Krajský soud v Hradci Králové 47 Co 100/2026-355 – Náklady řízení

Okresní soud výrokem I rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný 1) a žalovaný 2) zaplatili společně a nerozdílně částku ve výši 2 395 048,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 26. 3. 2025 do zaplacení. Ve výroku II okresní soud uložil žalobci nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 203 326,19 řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III okresní soud uložil žalobci nahradit žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 167 060,87 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Žalobce se domáhal po žalovaných 1) a 2) solidárního zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 395 048,59 Kč,, Anonymizováno, které mělo vzniknout tím, že žalovaní užívali vodohospodářskou infrastrukturu ve vlastnictví žalobce bez platného právního důvodu. Okresní soud zjistil, že žalobce byl vlastníkem vodohospodářské infrastruktury na území města , adresa, , zahrnující kanalizační síť a čistírnu odpadních vod , adresa, (dále jen „VHI , adresa, “), kterou měl do 31. 3. 2022 v nájmu žalovaný 1) na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, . Nájemní smlouva byla ukončena dohodou stran ke dni , datum, a téhož dne byl majetek na základě předávacího protokolu vrácen žalobci. Od , datum, do 31. 12. 2022 provozovala VHI , adresa, žalovaná 2) na základě rozhodnutí Městského úřadu , adresa, , odboru životního prostředí, ze dne 6. 5. 2022, č. j. ŽP/2212/22/VH-231/2-R 85, o uložení veřejné služby podle § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. V uvedeném období vybírala žalovaná 2) stočné od odběratelů napojených na VHI , adresa, . Žalobce v období po , datum, od žádného ze žalovaných neobdržel platby odpovídající nájemnému či pachtovnému za VHI , adresa, . Cena stočného na území města , adresa, se po , datum, nezměnila. Okresní soud zjistil, že v účetních podkladech žalovaného 1) za roky 2022 až 2024 se opakovaně objevovala položka podílu na zisku vztahující se k ČOV , adresa, , a že žalovaný 1) následně žalované 2) vrátil částku 54 834,83 Kč jako nesprávně zahrnutou a vyúčtovanou. Žalobce neprokázal, že by žalovaný 1) po , datum, užíval VHI , adresa, , ani že by od žalované 2) obdržel jakékoli plnění související s užíváním této infrastruktury. Žalobce neprokázal, že žalovaná 2) ve svých úhradách vůči žalovanému 1) hradila částky ekonomicky odpovídající „pachtovnému“ za VHI , adresa, , ani že by ve stočném vybraném po , datum, byla zahrnuta samostatná složka odpovídající nájemnému za majetek žalobce. Okresní soud dovodil podle § 22 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích (dále jen ZVK), že po dobu vykonávání povinnosti veřejné služby přešlo právo na stočné na žalovanou 2). Veřejnoprávní titul, na jehož základě je určený provozovatel oprávněn po dobu trvání veřejné služby jednak provozovat dotčenou vodohospodářskou infrastrukturu, jednak vybírat stočné od odběratelů, vylučuje vnik práva žalobce jako vlastníka VHI , adresa, na vydání bezdůvodného obohacení v podobě vybrané složky stočného proti žalované 2) jako provozovatelce. Institut veřejné služby podle § 22 ZOK představuje zákonný mechanismus sloužící k zajištění kontinuálního plnění veřejné potřeby (odvádění a čištění odpadních vod) v situaci, kdy vlastník sám nezajistil provozování infrastruktury. Omezení, jež z toho pro vlastníka plyne, je inherentním omezením jeho vlastnického práva daným právním řádem, nikoliv nuceným omezením ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, které by zakládalo nárok na náhradu. Okresní soud argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2541/25. K námitce žalobce, že