Napadeným rozsudkem Okresní soud v Prachaticích žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 709 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 130 183,78 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 20 967,54 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 543,54 Kč, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 168 153,09 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 168 153,09 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení, zamítl (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný nemá na jejich náhradu právo (výrok III.). Okresní soud rozsudek odůvodnil tak, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 172 892,78 Kč s příslušenstvím s tím, že účastníci uzavřeli 12. 7. 2022 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, který měl být splacen v 96 měsíčních splátkách po 4 577 Kč. Žalovaný však nesplácel řádně a včas, proto žalobkyně úvěr ke dni 5. 11. 2025 zesplatnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po skutkové stránce okresní soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli 12. 7. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na účet č. , č. účtu, finanční prostředky v celkové výši 200 000 Kč. Úvěr měl být splacen do 25. 6. 2030 v 96 měsíčních splátkách po 4 577 Kč. Žalovaný na dluh uhradil 157 291 Kč, dále i přes upomínky úvěr nesplácel, proto žalobkyně v souladu se sjednanými podmínkami ke dni 5. 11. 2025 úvěr zesplatnila. Za použití ust. § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, § 2395, § 580 odst. 1 a 588 o. z. dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného, když se nezaobírala jeho reálnými výdaji. V důsledku toho shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok pouze na vrácení dlužné jistiny úvěru, tj. částky 42 709 Kč. Proto ve zbytku žalobu zamítl včetně smluvního úroku i zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala. Pokud jde o stanovení splatnosti, s odkazem na ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru považoval soud za přiměřené poměrům žalovaného zaplatit úvěr v měsíčních splátkách po 2 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek, což považuje za spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran. O nákladech řízení rozhodl za použití § 142 odst. 2 o. s. ř.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které následně doplnila podáním z 9. 7. 2026. Zejména doplnila, že nerozporuje přiznání bezdůvodného obohacení, nesouhlasí však s nepřiznáním zákonného úroku z prodlení z částky 42 709 Kč, když žalovaný byl v prodlení i s vrácením této částky poté, co jej žalobkyně k vrácení vyzvala. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, z 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024 s tím, že Nejvyšší soud považoval za dostačující pro vznik nároku na úroky z prodlení skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky bez právního důvodu a vyzval ho k plnění, tj. vrácení částky, kterou dosud nezaplatil. Žalobkyně nesouhlasila ani se stanovením povinnosti uhradit plnění ve splátkách, což je výjimkou z obecně platného pravidla, odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí částku 42 709 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 26. 11. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a náklady řízení před soudy obou stupňů.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, podaného včas, oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání – v přezkoumávané části, kdy část výroku II. nebyla odvoláním dotčena.5. Jak vyplývá z doplnění odvolání, žalobkyně brojí pouze proti nepřiznání zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny 42 709 Kč od 26. 11. 2025 do zaplacení – v návaznosti na výzvu na splacení dluhu. Argumentuje mimo jiné rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1992/2024. V tomto rozsudku však Nejvyšší soud posuzoval úvěrovou smlouvu uzavřenou podle zákona č. 145/2010 Sb., který však neobsahoval obdobu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., proto bylo aplikováno ustanovení obecného právního předpisu, § 2991 a násl. o. z. Zároveň se Nejvyšší soud přihlásil ke svému rozsudku z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž dospěl k závěru, že ust. § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy. Z Nejvyšším soudem citovaného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (odstavce 17.) vyplývá závěr, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě a poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V nyní odvolacím soudem posuzované věci žalovaný výslovně neuvedl, že je schopen vrátit bezdůvodné obohacení; splatnost dlužné jistiny je stanovována až soudním rozhodnutím. Pokud tedy okresní soud mimo jiné žalobu zamítl o zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, odvolací soud považuje jeho rozhodnutí za věcně správné a podle § 219 o. s. ř. je potvrdil.6. Pokud jde o stanovení splatnosti dlužné jistiny okresním soudem v měsíčních splátkách po 2 000 Kč pod ztrátou výhody splátek, odvolací soud neshledal nepřiměřenost takto nově stanovené doby splatnosti (dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.). Vzal v úvahu výši dlužné jistiny a skutečnost, že věřitel je v tomto případě chráněn „ztrátou výhody splátek“. (Přesto, že žalovaný zůstal ve sporu nečinný, odvolací soud si je vědom jeho břemene tvrzení a břemene důkazního ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. 8. 2025 č. j. 33 Cdo 1902/2025-132.) Pokud žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 6. 2018 sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, jednalo se o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., nikoliv o hmotněprávní lhůtu ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., nadto ve věci posuzované Nejvyšším soudem nešlo o spotřebitelský úvěr. Okresním soudem stanovené splátky odvolací soud nepovažuje za nepřiměřené, neboť oproti sjednané výši úvěru 200 000 Kč a sjednaným splátkám ve výši 4 577 Kč měsíčně zbývá k zaplacení toliko částka 42 709 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek. Proto i v této části, tj. ve výroku I., odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný za použití § 219 o. s. ř. potvrdil. Za správný považuje i nákladový výrok.7. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly.