15 CO 144/2021-123 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 95,91 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II.), a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalovaného, respektive vyšla pouze z ničím neověřených tvrzení žalovaného, či svých, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku [částka], neboť z vyplacené částky úvěru ve výši [částka] dosud vrátil pouze částku [částka]. Proto okresní soud žalobě vyhověl ohledně jistiny pouze co do částky [částka] a ve zbylém rozsahu ji zamítl. Okresní soud dále přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení z této jistiny za dobu od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka]. Proto okresní soud žalobě vyhověl co do částky [částka] s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. I tak však byl žalovaný v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a proto by měl vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že mu v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak co do merita pouze ve výroku II. v rozsahu částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě i v tomto rozsahu s tím, že řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť řádně prověřila jeho příjmy ve výši [částka] měsíčně a měsíční výdaje v celkové výši [částka], a to ve výši [částka] za bydlení (dle tvrzení samotného žalovaného), dále ve výši [částka] jako zákonné životní minimum, ve výši [částka] jako finanční rezervu (zohledněno samotnou žalobkyní) a ve výši [částka] na nezaopatřené dítě v domácnosti žalovaného. Žalovaný tak měl volné zdroje ve výši [částka] měsíčně, z čehož byl zcela jistě schopen platit měsíční splátku ve výši [částka]. Pokud žalovaný zatajil některé své výdaje nebo je uvedl v nižší výši, nemůže takové jeho jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o. z., neboť by se tím dovolával vlastní nepoctivosti. Při zkoumání schopnosti úvěr splácet je nutno posuzovat pouze to, zda dlužník bude schopen reálně úvěr splácet, tedy zda nebude mít zjevný problém jej splatit. Nelze totiž nikdy se stoprocentní jistotou předem říci, zda dlužník úvěr splatí, či nikoliv. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, podle nějž tvoří podklad pro prověřování úvěruschopnosti údaje poskytnuté žadatelem o úvěr, přičemž po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. Z tohoto rozhodnutí pak žalobkyně dovozovala, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti je uvedení pravdivých údajů žalovaným. Výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a proto je nutno vycházet z částek uváděných žalovaným a případně zkoumat, zda takto uvedená částka není nepřiměřeně nízká poměrům. Stejně tak žalobkyně vycházela (s ohledem na okolnost, že žalovaný sám neuvedl částku vyšší) z fixní částky [částka] stanovené ke dni uzavření smlouvy o úvěru zákonem jako částky k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Klíčové je tak dle žalobkyně zjištění, zda je ze strany žalovaného reálné úvěr splatit, neboť nikdy nelze dospět ke stoprocentnímu závěru o možnosti splacení úvěru. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že neplatnost stanovená § 87 odst. 1 ZoSÚ je neplatností relativní a nikoliv absolutní, přičemž v průběhu řízení žalovaný námitku relativní neplatnosti smlouvy o úvěru nevznesl. Podle výkladu přijatého okresním soudem by pak mohly být úvěry poskytnuty pouze osobám, u kterých se nade vši pochybnost prokáže, že finanční prostředky poskytnout nepotřebují. Žalobkyně dále poukázala na ustanovení § 3002 o. z., podle nějž má i v případě posouzení věci jako bezdůvodného obohacení na straně žalovaného žalobkyně jako věřitel nárok na úhradu obvyklého úroku jakožto náhrady za užívání finančních prostředků žalobkyně. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pouze ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování provedené již dříve okresním soudem, z něhož však okresní soud nevyvodil žádná skutková zjištění. Odvolací soud tak z předžalobní výzvy ze dne [datum] zjistil, že téhož dne sepsala žalobkyně výzvu adresovanou žalovanému k zaplacení částky [částka] vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] to okamžitě po doručení této výzvy. Z podacího archu ze dne [datum] pak odvolací soud zjistil, že žalobkyně výzvu ze dne [datum] předala k poštovní přepravě na adresu žalovaného [ulice a číslo], [obec] - [obec], dne [datum]. 6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž ve značné míře souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. 7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede