57 CO 194/2022-103 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 349.548,39 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením 70.000 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že movité věci, a to kompresor + tlaková nádoba typ GA 55, pásová pila HBA 325G a upínací stůl o rozměrech 6000 × 1500 mm (dále též jen„ movité věci“), se k okamžiku odstoupení od kupních smluv, tedy k [datum], nacházely v areálu insolvenčního dlužníka (dále jen„ dlužník“), odkud byly v lednu 2019 převezeny do výrobní haly [právnická osoba], [anonymizováno], na čemž se žalovaný nepodílel, kde byly uskladněny, aniž by se na nich pracovalo, až do 20. 5. 2019, kdy byly vydány insolvenčnímu správci. Dále soud prvního stupně uvedl, že„ (sdělení žalovaného z 22. 3. 2019 a e-mailová komunikace mezi účastníky představují jediné důkazy, kterými žalobce prokazuje pasivní legitimaci žalovaného ve vztahu k tvrzení, že v žalovaném období, tedy od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019 žalovaný předmětné movité věci užíval bez právního důvodu“, přičemž – jak pokračoval –„ z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný jakýmkoliv způsobem měl možnost s jednotlivými movitými věcmi v žalovaném období disponovat. Předmětné movité věci převezl do areálu [právnická osoba], [anonymizováno], dlužník, a to prostřednictvím svého jednatele, movité věci byly v areálu uskladněny bez toho, že by byly používány, když žalovaný jako fyzická osoba neměl a nemohl k nim mít přístup.“ Na základě toho uzavřel, že sporné tvrzení žalobce o tom, že v rozhodném období se žalovaný ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)„ chopil výlučně kontroly nad předmětnými movitými věcmi a bez ohledu na to, zda z nich měl nějaký hospodářský výsledek, se v rozsahu žalované částky obohatil, neprokázal.“ 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně napadl zcela. Odvolací argumentaci zaměřil zejména do skutkové roviny sporu. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné hodnocení důkazních prostředků, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Poukázal zejména na to, že vzhledem k okolnostem předcházejícím, tj. uzavření a následného„ odstoupení od kupních smluv“, je zřejmé, že žalovaný se k movitým věcem choval jako vlastník a disponoval s nimi. Kontinuálně je držel již od jejich zakoupení, byť to neznamená jejich fyzické ovládání; tedy měl úmysl věci mít pro sebe, o čemž svědčí to, že k výzvám insolvenčního správce deklaroval, že věci ovládá, zařídí jejich předání a následně tak i učinil. Tento animus possidendi žalovaného potvrzuje i výpověď svědka [příjmení]. [příjmení], a snoubí se s tím také skutečnost, že žalovaný je společníkem [právnická osoba], [anonymizováno]. Ostatně chování žalovaného jako investora je patrné i z toho, že financoval provoz dlužníkova podniku prostřednictvím každoročně vystavovaných, resp. obnovovaných směnek. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání jak se skutkovou, tak s právní stránkou napadeného rozsudku ztotožnil. S odkazem na odstoupení od kupních smluv předestřel argumentaci vyvracející tvrzení žalobce o kontinuálním držení a ovládání movitých věcí žalovaným, která ústí v závěr opačný. Proto navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Žalobce, jako insolvenční správce v záhlaví zmíněného dlužníka, se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 349.548,39 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení za výkon užívacího práva movitých věcí za dobu od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019, po kterou žalovaný vyloučil dlužníka jako jejich vlastníka z jejich užívání; což žalovaný v rámci své procesní obrany popíral. 6. Přestože odvolací soud nemá výtky vůči jednotlivým skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně, nesouhlasí se závěrem o skutkovém stavu věci, jehož korekce vychází zejména z jiného přiřazení důkazní síly jednotlivým důkazům. 7. Klíčovým důkazem, o který se závěr o skutkovém stavu opírá je listina nadepsaná„ Sdělení insolvenčnímu správci“ ze dne 22. 3. 2019, ze které soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný sděluje žalobci dle § 213 insolvenčního zákona, že má strojní vybavení dlužníka [právnická osoba], s. r. o., s tím, že se jedná o pásovou pilu HBA 325G, upínací stůl a kompresor GA 55 + tlaková nádoba. Pravost této soukromé listiny nebyla žalovaným (natož pak žalobcem) popřena, proto je namístě vyjít z domněnky (§ 565 věta druhá o. z.), že vystavitel, tedy žalovaný, projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, respektive učinil prohlášení v listině obsažené a že obsah tohoto prohlášení odpovídá skutečnosti. Ostatně žalovaný věcnou správnost („ pravdivost“) této listiny (srov. protokol o jednání - č. l. 54v, ve kterém je zachyceno vyjádření žalovaného, potažmo jeho zástupce:„ Po obsahové stránce a pravosti ke čteným důkazům nemám připomínky.“) nezpochybnil, přesněji vyjádřeno, o vyvrácení této domněnky ani neusiloval. Ve svých procesních stanoviscích netvrdil, natož aby logicky vysvětlil a prokázal, že by jeho prohlášení nebylo pravdivé, anebo že by jinak bylo vadné. Toliko se vyjádřil k tomu, zda žalobce unáší břemeno důkazní, když povšechně uvedl, že:„ Skutečnost, že zde podle žalobce měla panovat oprávněná držba movitých věcí žalovaným, neprokazuje ani dopis z 22. 3. 2019, ani následná e-mailová komunikace mezi účastníky řízení.“ (viz vyjádření žalovaného z 6. 5. 2022). Neoslabuje-li důkazní sílu soukromé listiny pouhé popření anebo formální zpochybnění jejího obsahu, tím spíše tak nemůže činit vyjádření žalovaného k tomu, zda strana žalující unáší břemeno důkazní. Odvolací soud tedy vychází z výše uvedené domněnky, se kterou souzní obecná zkušenost, že nikdo písemně nepotvrdí nepravdivé skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. 8. Další z provedených důkazů, a to kupní a nájemní smlouvy z [datum], jakož i odstoupení od nich z [datum], výzvy k předání movitých věcí ze dne 16. 4. a 13. 5. 2019, následná e-mailová komunikace ze dne 30. 4. a 14. 5. 2019 a protokol o předání movitých věcí ze dne 20. 5. 2019, z nichž učinil soud prvního stupně správná zjištění, která zasazují sdělení žalovaného z 22. 3. 2019 do širšího kontextu jednání, které předcházelo a následovalo samotnému sdělení a nakonec vyústilo ve vydání movitých věcí žalobci, na výše zhodnocený důkazní prostředek logicky navazují a zjištění z něj učiněná doplňují v kompaktní a koherentní celek jednání, kterému konečně neodporují ani výsledky hodnocení zbylých, v řízení provedených, důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Otázka faktického užívání (zajištění transportu), popřípadě osobní nakládání s věcmi žalovaným ustupuje – vzhledem k závěrům níže uvedené judikatury – do pozadí. 9. Upíná-li žalovaný vyloučení dlužníka z užívání jeho movitých věcí k situaci, kdy tyto byly umístěny v areálu třetí osoby, dobou jejich umístění se časový rozsah vyloučení nevyčerpává, je namístě jej vztáhnout i na dobu předcházející a následující, tedy i na přípravu a realizaci jejich transportu a vydání, neboť zjištěné konkrétní okolnosti (uzavření kupních a nájemních smluv, odstoupení od nich, transport, umístění a nakonec vydání věcí) neposkytují rozumný důvod pro jakoukoliv redukci časového rozsahu vyloučení dlužníka z užívání. 10. Odvolací soud proto činí závěr o skutkovém stavu věci, že v období od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019 žalovaný vyloučil dlužníka jako osobu, které svědčí vlastnické právo k movitým věcem, z jejich užívání. Úplata za výkon užívacího práva každé ze tří movitých věci byla ujednána vždy ve výši 21.000 Kč měsíčně. 11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2)