovaná v řízení prokázala, že žalobkyně při plnění smluv o dílo jako zhotovitel neoprávněně vyúčtovala objednateli společnosti , právnická osoba, nejméně částku ve výši 8 500 000 Kč. Je tak postaveno najisto, že nejméně žalovaná částka byla předmětem bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor investora. Toto bezdůvodné obohacení na základě dohody o správě předala žalobkyně žalované, aby je žalovaná spravovala ve prospěch a v zájmu investora s tím, že je použije na úhradu budoucích závazků žalobkyně vůči jejím subdodavatelům na předmětné stavbě. Protože došlo k odstoupení od smluv o dílo a žalobkyně přestala být zhotovitelem stavby, bylo zřejmé, že ke stanovenému účelu již žalovaná nebude moci s prostředky disponovat. Za situace, kdy bezdůvodné obohacení žalobkyně na úkor investora nemohlo být vypořádáno v dohodě o správě předvídaným způsobem, vyzval investor žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení právě jemu. Žalovaná této výzvě vyhověla. Podle žalované tak učinila po právu, aniž by jí tím vzniknul závazek vrátit žalobkyni žalované prostředky poté, co žalobkyně od dohody o správě odstoupila, jelikož tím de facto i de iure plnila závazek žalobkyně u investora. Tím jí však vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni podle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z., neboť žalovaná plnila za žalobkyni to, co po právu měla žalobkyně plnit investorovi sama. Tuto pohledávku za žalovanou následně žalovaná započetla oprávněně proti pohledávce žalobkyně na vrácení žalované částky. Žalovaná poukázala na ustanovení § 2995 o.z. s tím, že plněním žalovanou ve prospěch investora se žalobkyně coby třetí osoba obohatila, jelikož se tím snížil její závazek vůči investorovi a žalobkyně přitom nebyla ke svému plnění na základě dohody o správě rozhodně donucena lstí, hrozbou či zneužitím její závislosti. Poukázala i na § 6 odst. 2 a § 8 o.z. za situace, kdy žalobkyně a svědek , jméno FO, se vůči investorovi dopustili zločinu podvodu a na úkor investora se obohatili nejméně o 24 561 719,50 Kč, nemůže se žalobkyně s ohledem na zásadu dobrých mravů domáhat na žalované plnění, kterým žalovaná zhruba třetinu tohoto závazku za žalobkyni uhradila. Následně poukázala na pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze z 20. 5. 2025, č. j. , číslo jednací, který byl po napadeném rozhodnutí okresního soudu vydán. Navrhla jeho provedení k důkazu spolu s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 1. 2025, č. j. , číslo jednací, Navrhla zrušení rozsudku, eventuálně jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta.3. Proti rozsudku, a to výroku II. podala odvolání i žalobkyně. Nesouhlasila s přiznáním náhrady nákladů řízení, navrhla, aby jí na nákladech řízení bylo přiznáno 1 447 850 Kč.4. K odvolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že rozsudek považuje za věcně správný. Opětovně zdůraznila, že žalovaná v trestním řízení nevystupuje v pozici poškozené společnosti, tou je pouze společnost , právnická osoba, Provedení důkazu trestními rozsudky považuje za nadbytečné. Navíc lze očekávat zrušení minimálně rozsudku Vrchního soudu v Praze s ohledem na vadu spočívající v chybějícím výroku rozhodnutí odvolacího soudu stran odvolání mimo jiné žalobkyně do výroku o vině a trestu rozsudku nalézacího soudu. Poté, co odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí upozornil na to, že nelze opomenout rozsudek Vrchního soudu v Praze z 20. 5. 2025, č. j. , číslo jednací, , se žalobkyně vyjádřila tak, že odvolací soud již svůj právní názor jednoznačně vyjádřil v usnesení z 3. 10. 2024 č.j. , číslo jednací, . Vrchní soud rozhodnutím z 20. 5. 2025, č. j. , číslo jednací, ponížil nárok na náhradu škody přiznaný v rámci adhezního řízení poškozené společnosti , právnická osoba, vůči žalobkyni o 8 500 000 Kč, avšak jeho rozhodnutí trpí zásadními nedostatky. Na jednu stranu danou částku svěřenou žalobkyní do správy žalované na základě předmětné Dohody zohledňuje jako plnění žalobkyně vůči poškozené, na druhou stranu však výslovně uvádí, že „aktuálně vedený spor mezi obžalovanou a svědkem , jméno FO, , respektive obchodní korporací, kde je tento jednatelem, nemá vůbec žádný dopad na posouzení uplatněného nároku na náhradu škody. To z důvodu, že žalobcem a žalovanou jsou subjekty zcela odlišné od poškozené obchodní korporace“. Navíc takovou modifikaci výroku o náhradě škody nikdo ani nenavrhoval. Za stěžejní považuje, že rozhodnutí trestního soudu v adhezním řízení není konečným rozhodnutím o nároku poškozené společnosti vůči žalobkyni, neboť společnost , právnická osoba, byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok o náhradě škody tak rozhodně nepředstavuje překážku rei iudicatae a poškozená si může kdykoliv nepřiznanou část nároku dožalovat v rámci civilního řízení. Ostatně právní konstrukce založená na započtení pohledávek je právně neudržitelná, jak podrobně zdůvodnila.5. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, které bylo podáno včas účastníkem legitimovaným, přezkoumal napadený výrok podle § 212 a 212a o.s.ř. Poté, co doplnil dokazování shora citovanými rozsudky krajského a vrchního soudu, které byly žalovanou přípustně navrženy k provedení, dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání žalované (ni