v ceně stočného byla nadále kalkulována položka odpovídající nájemnému za VHI , adresa, , okresní soud uvedl, že cenová regulace vodného a stočného je upravena v režimu veřejného práva, zejména zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, a příslušnými cenovými výměry Ministerstva financí, a že tato regulace stanoví pouze maximální výši uznatelných nákladů a způsob jejich promítnutí do ceny, nikoliv soukromoprávní povinnost provozovatele hradit vlastníkovi konkrétní plnění. I kdyby nějaká položka označená jako „nájemné“ byla do kalkulace ceny stočného zahrnuta, šlo by o konstrukci z hlediska cenové regulace, nikoliv o právní titul založený ve prospěch žalobce vůči žalované 2). Z cenových předpisů nelze dovozovat vznik soukromoprávního závazku mezi těmito subjekty; jejich smyslem je regulace vztahu mezi provozovatelem a odběrateli, nikoli vytváření nároků vlastníka vůči provozovateli v režimu veřejné služby. Platby žalované 2) žalovanému 1) v rámci jejich koncesního vztahu se týkaly jiného souboru vodohospodářského majetku. Žalobce v předmětném řízení ani po výzvě soudu podle § 118a o. s. ř. nedoplnil skutková tvrzení a důkazní návrhy tak, aby bylo možné učinit závěr o tom, že žalovaný 1) obdržel konkrétní plnění pocházející z hodnoty užívání VHI , adresa, ; dodatečný návrh na uložení ediční povinnosti žalovaným podle § 129 odst. 2 o. s. ř. byl navíc vznesen až po uplynutí koncentrační lhůty podle § 114b a § 118b o. s. ř., a soud jej proto neakceptoval. Podle vyjádření žalovaných žádná samostatná kalkulace cen stočného pro období veřejné služby ani samostatné zaúčtování výnosů a nákladů veřejné služby neexistují, neboť v režimu veřejné služby se kalkulace ceny stočného nevytváří. Žalobce neprokázal právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaných podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Proto žalobu zamítl. Okresní soud uložil žalobci nahradit žalovaným 1) a 2) náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.3. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Měl za to, že prokázal, že pokud se cena pro stočné pro odběratele připojené na VHI žalobce po uložení veřejné služby od , datum, nezměnila, bylo od odběratelů připojených na VHI žalobce ve stočném i nadále vybíráno pachtovné za užívání VHI žalobce ve stejné výši, jako do 31. 3. 2022. Žalobce nemá přístup do cenotvorby žalovaných a jejich finančních vztahů. Částka odpovídající pachtovnému za VHI žalobce sjednaná mezi žalobcem a žalovaným 1) je dle žalobce zřejmá a jedná se o žalovanou částku. Pokud by bylo pachtovné za užívání VHI žalobce z ceny pro stočné odběratelům připojeným na VHI žalobce k uložení veřejné služby vyřazeno a žalobce by na tuto částku neměl mít nárok z titulu bezdůvodného obohacení, muselo by dojít od , datum, ke snížení ceny pro stočné odběratelům připojeným na VHI žalobce. Pokud nedošlo ke snížení ceny pro stočné odběratelům připojeným na VHI žalobce a zároveň žalobce již od , datum, neobdržel platby pachtovného, tyto platby vybrané od odběratelů zůstaly žalovaným. Žalobce nesouhlasil, že toliko z důvodu formální absence právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nevznikla povinnost žalované 2) vydat žalobci část stočného, kterou žalovaná 2) vybrala od odběratelů na obnovu VHI žalobce a která je určena pro tento účel. Nadto v situaci, kdy odběratel nemá možnost se dozvědět, k jakému účelu byly vybrané prostředky určené ve stočném jako pachtovné na obnovu VHI žalobce vybrány. