57 CO 173/2022-120 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 000 Kč od 5. 4. 2021 do 8. 4. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 50 000 Kč od 24. 6. 2021 do 21. 9. 2021 (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 000 Kč od 9. 4. 2021 do 12. 7. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 50 000 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů po právní moci rozsudku (výrok II), a náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč do tří dnů po právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III). 2. Proti výrokům II a III rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a namítal odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e), d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Podle žalovaného v rozsudku soudu I. stupně zcela absentuje vypořádání se s argumentem žalovaného ve vztahu k výpovědi zápůjčky ze dne [datum] (dále jen„ zápůjčka“), kterou žalovaný dokládal soudu I. stupně spolu s odůvodněním odporu ze dne 21. 2. 2022. Mezi stranami je nesporné, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce částky 50 000 Kč, kterou žalobce zaplatil na účet žalovaného dne [datum], že zápůjčka byla dohodnuta jako úročená s vyčísleným úrokem ve výši 5 000 Kč, a že k vrácení půjčky včetně sjednaného úroku došlo ke dni 12. 7. 2021. Neztotožňuje se se závěrem soudu I. stupně ve vztahu k výpovědi zápůjčky, zejména k datu učinění tohoto úkonu ze strany žalobce a v této souvislosti ani s výší tvrzeného úroku z prodlení. Nepopírá, že smlouva byla vypovězena, nicméně žalovaný disponuje pouze výpovědí ze [datum], která je podepsána žalobcem, a kterou žalovaný dokládal soudu I. stupně, přičemž datum doručení této výpovědi opatřené datem [datum] nebylo v řízení před soudem I. stupně prokázáno, pročež není možné určit datum splatnosti pohledávky zákonného úroku z prodlení. Pokud jde o nárok plynoucí z kupní smlouvy ze dne [datum], žalovaný namítá, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se v ust. § 506 oproti předchozí právní úpravě vrací k superficiální zásadě a stavby jsou tak považovány za součást pozemku, nikoli za samostatné nemovité věci jako v předchozí právní úpravě. Samotný pojem stavby občanský zákoník nijak nevymezuje. Vymezení je však důležité vzhledem k rozdělení věcí na movité a nemovité (podzemní stavby), a dále v souvislosti s vymezením součástí pozemku a výjimek z tohoto pravidla. Poměrně ucelený výklad pojmu stavba podává např. Komentář k občanskému zákoníku (TÉGL, P., MELZER, F. In MELZER, F., TÉGL, P. Občanský zákoník. Svazek III. s. 260). Uvádí, že o stavbu v občanskoprávním smyslu jde tehdy, jedná-li se o„ 1) výsledek stavební činnosti člověka, který 2) má materiální podstatu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel) a 5) vyznačuje se kompaktností materiálu.“ Výjimku z uvedené superficiální zásady mají podzemní stavby se samostatným účelovým určením - podle ust. § 498 odst. 1 o. z. je samostatnou nemovitou věcí i podzemní stavba se samostatným účelovým určením. Jde o stavbu, jejíž hodnota (využitelnost pro lidi) se neodvíjí od pozemku, pod nímž se nachází. Stavbou, která nemá samostatné účelové určení tak může být např. podzemní sklep sloužící k uskladnění potravin produkovaných na pozemku, tedy něco, co má být trvale užíváno spolu s pozemkem.„ Účelovým určením“, které je podstatné pro rozlišení, zda podzemní stavba je nebo není součástí pozemku, se rozumí nikoli navenek neprojevená vůle vlastníka podzemní stavby k tomu, že tato stavba bude používána jako samostatná jednotka bez vztahu k pozemku, ale vlastníkem vytvořená objektivní realita při využití podzemní stavby. Své samostatné účelové určení si podzemní stavba podrží minimálně po dobu, kdy je vlastněna někým jiným než vlastníkem pozemku. Po tuto dobu totiž účel stavby (hodnota podzemní stavby v právním smyslu) bude jak pro vlastníka pozemku, tak vlastníka stavby odlišný. A to i tehdy, když vlastník podzemní stavby umožní vlastníku pozemku, aby ji využíval ku prospěchu pozemku nebo činností na něm prováděných. Jakmile bude vlastník pozemku a vlastník stavby tentýž, může se (ale nemusí) podzemní stavba stát součástí pozemku. Rozhodující bude, zda si podzemní stavba