8 Co 1391/2025-63 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni 21 189 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku s tím, že nebude-li jedna ze splátek včas a řádně zaplacena, stane se splatný celý zbytek dluhu (výrok I.), ohledně částky 3 145,45 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 1 606,73 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 189 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám , Jméno advokáta, 4 860,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Skutkovým závěrem soudu je, že žalovaná dluží žalobkyni z titulu smlouvy o úvěru č. 91796651 ze dne 9. 2. 2024 uzavřené původně na úvěrový rámec 30 000 Kč. Z tohoto úvěrového rámce žalobkyně poskytla žalované částku 21 189 Kč. To odpovídá sjednané jistině, kterou má žalovaná podle žaloby zaplatit. Co do zbývajících poplatků a úroků sjednaných ve smlouvě soud žalobu zamítl. Posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru za neplatnou a žalovaná je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalobě bylo vyhověno co do jistiny 21 189 Kč, z níž žalovaná neuhradila ničeho, a ohledně zbývajících poplatků a úroků byla žaloba zamítnuta. Poskytovatel zkoumal sice úvěruschopnost spotřebitele, nikoliv však řádně, a poskytl spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1. Žalované pak v souvislosti s částečným úspěchem v meritu uložil nahradit žalobkyni poměrnou část nákladů řízení, když po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci má žalobkyně právo na 74 % nákladů řízení. Soud v tomto případě rozhodoval ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Celkově má advokát za zastupování právo na odměnu včetně režijních paušálů ve výši 3 950 Kč a spolu s cestovným, 21 % DPH a se zaplaceným soudním poplatkem 974 Kč činí náklady řízení celkem 6 568,60 Kč, z čehož 74 % představuje částka 4 860,76 Kč, kterou soud žalobkyni jako účelně vynaložené náklady přiznal.3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním žalobkyně, a to výroku II. v části, kde zamítl žalobu co do zákonného úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 21 189 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, současně soud ve výroku č. I. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 21 189 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku s tím, že pokud nebude jedna ze splátek včas a řádně zaplacena, stane se splatným celý zbytek dluhu. Soud prvního stupně tak dle 11. odstavce odůvodnění aplikoval ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, aniž zdůvodnil zamítnutí zákonného úroku z prodlení. Žalobce tak toliko spekuluje, že tak učinil opětovnou aplikací ustanovení § 87 odst. 1 zákona. Soud má namísto účastníka řízení vstupovat do řízení jen výjimečně, v případech, kdy je dotčen veřejný zájem. V rámci zkoumání úvěruschopnosti se jedná o zkoumání absolutní neplatnosti smlouvy dle § 588 o. z., přičemž doktrína a judikatura v odkazu na evropskou legislativu dovodila, že poskytování úvěrů spotřebitelům bez zkoumání jejich schopnosti úvěr vrátit má dopady na veřejný pořádek. Žalobce má nicméně za to, že by bylo v rozporu s výše citovanými ustanoveními i ústavních předpisů, byla-li by tato problematika extenzivně vztažena i na další navazující právní povinnosti, jako je vrácení bezdůvodného obohacení. Je to účastník řízení, kdo má nejlepší přehled o svých schopnostech splácet úvěr, a je to tedy on, kdo má tvrdit a dokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení, jakožto okolnosti jemu příznivé právní normy. Opačný postup prvostupňového soudu tak jde proti recentním stanoviskům judikatury. Soud prvního stupně se nikterak nevypořádává se skutečností, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě celého dluhu již v srpnu 2024, a tedy že žalované již byla poskytnuta doba přiměřená jeho možnostem. Odvolatel nakonec nesouhlasí ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení a navrhuje, aby odvolací soud v dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 189 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku a aby byl zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení.4. Odvolací soud primárně učinil závěr o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastnicí řízení k takovému úkonu legitimovanou (§ 201, § 202 a 204 odst. 1 o. s. ř.), kdy odvolatelka uplatnila odvolací důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. a byly splněné i další náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení (§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 189 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení a v závislém výroku III., o nákladech řízení, učinil tak postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání.5. Odvolací soud předně v dané věci při rozhodování o spotřebitelském úvěru, kam patří i rozhodování o uplatněném příslušenství tohoto závazku, vychází ze závěrů soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru č. 91796651 ze dne 9. 2. 2024 (dále také jen „Smlouva“), kterou dovodil podle ustanovení § 86 a § 87 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V situaci, kdy zůstal nedotčen výrok I. rozsudku, kterým soud prvního stupně přiznal (s ohledem na zmíněnou absolutní neplatnost úvěrové smlouvy) pouze nárok žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši jistiny, bylo na odvolacím soudu zvážit již pouze to, zda žalobkyně má nárok také na zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 189 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení. Zde je podstatné, že dále citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou speciální k obecné úpravě občanského zákoníku, a proto jejich aplikace má v daném sporu přednost. Jde-li o výklad uvedených ustanovení vycházel odvolací soud také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, od jehož závěrů není důvod se odchýlit.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („zákon“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 87 téhož „zákona“ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).8. V projednávané věci především učinil soud prvního stupně závěr o neplatnosti Smlouvy, kterou žalovaná uzavřela jako spotřebitel s žalobkyní. Důvodem absolutní neplatnosti Smlouvy byla nedostatečně ověřená úvěruschopnost žalované. Tento závěr nebyl v odvolacím řízení zpochybněn a jeho právním důsledkem je, že žalobkyně může úspěšně požadovat vrácení pouze poskytnuté jistiny (k tomu srovnej rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), přičemž teprve rozhodnutí soudu prvního stupně (nyní již pravomocné) konstituuje uvedený nárok na bezdůvodné obohacení včetně jeho splatnosti, která nenastane dříve než po lhůtě stanovené soudním rozhodnutím. Odvolací soud proto neshledal důvodnou žalobu v části, kde se žalobkyně domáhá úroků z prodlení od okamžiku uplynutí doby poskytnuté žalované, respektive od (pozdějšího) data 31. 12. 2024, neboť prodlení žalované nastává až po nesplnění platební povinnosti stanovené v rozsudku, n