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemohl vzniknout na straně odběratelů připojených na VHI žalobce, jelikož pachtovné je ekonomicky oprávněným nákladem v cenách pro vodné a stočné dle cenového výměru, a žalovaná 2) tedy měla právo pachtovné od odběratelů vybrat, nikoliv však již spravedlivý důvod si jej ponechat či převést žalovanému 1). Žalobce souhlasí se závěry soudu, že žalovaná 2) měla k výběru stočného za zajištění provozování VHI žalobce ve veřejné službě spravedlivý důvod, a to včetně pachtovného za VHI žalobce, jelikož se jedná o ekonomicky oprávněný náklad v ceně pro stočné, nicméně neměla však již spravedlivý důvod si pachtovné za VHI žalobce ponechat, případně jej převést žalovanému 1). Jednalo se o prostředky vybrané od odběratelů připojených na VHI žalobce a určené na obnovu VHI žalobce, nikoliv pro jiný účel. Že pachtovné náleží vlastníkovi VHI a je určené na obnovu jeho, vyplývá z veřejnoprávního předpisu (z odst. 3 písm. b) cenového výměru cenové regulace), a není tedy vázán na existenci jakéhokoli soukromoprávního titulu. Přístup žalované 2), tzn. ponechání si vybraných prostředků pachtovného, případně jejich převedení žalovanému 1) v rámci mezi nimi sjednaného pachtovného, považuje žalobce za v rozporu se zákonem a rovněž za v rozporu s dobrými mravy (§ 6 odst. 2 občanského zákoníku). Jako nepřiléhavý žalobce hodnotil nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25, jelikož za užívání veřejného prostranství nebyly oproti provozu VHI žalobce vybírány platby. Rovněž z nálezu Ústavního soudu ani právních předpisů nevyplývá povinnost vlastníka veřejného prostranství tvořit prostředky na jeho obnovu, jako je tomu v případě vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu. K tomu žalobce dále uvádí, že v případě veřejné služby se nejedná o vnitřní omezení vlastnického práva vyplývající z § 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale o vnější omezení vlastnického práva vyplývající z § 11 odst. 4 Listiny, za nějž náleží náhrada. Veřejná služba není a nemá být trestem pro vlastníka VHI, že by neměl mít po dobu veřejné služby právo na pachtovné či jinou obdobnou platbu za užívání jeho VHI ve veřejné službě, a to i z toho důvodu, kdy veřejná služba může být nařízena toliko z toho důvodu, že vlastníci provozně souvisejících vodohospodářských infrastruktur nemají mezi sebou uzavřenu dohodu provozně souvisejících vlastníků ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích (což byl i případ žalobce a žalovaného 1), když tato je zákonným podkladem k vydání povolení k provozování dle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích (viz rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 2 As 192/201955, podle něhož „Není-li předložena dohoda mezi vlastníky souvisejících kanalizací podle § 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, nelze povolit provozování kanalizace.“). Žalobce navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 2 395 048,59 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.4. Žalovaný 1) namítl, že odvolání žalobce je nejen nedůvodné, ale ve vztahu k nároku vůči žalovanému 1) i neodůvodněné. Podle § 205 odst. 4 o. s. ř. platí, že rozsah, v jakém je rozhodnutí napadáno, může odvolatel měnit pouze po dobu běhu odvolací lhůty. Žalobce v odvolání žádným způsobem neformuluje jakékoliv konkrétní zdůvodnění namítaného nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k žalovanému 1). Žalovaný 1) navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobce v části směřující proti rozsudku ve vztahu k žalovanému 1) odmítl. Dále žalovaný 1) uvedl, že žalobce nenapadl skutkový závěr okresního soudu, že žalovaný 1) v rozhodném období od , datum, majetek žalobce nijak neužíval. Rozhodování o záležitostech cenové regulace, resp. posouzení správnosti cenové kalkulace věcně usměrňované ceny je mimo pravomoc civilních soudů, jak správně konstatoval i soud prvního stupně. Žalovaný 1) neučinil nesporným, že v období do 31. 