i poté zachová své převážně samostatné účelové určení. V případě, že podzemní stavba má zčásti účel související s pozemkem a zčásti je užívána i bez souvislosti s pozemkem, půjde o samostatnou nemovitou věc. Účel určení podzemní stavby se odvíjí nikoli od momentálního využití podzemní stavby, ale od dlouhodobého stavu užívání do té doby, než dojde ke zcela zjevné a trvalé změně účelu jejího užívání (srov. DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654), ISSN 2336-). Podzemní stavby se samostatným účelovým určením mají rozdílný právní režim od staveb nadzemních. Zatímco výkon vlastnického práva k pozemku, na kterém by stála nadzemní stavba jiného vlastníka, by byl v podstatě nemožný, v případě podzemní stavby již taková nemožnost nemusí být pravidlem. Výkon vlastnických práv ke stavbě i k pozemku totiž nemusí být nutně v kolizi; obojí lze užívat relativně samostatně a nezávisle. Je tak zřejmé, že vinný sklep, který je předmětem kupní smlouvy, je typickou podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, a jako takový netvoří součást pozemku. Tento závěr vyplývá ze samotného pohledu na pozemek, na kterém se předmětný vinný sklep nachází, kdy se jedná o strmý zalesněný pozemek, na jehož úpatí je vyhlouben sklep k uskladnění vína. Stavba předmětného sklepa je užívána jako samostatná jednotka bez jakéhokoliv vztahu k pozemku. Uvedené je jednou z výjimek ze zásady„ superficies solo cedit“, která hraje hlavní roli v závěrech soudu I. stupně. Smyslem ustanovení, která ukotvují výjimku ze zásady„ superficies solo cedit“, přitom není popřít jejich přirozenou nemovitou povahu, ale sdělení, že tyto přirozené součásti pozemku nesdílejí právní osud pozemku (viz např. komentář k ust. § 506 o. z.). Závěr o„ samostatnosti“ sklepa obiter dictum konstatoval např. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 536/2008, kde je uvedeno, že„ zděný sklep, není-li součástí budovy, je samostatnou věcí; jako takový nemůže být součástí pozemku“. Je sice pravidlem, že jakmile se stanou pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba samostatnou věcí a nadále je součástí pozemku, na němž je zřízena – to ovšem neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle občanského zákoníku, nebo o nemovitou věc podle ust. § 498 odst. 1 věty druhé o. z. (srov. ust. § 3061 o. z.). Žalobce je profesionálem v oboru realit a jako takový si jednoznačně byl vědom toho, jaká konkrétní nemovitost je prodávána, přičemž jakákoliv tvrzená neplatnost smlouvy nemůže jít k tíži žalovanému. Předmětem kupní smlouvy je toliko vinný sklep, nikoliv pozemek, přičemž samotný sklep (jakožto samostatná nemovitá věc) nebyl postižen exekučním příkazem a mohl být ze strany žalovaného prodán. V daném případě nemohly nastat účinky tzv. speciálního inhibitoria ve smyslu ust. § 47 odst. 6 exekučního řádu. Zákaz byl zákonodárcem koncipován na principech relativní neplatnosti právního jednání, přičemž neplatnost tohoto jednání v daném případě nikdo nenamítal. Dle přesvědčení žalovaného jde o platné právní jednání. Soud I. stupně se nevypořádal ani s námitkou žalovaného ve vztahu k předmětnému exekučnímu řízení, kdy v daném řízení byly zajištěny věci mnohem větší hodnoty, než byl samotný dluh, kdy byl žalovanému (coby povinnému) dokonce vrácen zbytek výtěžku, přičemž prodejem předmětného vinného sklepa nedošlo a ani nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení práv věřitelů. Rozsudek je vadný i ve vztahu k výroku III týkajícímu se náhrady nákladů řízení. Soud I. stupně v bodu 33 rozsudku výslovně uvádí, že žalobce neprokázal doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení k dřívějšímu datu, než k 21. 9. 2021 (tj. k okamžiku doručení žaloby žalovanému), a netvrdil tak a nedoložil ani po poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., přesto v bodu 34 rozhoduje o náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná s odkazem na § 142a odst. 1 o. s. ř. má za to, že soud I. stupně nepostupoval v souladu se zákonem. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný s odůvodněním, že rozsudek vychází ze skutkově zjištěného stavu věci a je v souladu s právními předpisy. 4. Odvolací soud na základě včas podaného odvolání oprávněné os