17 Co 130/2022-612 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 410 143,50 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení (výrok I), zástupci žalované , tituly před jménem, , jméno FO, přiznal na odměně a ostatních náhradách částku ve výši 185 408,30 Kč (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady ve výši 28 639 Kč a náklady vynaložené se zastupováním žalované ustanoveným zástupcem ve výši 185 408,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. V jeho odůvodnění vyložil, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 410 143,50 Kč jako nákladů souvisejících s odstraněním stávající opěrné zdi, výstavbou nové opěrné zdi a s vyztužením kolny. Žalobce jako vlastník pozemku p. č. , Anonymizováno, v obci a katastrálním území , adresa, sousedícího s pozemky žalované st. p. č. , hodnota, a p. č. , Anonymizováno, v tomtéž katastrálním území, zaplatil veškeré náklady na stavbu nové opěrné zdi a podpěru kolny. Provedení neodkladného odstranění stavby stávající opěrné zdi bylo provedeno stavebním podnikatelem , právnická osoba, ., kterému to nařídil , právnická osoba, ve , adresa, rozhodnutím č. j. SVO/3050/2015 ze dne 6. 10. 2015. Po žalované žalobce požadoval 300 224,50 Kč jako 50 % nákladů za opravu zdi, částku ve výši 94 794 Kč, která představovala náklady na vyztužení kolny, a částku 15 125 Kč jako 50 % nákladů na zpracování projektové dokumentace, celkem 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení. Žalobce tvrdil, že účastníci byli podíloví spoluvlastníci původní zdi a jsou spoluvlastníky i nové zdi. Žalovaná se původně bránila tím, že na žalobcově pozemku p. č. , Anonymizováno, se nachází pozemní komunikace, jejíž součástí je i opěrná zeď. Komunikace je navíc liniovou stavbou, a i z tohoto pohledu je zeď její součástí, neboť ji chrání. Dále tvrdila, že správní rozhodnutí, o které žalobce nárok opírá, je nicotné, protože správní orgán tímto rozhodnutím překročil své pravomoci. Nárok na náhradu nákladů proto nemůže být dán.3. Okresní soud předně připomněl obsah předchozích rozhodnutí soudů vydaných v této věci. Poukázal na znění ustanovení § 135 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zdůraznil, že se musel zabývat především posouzením právního režimu předmětné zdi a také otázkou, zda náklady vynaložené v souvislosti se stavebními pracemi byly co do výše přiměřené. Bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že vlastníky zdi byli oba účastníci řízení. Žalobce však nedisponuje žádným hodnověrným důkazem o tom, kdy byla zeď postavena a kdo ji postavil. V žalobě tvrdil, že jde o rozhradu vystavěnou v 19. století. Okresní soud měl za prokázané, že dům č. p. 463 a spolu s ním i stavba opěrné zdi bránící sesuvu svahu na přilehlou komunikaci byla postavena přibližně okolo roku 1850, tedy v době platnosti obecného zákoníku občanského (zákona vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811). Je tudíž na místě použít jeho ustanovení § 854 a § 857. Okresní soud v této souvislosti citoval originální znění uvedených ustanovení a zabýval se též obsahem jeho různých českých překladů. Vysvětlil, že tato právní úprava, pokud jde o právní režim rozhrady, se liší od nyní platného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který v ustanovení § 1024 upravuje pouze jednu právní domněnku svědčící ve prospěch spoluvlastnictví. Oproti tomu obecný zákoník občanský stanovil vyvratitelné domněnky dvě, a to v § 854 ústící ve spoluvlastnictví a v § 857 upravující výhradní vlastnictví rozhrady. Okresní soud v této souvislosti nakonec přisvědčil žalované, že samotná podoba opěrné zdi svědčí pro aplikaci ustanovení § 857 obecného zákoníku občanského, protože z této zdi kameny vystupují (vyčnívají) a kloní se k jedné straně, a to k té straně, kde se nachází komunikace a pozemek ve vlastnictví žalobce. Povaha původní opěrné zdi, která je zapuštěna ve svahu a jejíž kameny jen na jedné straně vystupují, vede k závěru, že jde o výhradní vlastnictví žalobce. Žalobcovy argumenty, že prospěch ze stavby zdi má žalovaná, protože zeď je nezbytná pro statiku jejího domu, okresní soud odmítl jako nepodstatné. Základním předpokladem pro nárok na zaplacení nákladů podle ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona je vlastnictví stavby, na které byly stavební práce provedeny. Jelikož žalovaná vlastníkem zdi není, jde v řízení o nedostatek její pasivní věcné legitimace, a proto byla žaloba zamítnuta.4. Okresní soud dodal, že v