15 CO 311/2021-340 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 83 182,81 Kč s úrokem ve výši 11 045,08 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 83 182,81 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 46 778,90 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.) a České republice nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Pokud se týče meritorního rozhodnutí, pak se okresní soud nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Počátek běhu promlčecí lhůty určil k okamžiku splatnosti celého úvěru stanoveného ve smlouvě o úvěru, neboť úvěr měl být splacen nejpozději do 13 let od termínu dočerpání úvěru, tedy do [datum], jelikož úvěr byl dočerpán dne [datum]. A protože je promlčecí lhůta čtyřletá, v době zahájení řízení dne [datum] ještě neuplynula. Okresní soud tak dospěl k závěru o tom, že nárok žalobkyně není promlčen. Okresní soud se dále zabýval námitkou žalované, že smlouvu o úvěru ze dne [datum] uzavřela v omylu, neboť se domnívala, že podpis ji nezavazuje k plnění smluvních povinností. Okresní soud dospěl k závěru, že dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. z.“) je možno se úspěšně dovolat neplatnosti právního úkonu pro omyl jen tehdy, pokud osoba, která tuto námitku vznáší, předtím využila možnost ověřit si sama skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, tedy že využila možnosti se omylu vyhnout. Taková osoba pak musí vyvinout obvyklou pozornost a péči, kterou lze po ní požadovat. To však nebyl tento případ, neboť sama žalovaná tvrdila, že nepřistupovala k uzavření smlouvy s řádnou péčí, jelikož si smlouvu ani nepřečetla a bez dalšího ji podepsala. Tudíž nebylo možno dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu omylu na straně žalované. Okresní soud také dospěl k závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, že měla uzavřít smlouvu o úvěru v duševní poruše. Pokud žalovaná na výzvu soudu doplnila konkrétní skutkové okolnosti, na nichž stavěla svůj závěr o své duševní poruše, pak uvedla skutečnosti o svých rodinných poměrech z doby předcházející kontraktačnímu jednání. Žalovaná pak navrhla jako důkaz pouze vypracování znaleckého posudku k posouzení její způsobilosti uzavřít smlouvu o úvěru, k posouzení své osobnosti a mentální úrovně, a zda trpěla duševní poruchou či chorobou a byla schopna pochopit účel a důsledek podpisu smlouvy. Okresní soud dovodil, že pro zpracování znaleckého posudku nemohl být z viny žalované zajištěn popis a osvědčení objektivizovaného rozhodného skutkového stavu, a to okolností působících na jednání žalované. Žalovaná pak ani netvrdila žádnou duševní ani somatickou poruchu. Pokud se týče otázky zkoumání úvěruschopnosti žalované a jejího manžela v době uzavření smlouvy o úvěru, pak okresní soud dovodil, že tato povinnost byla upravena až zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti až 1. 1. 2011. Tudíž v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru dne [datum] nebyla tato povinnost bance stanovena a nemohla tak způsobit neplatnost smlouvy. Okresní soud s ohledem na námitku žalované, že podpis na smlouvě o úvěru není její, nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, z nějž vyplynulo, že sporný podpis je s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalované. Okresní soud přitom hodnotil písemný znalecký posudek jako důkaz s vysokou vypovídací a přesvědčivou hodnotou, a to včetně výpovědi znalce, který jasně, přesvědčivě a plynule reagoval na položené otázky. Okresní soud tak uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru byla platně uzavřena, přičemž pokud žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky, porušila tím smluvené podmínky. Žalobkyně ji vyzvala k jednorázovému splacení celého úvěru, přičemž dluh žalované činil ke dni podání žaloby částku 83 182,81 Kč na jistině a částku 11 045,08 Kč na úrocích. Tyto pohledávky pak byly dle okresního soudu řádně postoupeny na žalobkyni, a okresní soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. 2. Žalovaná napadla celý rozsudek okresního soudu včasným odvoláním, přičemž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že dne [datum], kdy se konalo poslední jednání okresního soudu, se prostřednictvím svého zástupce omluvila z tohoto jednání a požádala o jeho odročení kvůli náhle nastalé zdravotní indispozici (měla palpitace při prodělané fibrilaci srdečních komor, což byl stav přímo ji ohrožující na životě). Okresní soud však nesprávně k této skutečnosti nepřihlédl a jednání pak proběhlo za neúčasti žalované. Pokud okresní soud v rámci tohoto jednání vyhlásil rozsudek, porušil právo žalované na spravedlivý proces. Žalovaná rovněž poukazovala na skutečnost, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, že by bylo v průběhu řízení prokázáno vyrozumění žalované o postoupení pohledávky. Okresní soud totiž nezmiňuje, že by v tomto ohledu provedl jediný důkaz s výjimkou tvrzení žalobkyně. Nelze tak dospět k závěru, že by postoupení pohledávky bylo v řízení dokázáno, což naznačuje, že okresní soud ve věci nerozhodoval spravedlivě. Žalovaná má dále za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat pravost jejího podpisu na smlouvě o úvěru, protože ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne [datum] a jeho výpovědi pouze vyplývá, že sporný podpis je toliko s vysokou pravděpodobností pravým podpisem žalované. Okresní soud pak zcela nedostatečně zhodnotil tento důkaz pouze tím, že konstatoval, že se jedná o důkaz s vysokou vypovídající a přesvědčivou hodnotou. To je zcela v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 299/06, podle nějž je třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého posudku, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Žalovaná také poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 352/2008, podle nějž se znalec nesmí omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru, jinak nemůže soud znalecký posudek odpovědně hodnotit. Bylo tedy na okresním soudu, aby se případně rozhodl zadat zpracování revizního znaleckého posudku. Žalovaná také zmínila názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1531/07, podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. Proto výrok založený na nedostatečném odůvodnění nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát, přičemž odůvodnění nákladů řízení tak, jak jej provedl okresní soud (tj. za sepis podání ze dne [datum], sepis podání ze dne [datum], sepis podání ze dne [datum]) nikterak nespecifikuje, co bylo předmětem těchto podání, aby je bylo možno podřadit pod plnohodnotný úkon právní služby. Rovněž rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení zasáhlo do sféry práva žalované na efektivní soudní ochranu. Nelze totiž ani přesně určit, za jaké konkrétní úkony je přiznána paušální náhrada výdajů a z jaké částky byla počítána přiznaná DPH. 3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že je považuje za nedůvodné a navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu (neboť takto byl odvoláním žalované odvolacímu přezkumu otevřen), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dál jen„ o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze zčásti. 5. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval žalovanou tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku okresního soudu. Odvolací soud považuje za nutné především zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o.