3. 2022 bylo pachtovné za VHI žalobce ve stočném vybíraném od odběratelů připojených na VHI žalobce obsaženo. Tuto skutečnost žalobce neprokázal. Ve stočném není vybíráno nájemné/pachtovné za konkrétní vodárenskou infrastrukturu. Ve stočném je kalkulována nákladová položka „nájemné“. Nákladová položka „nájemné“ v kalkulaci stočného představuje technický nástroj regulace cen (dle cenového výměru MF č. 01/VODA/2022) a současně plnění závazných podmínek finanční udržitelnosti v rámci projektů OPŽP. Cenový výměr přitom stanovuje maximální přípustnou hranici nájemného jako položky stočného danou souhrnem odpisů a souvisejících nákladů, kterou lze do ceny promítnout. Žalobce se dopouští zásadně zavádějícího tvrzení, když zaměňuje nákladovou položku „nájemné“ v cenové kalkulaci stočného se smluvním nájemným dle koncesní smlouvy jakožto výnosem žalovaného 1). Kalkulační položka nájemného ve stočném je tvořena na základě veřejnoprávních předpisů upravujících věcně usměrňovanou cenu pitné vody a odpadní vody. Zcela samostatně a nezávisle na výši této položky stojí soukromoprávní závazkové vztahy mezi provozovatelem a vlastníky infrastruktury, v rámci kterých je sjednáno smluvní nájemné, jakožto úplata za přenechání infrastruktury do pachtu a provozování. Nákladová položka „nájemné“ ve stočném je tak kalkulační položkou ceny a jako taková nepředstavuje plnění ve prospěch vlastníků pronajatého/propachtovaného majetku, které by snad provozovatel „vybíral“ ve stočném od odběratelů a pak poukazoval vlastníkům infrastruktury. Titulem pro nárok vlastníka na uhrazení nájemného/pachtovného je pouze smlouva uzavřená mezi vlastníkem a provozovatelem majetku. Pokud jde o samotnou kalkulaci položky nájemného v ceně, pak byla provedena v souladu s cenovým výměrem MF č. 01/VODA/2022, když nepřekročila maximální přípustnou výši nájemného určenou dle tohoto cenového výměru. Bylo to i z důvodu, že nájemné bylo v Koncesní smlouvě sjednáno jako výrazně nižší, než byl tento limit vyplývající z bodu (3) písm. b) cenového výměru MF č. 01/VODA/2022. I po vyjmutí infrastruktury města , adresa, z Koncesní smlouvy k , datum, (kdy již odpisy této VHI , adresa, nebylo možné kalkulovat v položce nájemné) zůstal maximální limit nájemného tvořený z odpisů zbývajícího majetku pronajatého dle Koncesní smlouvy stále vyšší, než byla výše nájemného sjednaná v Koncesní smlouvě a skutečně hrazená žalovaným č. 2 žalovanému č. 1. Vyjmutí majetku žalobce z provozování na základě Koncesní smlouvy tedy nemělo na výši kalkulační položky nájemného ve stočném a celkově stočného pro odběratele žádný vliv. I bez započtení odpisů z VHI , adresa, položka nájemného v kalkulaci zůstala stejná, neboť byla limitována nižší částkou dle Koncesní smlouvy, nikoliv maximálním stropem odpisů. Z toho, že se výše stočného od , datum, nezměnila, nelze tedy v žádném případě dovozovat, že ve stočném bylo i nadále „vybíráno“ pachtovné za užívání VHI; toto tvrzení žalobce je tak zcela nesprávné. Ani v době před , datum, , tedy dokud byla ještě platná nájemní smlouva mezi žalobcem a žalovaným 1) a žalovaný 1) přenechával VHI žalobce k provozování žalované 2), nevznikal žalovanému 1) a ani žalobci nárok na vydání části stočného vybraného žalovaným 2), ale pouze nárok na smluvně sjednané nájemné dle koncesní smlouvy (nárok žalovaného 1) a nájemní smlouvy (nárok žalobce). Žalovaná 2) „nevybírá ve stočném prostředky na obnovu VHI“, nejde o účelově určené prostředky; prostředky na obnovu tvoří vždy pouze vlastník, kdy nájemné může být jedním, nikoliv však jediným, ze zdrojů. Nájemné hrazené žalovanou 2) na základě koncesní smlouvy nemohlo pojmově zahrnovat nájemné za VHI , adresa, , neboť VHI , adresa, nebyla a nemohla být žalovaným 1) poskytnuta na základě koncesní smlouvy. VHI , adresa, nebyla způsobilým předmětem, který by mohl být přenechán do nájmu a provozování žalované 2) dle koncesní smlouvy, jak vyplývá z definice vodohospodářského majetku v čl. III. odst. 1 koncesní smlouvy, neboť k 31. 