Krajský soud v Českých Budějovicích 19 Co 776/2026-94 – Náklady řízení

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 116 Kč s tím, že tuto částku je oprávněn uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého posledního dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok v odstavci I.). Žalobu v části, ve které se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 15 876,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 29 234,81 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 095,01 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 163 999,50 Kč od 13. 1. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 166 992,70 Kč od 13. 1. 2026 do zaplacení, zamítl (výrok v odstavci II.). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta, , na náhradě nákladů řízení částku 24 455,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok v odstavci III.). Zaplacení částky 166 992,70 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 13. 12. 2024 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , číslo, , sjednaný úvěrový rámec činil 15 000 Kč. Dodatky k úvěrové smlouvě došlo k postupnému navýšení úvěrového rámce na částku 164 000 Kč. Žalovaný celkem načerpal částku ve výši 172 276 Kč, na poskytnutý úvěr zaplatil částku 21 160 Kč. Žalobkyně dne 23. 9. 2025 zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 166 992,70 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 163 995,50 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 393,20 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč a účelně vynaložených nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, zabýval se tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v ust. § 86 odst. 1 a zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně soudu předložila kartu klienta, ověření bonity MLS a úvěrové karty, ze kterých vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl jako zdroj příjmů 25 000 Kč ze zaměstnání, příjem ostatních členů domácnosti 22 000 Kč, žádné vyživované dítě a měsíční výdaje v celkové výši 2 000 Kč. Žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o úvěru mezi výdaje žalovaného započetla životní minimum (4 470 Kč), normativní náklady na bydlení (5 724 Kč), splátky úvěrů z NRKI (14 205 Kč) a splátky schvalovaného úvěru (477 Kč). Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy a před uzavřením dodatků k úvěrové smlouvě provedla kontrolu a vyžádala si dokumenty k prokázání výše příjmů a výdajů žalovaného, a to výpis z účtu za období od 15. 9. 2024 do 13. 12. 2024, před navýšením úvěrového rámce si vyžádala i výpis z účtu za období od 25. 2. 2025 do 19. 5. 2025. Žalobkyně dovodila, že v domácnosti žalovaného zbude částka 18 084 Kč, v registru SOLUS neměl žalovaný žádný závazek po splatnosti či byl pozitivně vyhodnocen (NRKI), v registru CEE a ISIR nebyl nalezen. Ze shora uvedených dokumentů ani z tvrzení žalobkyně podle soudu nevyplývá, že by byla zjišťována a ověřována výše skutečných výdajů žalovaného, přestože žalobkyně měla k dispozici přehled pohybů na bankovním účtu žalovaného vedeného u , název banky, za období od 15. 9. 2024 do 13. 12. 2024, ze kterého je zcela evidentní, že výdaje žalovaného za toto období převyšují příjmy žalovaného. Z těchto dokumentů ani z tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by byla zjišťována a ověřována výše skutečných příjmů ostatních členů domácnosti. Nevyplývá ani, že by žalobkyně před uzavřením dodatků k úvěrové smlouvě ze dne 29. 1. 2025, kdy byl úvěrový rámec navýšen na 115 000 Kč a dne 28. 3. 