15 CO 213/2022-61 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2 750 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 78 587,35 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 081,71 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 556,94 Kč, s úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky 75 123,35 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 75 123,35 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 750 Kč z titulu smlouvy o poskytování bankovních služeb, kterou uzavřel dne [datum] žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] Na základě této smlouvy se žalovaná zavázala zřídit a vést žalovanému bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný nezajistil na tomto účtu dostatek finančních prostředků a vznikl mu tak na tomto účtu dluh ve výši 2 750 Kč za nezaplacené poplatky. V této části okresní soud žalobě vyhověl výrokem I., přičemž v této části nebyl rozsudek okresního soudu napaden odvoláním. Žalobkyně dále uváděla, že [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 95 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr platil nepravidelně a opožděně, v důsledku čehož byl úvěr předčasně zesplatněn ke dni [datum]. Žalobkyně, na níž byly pohledávky [právnická osoba] vůči žalovanému postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], se domáhala úhrady nesplacené jistiny ve výši 75 123,35 Kč, dlužných poplatků ve výši 714 Kč a úroku a úroku z prodlení. Po dokazování provedeném u jednání, k němuž se nedostavil ani jeden z účastníků řízení, dospěl okresní soud k závěru, že mezi žalovaným a [právnická osoba] byla [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud shledal neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) schopnost žalovaného úvěr splácet, jelikož jakkoliv nezkoumala jeho majetkové poměry. V závislosti na tomto závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení, jehož se mu dostalo ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou úvěru a jím dosud splacenou částkou. Žalobkyně dle okresního soudu neprokázala, kdy a jaké konkrétní částky žalovaný předchůdkyni žalobkyně na poskytnutý úvěr poskytl, a proto okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, a to v rozsahu části výroku II. (ohledně částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení) a na něj navazujícího nákladového výroku III. Žalobkyně se domáhala změny odvoláním napadené meritorní části rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno i v tomto rozsahu. Žalobkyně nijak nebrojila proti závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, avšak nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že by neprokázala, jaké konkrétní částky žalovaný na úvěr splatil, neboť výše těchto částek vyplývá z Výpisu z účtu č. [bankovní účet]. Jedná se o celkovou částku 53 765,78 Kč, a proto by měl být žalovaný zavázán k vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu poskytnuté částky úvěru 95 000 Kč a žalovaným zaplacené částky, tedy v rozsahu částky 41 234,22 Kč. 3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že považuje rozsudek okresního soudu za zcela správný a navrhoval jeho potvrzení v odvoláním napadeném rozsahu. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. ohledně částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak pouze z části. 5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě zmínit, že považuje za správný závěr okresního soudu o mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť ve věci není možno aplikovat čl. 17 tohoto nařízení, jelikož se v tomto případě nejednalo o žádnou ze smluv v tomto článku uvedených. 6. Odvolací soud dále uvádí, že nepovažuje za správný závěr okresního soudu o tom, že by bylo v průběhu řízení prokázáno, že mezi žalovaným a [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru. Jak již dříve zjistil okresní soud, dne [datum] uzavřel žalovaný s [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, v jejímž rámci poskytovala tato banka žalovanému vedení účtu č. [bankovní účet] a rovněž i vedení přímého bankovnictví (jak zjistil odvolací soud ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne [datum]). Z této smlouvy dále dovolací soud zjistil, že pro účely přímého bankovnictví bylo bankou žalovanému poskytnuto klientské [číslo] mobilní elektronický klíč SMS na telefonním čísle [číslo] [tel. číslo] Odvolací soud dále zjistil z Protokolu o převzetí a užívání kódů [anonymizováno] a [anonymizováno], že žalovaný převzal od banky dne [datum] kódy [anonymizováno] a [anonymizováno] pro použití s elektronickým klíčem SMS. Z těchto skutečností tedy odvolací soud dovozuje, že žalovaný byl oprávněn a schopen uzavírat smlouvy s bankou i prostřednictvím komunikace na dálku (v tomto případě prostřednictvím mobilního elektronického klíče SMS). Nicméně odvolací soud nemá (na rozdíl od soudu okresního) za to, že by smlouvu o úvěru ze dne [datum] uzavřel s bankou žalovaný. Ve Smlouvě o Půjčce na kliknutí [číslo] je sice na závěr uvedeno klientské číslo žalovaného a jeho telefonní číslo uvedené ve smlouvě o poskytování bankovních a dalších služeb, včetně certifikační výzvy a certifikačního kódu. Nicméně tyto skutečnosti nejsou samy o sobě schopny prokázat, že předmětnou smlouvu o úvěru uzavřel zrovna žalovaný. Uvedení výše uvedených skutečností do smlouvy o úvěru totiž samo o sobě nijak neprokazuje, že by tuto smlouvu uzavřel žalovaný. A protože k těmto skutečnostem nepřistoupila žádná další skutečnost, která by mohla vést k závěru o tom, že žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel, nebylo možno dospět k jinému závěru než tomu, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně této skutečnosti. A protože se k jednání okresního soudu nedostavila, ani nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení. Již na základě těchto skutečností tak bylo možno dospět k závěru, že vztah mezi bankou a žalovaným je nutno vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek, když další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly. Toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do [datum]) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl. S ohledem na okolnost, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, nelze ve věci aplikovat ustanovení ZoSÚ, která je možné použít pouze v případě závěru o uzavření (byť neplatném) smlouvy o spotřebitelském úvěru. Takový závěr však nebylo možno v tomto řízení učinit. To však nic nemění na věcné správnosti závěru okresního soudu o tom, že vztah mezi bankou a žalovaným je nutno vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. 7. Pro závěr o výši bezdůvodného obohacení, které se dostalo žalovanému, bylo potřeba v prvé řadě zjistit, jakou částku banka žalovanému poskytla. S ohledem na okolnost, že okresní soud má ve svém rozsudku pouze skutkový závěr o tom, jakou částku měla banka dle smlouvy žalovanému poskytnout, provedl dále odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnění dokazování, a to výpisem spotřebitelského úvěru č. účtu [bankovní účet] za dobu od [datum] do [datum] (č. l. 46-51 spisu). Tato listina sice byla žalobkyní do spisu založena až v průběhu odvolacího řízení, nicméně i tak odvolací soud považuje tento důkaz za přípustný, neboť byl jako důkaz označen již v samotné žalobě. Z výše uvedené listiny pak odvolací soud zjistil, že banka vyplatila žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] (založený a vedený dle smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb) dne [datum] částku 95 000 Kč, a to jako čerpání spotřebitelského úvěru. Je tedy možné dospět k závěru, že žalovaný se dne [datum] na úkor banky (a následně žalobkyně, na níž byla pohledávka banky vůči žalovanému po