3. 2022 zanikla nájemní smlouva mezi žalobcem a žalovaným č. 1 a žalovaný č. 1 od , datum, VHI , adresa, nijak právně ani fakticky neužíval. Skutečnost, že výše nájemného hrazeného žalovanou č. 2 dle Koncesní smlouvy počínaje , datum, nebyla upravena, je dána jedině tím, že nájemné bylo dle Koncesní smlouvy hrazeno za soubor vodohospodářského majetku přenechaného k provozování žalované 2, Anonymizováno, jako celek; nájemné nebylo tvořeno a kalkulováno jako součet položek za jednotlivé složky vodohospodářského majetku. Výše nájemného dle koncesní smlouvy nepodléhala změně při rozšíření či zúžení souboru vodohospodářského majetku. Pro úspěch žaloby by bylo nezbytné prokázat zejména faktické užívání VHI , adresa, žalovaným 1) po skončení nájemního vztahu, vznik ekonomické hodnoty z tohoto užívání, absenci právního důvodu. Žalobce však ani přes výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. a poskytnutou lhůtu k doplnění tvrzení a důkazů tyto skutečnosti netvrdil ani neprokázal. Dodatečný návrh žalobce na uložení ediční povinnosti žalovaným byl navíc podán až po uplynutí koncentrační lhůty dle § 114b a § 118b o. s. ř., a soud k němu proto důvodně nepřihlédl. Z § 22 ZKV nevyplývá žádná povinnost provozovatele, kterému byla veřejná služba uložena, k poskytnutí náhrady vlastníkovi. V případě uložení povinnosti veřejné služby nejde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu citovaného článku LZPS, ale o zajištění plnění veřejného zájmu na plynulém a bezpečném provozování kanalizace pro veřejnou potřebu, když žalobce jako vlastník ČOV , adresa, tuto povinnost sám nebyl schopen plnit. Podle § 33 odst. 2 písm. d) ZVK se vlastník vodovodu nebo kanalizace dopouští přestupku tím, že tuto povinnost nesplní, přičemž za takové jednání lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za této situace nelze přijmout výklad, podle něhož by následkem porušení zákonné povinnosti vlastníka měl být vznik jeho soukromoprávního nároku na finanční plnění vůči provozovateli veřejné služby. Již z tohoto důvodu nelze dovozovat existenci nároku žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 LZPS. Pokud by soud akceptoval tezi, že vlastník majetku má v režimu veřejné služby nárok na tržní obvyklé nájemné i přesto, že nezajistil provozování vodárenské infrastruktury, došlo by k destabilizaci provozních vztahů. Vlastníci infrastruktury by byli motivováni k hromadnému vypovídání uzavřených dlouhodobých provozních smluv, které často obsahují nájemné v nižší výši, než je maximální výše nájemného určeného dle cenových předpisů, popř. i nájemné v pouze symbolické výši, a následně by pouze vyčkávali na nařízení veřejné služby, aby mohli od provozovatelů, kterým byla veřejná služba uložena jako povinnost a kteří ji nemají možnost odmítnout, inkasovat náhrady za nájemné v obvyklé tržní výši. Pro případ, že odvolací soud neodmítne odvolání žalobce, navrhuje žalovaný 1) potvrzení rozsudku okresního soudu.5. S odvoláním žalobce nesouhlasila ani žalovaná 2). Právo na stočné na ni přešlo jako na osobu vykonávající veřejnou službu podle § 22 odst. 3 ZKV. Toto právo je určeno k úhradě nákladů spojených s nuceným výkonem služby. Povinnost financovat obnovu VHI podle § 8 odst. 1 ZKV je zákonnou povinností vlastníka, která není v režimu veřejné služby automaticky kryta pachtovným, pokud