2025, kdy došlo k navýšení na částku 164 000 Kč, provedla opětovně výpočet MLS žalovaného i jeho domácnosti, vyžádala si dokumenty k prokázání výše příjmů a výdajů žalovaného a provedla opětovnou lustraci žalovaného ve shora uvedených registrech. Podle soudu žalobkyně při uzavření smlouvy nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, ale formálně, skutečné výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala a neověřovala, vycházela pouze z životního minima a normativních nákladů na bydlení. Nezjišťovala ani výši skutečných příjmů ostatních členů domácnosti. Pokud by žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného jak před uzavřením smlouvy, tak před uzavřením jejích dodatků, musela by dojít k závěru, že výdaje žalovaného převyšují jeho příjmy a že tedy žalovaný není schopen řádně úvěr splácet. Žalobkyně sice z výpisu z účtu žalovaného ověřila výši příjmu, ale měla zjišťovat a ověřovat skutečnou výši výdajů žalovaného, a ne je vypočítávat ze statistických dat, zvlášť, když měla možnost tak učinit. Žalobkyně jednala v rozporu s ust. § 86 zák. o spotřebitelském úvěru i při uzavření dodatků k úvěrové smlouvě, neboť zákon výslovně stanoví, že k posouzení úvěruschopnosti musí dojít vždy před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a dále před změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejích dodatků podle ust. § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. V souladu s ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok na vrácení pouhého zůstatku jistiny revolvingového úvěru v době přiměřené možnostem žalovaného, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Pokud jde o dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož žalovaný byl v řízení pasivní a žalobkyně současné poměry žalovaného nezná, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 116 Kč ve splátkách ve výši 4 500 Kč měsíčně, které jsou nižší, než ke kterým se žalovaný zavázal v dodatku ke smlouvě uzavřeného dne 28. 3. 2025 (výše sjednaných splátek činila 5 218 Kč). Podle soudu počet splátek nikterak závažně nezasáhne do majetkové sféry žalobkyně či jejího práva na zaplacení pohledávky v přiměřené lhůtě, neboť při takto stanovených splátkách bude předmětná pohledávka uhrazena v akceptovatelné době. Oprávněné zájmy žalobkyně jsou chráněny ustanovením o ztrátě výhody splátek. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru nevznikl žalovanému závazek zaplatit žalobkyni poskytnutý úvěr, ani poplatky, smluvní pokutu, smluvní úrok a úrok z prodlení, a proto soud ve zbytku žalobu v této části zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., s ohledem na úspěch žalobkyně v rozsahu 75,06 % a neúspěch v rozsahu 24,94 % žalobkyni přiznal náklady řízení v rozsahu 50,12 %.2. Proti tomuto rozsudku, proti výroku v odstavci II. a III., se žalobkyně odvolala, nesouhlasí se závěrem soudu o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy. Je toho názoru, že výdajová stránka byla posouzena komplexně, došlo k zohlednění tvrzení žalovaného, ověření skutečných výdajů a porovnání těchto údajů se statistickými údaji. Mandatorní výdaje žalovaného byly ověřeny v rámci výpisu z účtu za období od 15. 9. do 13. 12. 2024, který si žalobce od žalovaného před poskytnutím úvěru vyžádal, mezi zjištěné výdaje patří například na stravu, telekomunikační služby, drogerii a dopravu. Žalobkyně má za to, že pouhým součtem výdajů by nedosáhla spolehlivého stanovení mandatorních měsíčních výdajů. Z tohoto důvodu do výpočtu MLS užila v této rovině částku životního minima, které v případě žalovaného činilo 4 470 Kč. Veškeré výdaje, který žalovaný před žádostí o úvěr provedl, nelze považovat za mandatorní, příkladem jsou výdaje online hry na PlayStation. Ve smyslu rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 17 Co 152/2019 je třeba vycházet ze skutečnosti, že dlužník, který uzavírá smlouvu o spotřebitelském úvěru v takovém rozsahu a jsou mu poskytnuty nemalé finanční prostředky, bude nucen se případně uskromnit tak, aby svým závazkům dostál a že bude muset rovněž uzpůsobit výběry z účtu. Jako zbytné výdaje žalovaného, které lze omezit, zohlednil i neidentifikovatelné platby, které si žalovaný zasílal na vlastní účet. Žalobkyně ověřovala, zda žalovaný hradí splátky i na jiné úvěry, kdy výdaje na existující závazky činily 14 205 Kč. Posledním započítaným výdajem byla samotná splátka na žádaný úvěr. Po započítání shora uvedeného vychází zbývající MLS klienta ve výši 1 931 Kč. Žalobkyně zhodnotila i mandatorní výdaje celé domácnosti, to, že žalovaný bydlí u rodičů a lze předpokládat, že jeho náklady na bydlení jsou diametrálně nižší než v případě, kdyby bydlel například v nájmu. Žalovaný v žádosti uvedl, že jeho výdaje na bydlení činí 1 000 Kč, žalobkyně však vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 5 724 Kč z důvodu, aby vytvořila ještě přísnější podmínky pro zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Pokud jde o ověření příjmů a výdajů domácnosti ve smyslu zjišťování příjmu manžela, popřípadě rodinného příslušníka, není ze strany žalobkyně možné ověřovat příjmy jiné než žádající osoby a nezbývá jiná možnost, než se spolehnout na informace poskytnuté žadatelem o úvěr. Pokud jde o výpis z účtu za období od 25. 