opačném případě, kdy by vlastnické právo žalované ke zdi bylo prokázáno, měl by žalobu za důvodnou, neboť náklady stavebních prací nevybočují z cen obvyklých v místě a čase. Poukázal v této souvislosti na závěry znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , který ve vztahu k samotné stavbě zdi uzavřel, že účelně vynaloženým nákladům odpovídá částka 549 661 Kč (oproti částce 590 449 Kč vynaložené žalobcem). Pokud jde o náklady vynaložené na zajištění stability kolny, znalec za účelné náklady pokládal částku , částka, (žalobce uhradil 94 794 Kč). Celkové žalobcem vynaložené náklady na stavební práce (685 243 Kč) se tedy téměř shodují se závěry znalce (668 536 Kč), nešlo tak o výdaje nepřiměřené. Na námitku žalované, že měla být provedena jen oprava původní zdi s nižšími náklady, odpověděl okresní soud poukazem na rozhodnutí stavebního úřadu z 6. 10. 2015, kterým bylo nařízeno zbourání původní zdi a výstavba zdi nové.5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání předně tvrdil, že opěrná zeď se nachází výlučně na pozemku žalované a že vznikla jako opora jejích staveb. Namítal dále, že okresní soud nesprávně aplikoval domněnku výlučného vlastnictví rozhrady dle § 857 obecného zákoníku občanského. Jeho závěr, že žalobce je vlastníkem dané opěrné zdi, je zjevně nesprávný a poněkud jednostranný, neboť je založen pouze na jazykovém výkladu daného ustanovení. Opěrná zeď se nenakláněla na pozemek žalobce, byla rovnoběžná se směrem působení gravitační síly, směrem ke komunikaci šlo o hladkou zeď, která podpírala pozemek žalované. Ustanovení § 857 obecného zákoníku občanského lze užít jen tehdy, pokud cihly, latě nebo kameny jen k jedné straně vystupují (vyčnívají) nebo se kloní. Podstatný je přitom původní stav zdi, nikoli stav po zanedbané údržbě či po pokusech o vyspravení zdi ze strany bývalého manžela žalované. Okresní soud si však dané ustanovení vyložil tak, že mu postačí, že jsou kameny či cihly jen z jedné strany vidět. To však neznamená, že kameny a cihly vyčnívají nebo vystupují z roviny zdi k jedné straně. Platilo naopak, že kameny pod terasou (zápražím) vystupovaly na druhou stranu do pozemku žalované, neboť byly zhotoveny tak, aby podpíraly pozemek žalované. Nelze navíc přehlédnout příčinu zbudování opěrné zdi a její účel, který vyplynul z výslechu souseda žalované , jméno FO, a ze zpráv , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, . Opěrná zeď v daném případě není rozhradou, ale součástí pozemku žalované. Na opěrné zdi se nacházela stavba stodoly ve vlastnictví žalované, zeď také nesla chodník žalované zajišťující vstup do jejího domu a v neposlední řadě sloužila jako zpevnění základů samotného domu č. p. 463, což vyplývá i ze zprávy o geologických poměrech, podle které opěrná zeď zvyšuje stabilitu základových podmínek. V dřívější době nebyla pod domem komunikace v dnešním stavu, šlo spíše o vyšlapanou pěšinu, po které postupně začaly jezdit i povozy, nešlo tudíž původně o zeď zárubní, která by chránila pozemní komunikaci. Žalobce nicméně uvedl, že sdílí závěry okresního soudu o tom, že náklady vynaložené na stavební práce nebyly nepřiměřené. Navrhl tedy změnu rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude vyhověno.6. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání pomocí podrobného výkladu ustanovení § 854 a § 857 obecného zákoníku občanského plně ztotožnila s argumentací okresního soudu vedoucí k závěru, že zeď patří do vlastnictví žalobce. Dodala, že pozemní komunikaci je nutno pokládat za liniovou stavbu dle § 509 o. z., a že předmětná zeď je její součástí, což v projednávané věci ve svých úvahách zcela pominul Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí z 14. 8. 2020. Zopakovala dále svou argumentaci přednesenou již v předchozím průběhu řízení, která ji vedla k přesvědčení, že rozhodnutí , právnická osoba, , adresa, z 6. 10. 2015 je rozhodnutím nicotným. Při vědomí dřívějšího opačného názoru krajského soudu však namítla, že by se měl soud vypořádat se skutečností, že stavební úřad rozhodl ve zjevném rozporu se zákonem a porušil ustanovení § 135 odst. 3 stavebního zákona. V rozporu s názorem nadřízeného Krajského úřadu Královéhradeckého kraje totiž nařídil odstranit stavbu původní opěrné zdi a současně zhotovit stavbu zcela nové zdi. I znalec , tituly před jménem, , jméno FO, konstatoval, že ekonomicky nejméně náročným postupem byla oprava původní zdi. Žalobce se přitom v prvotních fázích ještě před vydáním prvního ro