neexistuje smluvní ujednání. Cena stočného je věcně usměrňovaná zák. č. 526/1990 Sb. o cenách. Stabilita ceny je důsledkem cenové regulace, nikoliv důkazem o existenci pachtovného ve prospěch žalobce. Stočné nelze ztotožňovat s nájemným. Jde o úplatu za službu, nikoli za užívání věci v soukromoprávním smyslu. Žalovaná 2) netěží z protiprávního stavu a nejedná v rozporu s dobrými mravy. Veřejná služba byla nařízena proto, že žalobce nezajistil plynulé provozování své infrastruktury. Veřejná služba byla nařízena v rámci ochrany veřejného zájmu spočívajícím v odvádění odpadních vod. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2541/25 existence právního titulu vylučuje bezdůvodné obohacení. Žalovaná 2) navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen.6. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.7. Okresní soud zjistil, že žalobce je vlastníkem vodohospodářské infrastruktury na území města , adresa, , zahrnující kanalizační síť a čistírnu odpadních vod , adresa, (dále jen „VHI , adresa, “), kterou měl do 31. 3. 2022 v nájmu žalovaný 1) na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, . Nájemní smlouva byla ukončena dohodou stran ke dni 31. 3. 2022 a téhož dne byl majetek na základě předávacího protokolu vrácen žalobci. Od , datum, do 31. 12. 2022 provozovala VHI , adresa, žalovaná 2) na základě rozhodnutí Městského úřadu , adresa, , odboru životního prostředí, ze dne 6. 5. 2022, č. j. ŽP/2212/22/VH-231/2-R 85, o uložení veřejné služby podle § 22 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. V uvedeném období vybírala žalovaná 2) stočné od odběratelů napojených na VHI , adresa, . Žalobce neprokázal, že by žalovaný 1) po , datum, užíval VHI , adresa, , ani že by od žalované 2) obdržel jakékoli plnění související s užíváním této infrastruktury.8. Podle § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Žalobce neprokázal, že se žalovaný 1) na jeho úkor jakkoli bezdůvodně obohatil. Proto okresní soud nepochybil, když žalobu vůči žalovanému 1) zamítl.10. Odmítnutí odvolání žalobce vůči žalovanému 1) by přicházelo v úvahu pouze, pokud byl žalobce neuvedl ani po poučení soudu žádný důvod odvolání (§ 211, § 43 odst. 2, § 212a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce však v odvolání tvrdil, že mu žalovaný 1) zadržuje neoprávněně částku 2.395.048,59 Kč, která je bezdůvodným obohacením žalovaného 1) na úkor žalobce. Nelze zaměňovat neuvedení důvodu odvolání s neprokázáním tvrzeného důvodu. Odvolací soud se proto zabýval odvoláním podaným proti rozsudku okresního soudu i ve vztahu k žalovanému 1) věcně. Dovodil však, že žalobce neprokázal, že by se žalovaný 1) na jeho úkor bezdůvodně obohatil.11. Pokud šlo o nárok žalobce vůči žalované 2), okresní soud řešil, zdali se žalovaná 2) obohatila na úkor žalobce tím, že přijímala za čištění odpadních vod od odběratelů stočné.12. Podle § 21 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích ve znění k , datum, (dále jen „ZVK“) po dobu vykonávání povinnosti veřejné služby přechází právo na vodné a stočné na toho, komu je tato povinnost uložena. V případě provozně souvisejícího vodovodu nebo kanalizace, při jejichž provozování nelze vybírat vodné a stočné, hradí prokázané náklady vzniklé rozhodnutím určenému provozovateli vlastník, popřípadě provozovatel, který pitnou vodu odebírá nebo odpadní vody předává.13. Podle § 2 odst. 3 ZVK provozování vodovodů nebo kanalizací je souhrn činností, kterými se zajišťuje dodávka pitné vody nebo odvádění a čištění odpadních vod. Rozumí se jím zejména dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dopravě pitné vody včetně manipulací, odvádění, čištění a vypouštění odpadních vod, dodržování