19 Co 27/2026-89 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), ve zbytku, tedy pro část žalované jistiny ve výši 500 Kč, ohledně celého úroku z prodlení, kapitalizovaného úroku, smluvní pokuty i nákladů spojených s uplatněním pohledávky, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 171,52 Kč (výrok III.).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný obdržel částku 10 000 Kč, zaplatil však pouze jedinou splátku ve výši 500 Kč. Okresní soud souhlasil s argumentací žalovaného, že tato smlouva je absolutně neplatná z důvodu porušení povinnosti žalobkyně provést řádné zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyni tudíž náleží pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti smlouvy, který představuje rozdíl mezi částkou vyplacenou žalovanému (10 000 Kč) a částkou vrácenou žalovaným žalobkyni (500 Kč), tedy ve výši 9 500 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a jiné) žalobkyně nemá právo na žádné další plnění, ani smluvní úrok, úrok z prodlení, smluvní pokutu či náklady spojené s uplatněním pohledávky. Soud stanovil splatnost přisouzené pohledávky tak, jak požadoval žalovaný, tedy ve splátkách po 500 Kč měsíčně, když tato výše odpovídá jeho možnostem. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích však režim splátek stanovil „pod ztrátou výhody“. O náhradě nákladů řízení rozhodoval podle kritéria úspěchu ve věci, když vycházel z úspěchu žalobkyně nejenom ohledně žalované jistiny, ale také uplatněného příslušenství. Dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně činí 70,16 %, a proto ji přísluší 40,32 % účelně vynaložených nákladů.3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, když jeho odvolání směřuje pouze proti splatnosti pohledávky ve splátkách v režimu „pod ztrátou výhody splátek“ a dále proti výroku o nákladech řízení. Jako odvolací důvody uplatnil důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Žalovaný považuje stanovení režimu splátek „pod ztrátou výhody“ v rozporu se smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele i s blíže neuvedenou judikaturou, když poukazuje na to, že smyslem této úpravy je ochrana spotřebitele před predátorskými praktikami poskytovatelů úvěrů. Judikatura rovněž dovozuje, že stanovení splatnosti podle možností spotřebitele mu má umožnit v budoucnu nehradit po určitou dobu splátky vůbec, pokud mu to finanční situace aktuálně neumožňuje. S tímto požadavkem je v rozporu stanovení režimu splátek „pod ztrátou výhody“. Tím soud vybočil ze zákonných mantinelů ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a podstatně zhoršil jeho postavení. Další pochybení spočívá v tom, že soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, když poukazuje na to, že s ohledem na charakter právní úpravy, kdy splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení stanoví až soud, tedy nemohla nastat splatnost této pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, žalovaný tedy nemohl být v prodlení s její úhradou. Byla to žalobkyně, kdo zapříčinil neplatnost smlouvy porušením svých zákonných povinností, odmítala uznat tuto neplatnost a odmítla žalovaným nabízené řešení, tedy dohodu o splatnosti ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Za této situace by náhrada nákladů měla být přiznána naopak žalovanému. Navíc částka náhrady nákladů řízení je ve výši téměř dosahující výše přiznaného plnění.4. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, s odvoláním nesouhlasí, napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, navrhuje jeho potvrzení. Pokud žalovaný argumentuje blíže neuvedenou judikaturou, která má dovozovat, že spotřebitel může po určitou dobu v budoucnu nárok tohoto typu přestat dočasně hradit, když to nebude v jeho možnostech, tak žalobkyně takovou judikaturu nezná. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, pak je zcela namístě rozhodovat podle tradiční zásady, a to úspěchu ve sporu, když převážně úspěšná byla žalobkyně. Nepovažuje za důvodnou námitku žalovaného, že sama měla způsobit vznik tohoto sporu tím, že nepřistoupila na řešení navrhované žalovaným. Totéž lze říci o žalovaném, který nepřistoupil na řešení navrhované žalobkyní.5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. v rozsahu, ve kterém byl odvoláním napaden (výrok v odstavci I. pouze pokud jde o režim „pod ztrátu výhody splátek“ a ohledně výroku o nákladech řízení), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.6. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).7. Pokud jde o první odvolací námitku o nepřípustnosti režimu splátek „pod ztrátou výhody“, pak odvolací soud nemůže souhlasit s argumentací žalovaného, že blíže nekonkretizovaná judikatura má dovozovat, že spotřebitel může na základě své úvahy kdykoli v budoucnu přestat hradit splátky stanovené soudním rozhodnutím, pokud mu to finanční situace aktuálně neumožňuje. Odvolacímu soudu není známa žádná judikatura dovozující tyto závěry, která by byla publikovanou judikaturou vyšších soudů. Patrně půjde o judikaturu nižších soudů uplatňovanou v některých soudních okresech či krajích, když soudní praxe v této otázce dosud nebyla sjednocena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud však nemůže s uvedenou tezí souhlasit proto, že zjevně odporuje právní úpravě, a to konkrétně ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Toto ustanovení výslovně stanoví, že pokud dojde k žalovaným zmiňovanou situaci, tedy po rozhodnutí soudu o stanovení splatnosti nároku v budoucnu dojde ke změně poměrů spotřebitele tak, že nadále není schopen v plné výši či vůbec platit stanovené splátky, nepřísluší mu právo svémocně a na základě své úvahy přestat hradit splátky stanovené soudním rozhodnutím nebo předchozí dohodou s věřitelem, ale má podle uvedeného ustanovení postupovat tak, že se má obrátit na soud, který změnu poměrů posoudí a stanovený režim úhrady takového nároku změní. Tedy ustanovení režimu splátek „pod ztrátou jejich výhody“ je v souladu s uvedenou právní úpravou, neboť spotřebitel má garantováno možnost v případě budoucí změny poměrů, která mu neumožňuje dodržovat režim stanovený soudem, požádat soud o jeho změnu.8. Navíc platí, že otázka, zda lze stanovit splátky v režimu „pod ztrátou jejich výhody“ v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je v rámci tohoto soudního kraje již sjednocená, když rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 19 Co 1118/2024-94, které dovodilo přípustnost takového postupu, bylo publikováno v rámci judikatury tohoto krajského soudu.9. Odvolací soud proto odkazuje na argumentaci uvedenou v tomto rozhodnutí, když její podstatnou část uvádí níže:10. „Odvolací soud předně bere v úvahu smysl a účel právní úpravy v ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když jde o vnitrostátní implementaci evropského práva, zejména směrnic č. 2023/2225 a č. 2014/17/EU. Účel a smysl neplatnosti úvěrové smlouvy v důsledku řádného neprověření úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je odrazem zásady ochrany spotřebitele a znamená sankci vůči poskytovateli úvěru, který řádně nesplnil tuto povinnost uloženou mu právním předpisem. Konkrétní podoba této sankce spočívá v tom, že poskytovatel úvěru obdrží pouze peněžní prostředky, které na základě neplatné smlouvy vyplatil, bez dalšího navýšení o smluvní úrok, úrok z prodlení apod., tedy bez jakéhokoli zisku.11. Z výše uvedeného je zřejmé, že základním smyslem této právní úpravy je účinná ochrana spotřebitele a její vyjádření lze nalézt mimo jiné v čl. 18 odst. 4 směrnice č. 214/17/EU, podle něhož skutečnost, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno nesprávně, nesmí vést k tomu, že bude úvěrová smlouva zrušena či změněna v neprospěch spotřebitele. Tedy důsledkem aplikace předmětné právní úpravy nemůže být situace, kdy spotřebitel bude v horším postavení, než ve