2. do 19. 5. 2025, je pravdou, že ten si žalobkyně od žalovaného vyžádala dodatečně, důvodem bylo dodatečné zhojení ověření správnosti posouzení úvěruschopnosti, z tohoto výpisu si žalobkyně ověřila výši příjmu žalovaného, který ke dni 14. 3. 2025 činil 27 952 Kč (za období 2/2025) a tato částka je vyšší než příjem uvedený žalovaným v žádosti o úvěr, se kterým žalobce při výpočtu MLS pracoval. Prostřednictvím výpisu si žalobce znovu ověřil mandatorní výdaje, u zbytných a jednorázových výdajů lze opět předpokládat, že mohou být v návaznosti na převzetí úvěrového závazku po dobu jeho splacení omezeny. Výpis z bankovního účtu za období od 25. 2. 2025 do 19. 5. 2025 je časově omezeným výsekem bankovní historie žalovaného, který neobsahuje veškeré příjmy ani veškeré výdaje za jednotlivé měsíce, z takto neúplného období proto nelze bez dalšího dovozovat, že výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy. Žalobkyně má za to, že v dané věci dostatečně a spolehlivě prověřila jak příjmovou, tak výdajovou stránku, když užila tvrzených, ověřených i statistických údajů. Navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku v odstavci II. potvrzen a rozhodnuto o nákladech řízení.3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shledal, že odvolání žalobkyně má náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. Jako odvolací důvod je uveden důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustné podle ust. § 201 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 202 o. s. ř., přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poskytoval úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech. Veřejně dostupné informace je povinen porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěními (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).5. Žalobkyně před uzavřením smlouvy a před uzavřením jejích dodatků posoudila poměry žalovaného jako umožňující poskytnout úvěr. Odvolací soud po přezkoumání věci sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně ale nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně, dostatečně. Není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických normativních dat. Bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet (rozhodnutí ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Žalobkyně skutečné výdaje řádně neposoudila, úvěr poskytla, přestože z výpisu z účtu žalovaného za dobu od 15. 9. 2024 do 13. 12. 2024 bylo patrné, že výdaje žalovaného v tomto období byly vyšší než jeho příjmy a že tedy je zde pochybnost, zda bude žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet. Úvěruschopnost žalovaného nezkoumala žalobkyně řádně ani před uzavřením dodatků k úvěrové smlouvě, jimiž došlo k navýšení úvěrového rámce nejprve na částku 115 000 Kč a poté na částku 164 000 Kč. Skutečnými výdaji žalovaného se žalobkyně vůbec nezabývala, výpis z účtu za období od 25. 2. 2025 do 19. 5. 2025, který také mohl vypovídat o poměrech žalovaného a jeho možnosti splácet, si žalobkyně, jak vyplývá z odvolání, vyžádala až dodatečně. Odvolací soud tedy sdílí závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejích dodatků podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku kterého má žalobkyně nárok pouze na vrácení zůstatku jistiny revolvingového úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).6. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný, a proto byl podle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.7. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v odvolacím řízení úspěch, ale žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly.