19 Co 451/2026-104 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 517 Kč s příslušenstvím (výrok I.), o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 39 096 Kč (výrok ve znění následného opravného usnesení), o nákladech státu rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit na účet soudu prvního stupně 3 469 Kč (výrok III.), dále uložil žalované zaplatit na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 2 526 Kč (výrok IV.). Soud vyšel z toho, že žalobce se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a zákoníku práce za období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Tvrdil, že účastníci uzavřeli dne 1. 7. 2019 pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobce pracoval u žalované jako dělník dřevovýroby. Dne 5. 10. 2022 při práci utrpěl pracovní úraz pravého zápěstí, který si vyžádal léčení, opakovaná vyšetření i následný operační zákrok. Žalobce uváděl, že pro následky úrazu byl v pracovní neschopnosti nejprve od 6. 10. 2022 do 13. 11. 2022 a poté znovu od 25. 11. 2022, přičemž v tomto řízení požadoval jen náhradu za sporné období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Svůj nárok odůvodnil tím, že mu podle § 271a zákoníku práce náleží rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a vyplaceným nemocenským. Tvrdil, že jeho průměrný hodinový výdělek činil 264 Kč, za žalované období by dosáhl mzdy 118 272 Kč, zatímco na nemocenském obdržel 67 755 Kč, a proto po žalované požadoval rozdíl 50 517 Kč. Současně vysvětloval, že za jiná období nárok v této žalobě neuplatňuje, protože mu již byla náhrada vyplacena, a to za dobu od 6. 10. 2022 do 13. 11. 2022, od 25. 11. 2022 do 12. 12. 2022 a od 2. 5. 2024 do 1. 7. 2024. V dalším podání reagoval na stanovisko pojišťovny, podle něhož léčba pracovního úrazu odůvodňovala jen dva měsíce pracovní neschopnosti po úrazu a další dva měsíce po artroskopii v roce 2024, zatímco další obtíže měly souviset s obecným onemocněním. Žalobce namítal, že pojišťovna žádné obecné onemocnění konkrétně neoznačila ani nedoložila, a zdůraznil, že pokud uznala souvislost artroskopie ze dne 2. 5. 2024 s pracovním úrazem, nelze od této souvislosti oddělit ani období čekání na vyšetření a zákrok, jež nemohl nijak ovlivnit. Žalovaná naproti tomu považovala za nesporné uzavření pracovní smlouvy i vznik pracovního úrazu dne 5. 10. 2022, avšak nárok žalobce neuznala ani zčásti. Uváděla, že jako zaměstnavatel je zákonně pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu a že pojišťovna žalobci již plnila v rozsahu, v němž jí podle zákoníku práce vznikla povinnost k náhradě škody. Dovozovala proto, že co žalobci skutečně náleželo, bylo mu již v souladu s právní úpravou a na základě znaleckého posudku vyplaceno, a navrhla zamítnutí žaloby. Později odkázala i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2697/2017 a na judikaturu vztahující se k předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a k otázce příčinné souvislosti. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované od 1. 7. 2019 jako dělník dřevovýroby při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin. Ze záznamu o úrazu dovodil, že žalobce dne 5. 10. 2022 utrpěl vyvrtnutí a natažení pravé ruky od zápěstí dolů. Z výplatních pásek za rozhodné období zjistil výši příjmů žalobce a z nich jeho průměrný hodinový výdělek 264 Kč. Ze zdravotní dokumentace a potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vzal za prokázané, že žalobce byl práce neschopen od 6. 10. 2022 do 13. 11. 2022 a dále od 25. 11. 2022 do 12. 3. 2023 a že v průběhu léčby absolvoval řadu odborných vyšetření. Z listin založených ve spise rovněž vyplynulo, že dne 2. 5. 2024 podstoupil artroskopii zápěstí a že později proběhla i další operace dne 10. 6. 2025. Ze sdělení ČSSZ soud zjistil, že žalobci bylo za dobu od 25. 11. 2022 do 30. 12. 2024 vyplaceno nemocenské v celkové výši 617 647 Kč za 666 dnů. Ze sdělení pojišťovny dovodil, že žalobci bylo uhrazeno bolestné a část ztráty na výdělku za dřívější a pozdější úseky pracovní neschopnosti, zatímco sporné období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023 uhrazeno nebylo. Za podstatný důkaz soud považoval znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, č. 659 ze dne 19. 11. 2024 z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie. Ze znaleckého posudku zjistil, že dne 5. 10. 2022 došlo k úrazu pravého zápěstí, pracovní neschopnost byla opakovaně prodlužována z důvodu čekání na vyšetření a při artroskopické revizi dne 2. 5. 