provozních nebo manipulačních řádů3a, kanalizačního řádu, vedení provozní dokumentace, provozní a fakturační měření, dohled nad provozuschopností vodovodů a kanalizací, příprava podkladů pro výpočet ceny pro vodné a stočné a další související činnosti; není jím správa vodovodů a kanalizací ani jejich rozvoj.14. Podle § 8 odst. 14 ZVK vlastník kanalizace má právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen "stočné"), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že stočné se platí provozovateli kanalizace (§ 20). Právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. Stočné je úplatou za službu spojenou s odváděním, čištěním, nebo jiným zneškodňováním odpadních vod.15. Po dobu uložené povinnosti veřejné služby přechází ze zákona právo na stočné na určeného provozovatele; vlastník mu zároveň musí umožnit tuto povinnost plnit. Výběr stočného proto má zákonný právní důvod a sám o sobě nezakládá bezdůvodné obohacení vůči vlastníkovi ani nárok na náhradu ve výši obvyklého nájemného. Obecně sice náleží právo na stočné vlastníkovi kanalizace, avšak § 22 odst. 3 pro dobu výkonu veřejné služby představuje zvláštní úpravu, která toto právo přenáší na určeného provozovatele (§ 8 odst. 14 zákona č. 274/2001 Sb.).16. Žalobce neprokázal, že by žalované 2) vzniklo na jeho úkor bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. Neprokázal, že žalovaná získala majetkový prospěch na úkor žalobce. Přijetím stočného od odběratelů se žalovaná 2) nemohla obohatit na úkor žalobce. Pokud by žalovaná 2) přijala v rámci platby stočného část úplaty od odběratelů bez právního důvodu, musela by takovou úplatu vrátit odběratelům, nikoli žalobci. Žalované 2) bylo uloženo provozovat VHI , adresa, veřejnoprávním rozhodnutím. Neprovozovala tedy VHI , adresa, bez právního důvodu.17. Okresní soud nepochybil, když i vůči žalované 2) žalobu zamítl.18. Rozsudek okresního soudu byl jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).19. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. mají žalovaní právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaným 1) a 2) náleží náhrada odměny advokáta ve výši 17 900 Kč a náhrada hotových výdajů 450 Kč za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu podle § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 36 700 Kč.20. Žalovaný 1) žádal náhradu za ztrátu času při cestě k jednání odvolacího soudu v rozsahu šesti započatých půlhodin po 150 Kč, celkem 900 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále žádal náhradu jízdného za cestu z Prahy do Hradce Králové a zpět (224 km) vozem BMW reg. zn. , SPZ, se spotřebou 5,3 l nafty na 100 km ve výši 1 726 Kč (§ 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 573/2025 Sb.). Žalovanému 1) náleží 21 % DPH ve výši 8 259 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Žalobce nahradí žalovanému 1) k rukám jeho zástupce (§ 149 o. s. ř.) náklady odvolacího řízení ve výši 47 585 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).21. Žalovaná 2) žádala náhradu za ztrátu času při cestě k jednání odvolacího soudu v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 150 Kč, celkem 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále žádala náhradu jízdného za cestu z Prahy do Hradce Králové a zpět (204 km) vozem Mercedes-Benz, RZ: , SPZ, se spotřebou 10,8 l benzínu 98 na 100 km ve výši 2 063 Kč (§ 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 573/2025 Sb.). Žalované 2) náleží 21 % DPH ve výši 8 266 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Žalobce nahradí žalovanému 1) k rukám jeho zástupce (§ 149 o. s. ř.) náklady odvolacího řízení ve výši 47 629 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).