2024 bylo potvrzeno nevelké poranění TFCC a současně známky chondropatie a degenerace na poloměsíčité kůstce zápěstního kloubu. Znalec v posudku uvedl, že obecně lze u tohoto typu úrazu akceptovat pracovní neschopnost asi dva měsíce a další dva měsíce po artroskopii, vyčíslil bolestné částkou 26 201,15 Kč a uzavřel, že ztížení společenského uplatnění zatím nelze určit. Při výslechu dne 28. 1. 2026 znalec doplnil, že po počátečním ošetření následovala další vyšetření včetně magnetické rezonance a specializovaného vyšetření na chirurgii ruky, na jejichž základě byla indikována artroskopie. Potvrdil, že při artroskopii byla zjištěna drobná trhlina TFCC, ale též degenerativní změny, které se na obtížích žalobce významně podílely. Zároveň však uvedl, že všechna vyšetření do provedení artroskopie byla indikována v souvislosti s pracovním úrazem a přetrvávajícími subjektivními potížemi žalobce, které bylo třeba medicínsky objasnit a řešit. Za úrazově podmíněnou označil i samotnou artroskopii, zatímco pozdější zkracovací operaci ulny již s pracovním úrazem nespojil. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vymezil jako rozhodující otázku, zda pracovní neschopnost a s ní související ztráta na výdělku za dobu od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023 byly ještě v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 5. 10. 2022. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2697/2017 a na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3435/2008, z nichž vyšel zejména při posouzení příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a následným chorobným stavem. Převzal závěr, že pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou škody, postačí však, jde-li o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, a že ani existence degenerativních či jiných vnitřních predispozic sama o sobě nevylučuje odpovědnost zaměstnavatele, pokud úrazový děj takový stav vyvolal nebo významně spolupůsobil na jeho rozvoji. Z těchto východisek soud dovodil, že pro posouzení věci není rozhodné samotné zjištění degenerativních změn, nýbrž to, zda pracovní úraz zůstal relevantní příčinou pokračující léčby a pracovní neschopnosti ve sporném období. Na základě znaleckého posudku a výslechu znalce uzavřel, že až do realizace artroskopie dne 2. 5. 2024 byla všechna podstatná vyšetření indikována právě v souvislosti s pracovním úrazem žalobce a jeho přetrvávajícími obtížemi. Soud zdůraznil, že žalobce nemohl ovlivnit délku čekání na jednotlivá vyšetření a zákroky a že vzhledem ke své profesi dělníka dřevovýroby nebyl schopen se zraněným zápěstím vykonávat sjednanou práci. Dospěl proto k závěru, že příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a pracovní neschopností žalobce trvala i v období od 13. 12. 2022 do 28. 2. 2023. Za toto období by žalobce při průměrném hodinovém výdělku 264 Kč dosáhl mzdy 118 272 Kč, od níž bylo třeba odečíst nemocenské dávky ve výši 67 755 Kč, takže jeho ztráta na výdělku činila 50 517 Kč. Jelikož žalovaná tuto částku neuhradila, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobci požadované plnění podle § 271a zákoníku práce spolu se zákonným úrokem z prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci, žalované dále uložil nahradit státu znalečné podle § 148 o. s. ř. a zaplatit soudní poplatek, od jehož placení byl žalobce osvobozen. Okresní soud tedy založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce prokázal jak vznik pracovního úrazu a výši ztráty na výdělku, tak i existenci příčinné souvislosti mezi úrazem a pracovní neschopností ve sporném období, zatímco obrana žalované založená na poukazu na rozsah plnění pojišťovny a na tvrzení o již vyčerpané odpovědnosti zaměstnavatele nemohla obstát.2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, odvoláním napadá rozsudek v plném rozsahu, jako odvolací důvody uplatňuje důvody podle § 205 odst. 2 písm. b) a g) o. s. ř. a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne. Spor podle jejího názoru nespočívá v samotné existenci pracovního úrazu, nýbrž v rozsahu následků, za něž zaměstnavatel odpovídá. Odkazuje na závěry znaleckého posudku, podle nichž za léčbu pracovního úrazu bylo možno považovat pouze dva měsíce po jeho vzniku a další dva měsíce po operaci v roce 2024. Žalovaná v této souvislosti předložila vyjádření pojišťovny , právnická osoba, a dovozuje, že pojišťovna plnila právě jen v rozsahu odpovídajícím následkům pracovního úrazu. Žalovaná tvrdí, že soud prvního stupně při hodnocení důkazu znaleckým posudkem vybočil z jeho obsahu a učinil skutkové závěry s ním r