57 CO 200/2022-86 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 64 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 64 700 Kč od 5. 6. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), žalobu co do částky 79 260 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 79 260 Kč od 5. 6. 2021 do zaplacení, zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 163,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). 2. Proti rozsudku do výroku II a III podal odvolání žalobce s tím, že se neztotožňuje s právním hodnocením věci nalézacím soudem a domáhal se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno do částky 79 260 Kč s příslušenstvím. Neztotožňuje se s určením výše základní částky a s tím, že by základní částka odškodnění za průtažné řízení neměla být navyšována o inflaci, když už soud přistoupil k mechanickému matematickému výpočtu výše přiznaného odškodnění (který je zapovězen např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, jehož se nalézací soud na podporu své argumentace nesprávně dovolává). Dále okresní soud od jím vypočtené částky přiměřeného zadostiučinění odečetl celou částku 135 900 Kč, kterou žalovaná uhradila žalobci, a to přesto, že žalovaná tuto částku uhradila žalobci nikoliv jen za rozhodné období do pravomocného skončení předmětné věci, ale i za průtahy spojené s řízením za období od pravomocného skončení věci, tj. ode dne následujícího po 26. 8. 2020 do 2. 7. 2021, kdy žalovaná vydala své stanovisko, jímž částku 135 900 Kč žalobci přiznala. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že intenzita nemajetkové újmy žalobce je prokazatelně zvýšena faktem, že se nejedná o izolované pochybení orgánů moci soudní vůči žalobci, když obdobná újma žalobci vznikla v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 251/2007. Žalobce se neztotožňuje se snížením základní částky o 25 % z důvodu skutkové a hmotněprávní složitosti, dle žalobce je složitost přinejmenším standardní (spíše však vyšší), proto je na místě nesnižovat z důvodu složitosti základní částku. Není zřejmé, proč okresní soud dále snižuje základní částku o dalších 10 % z důvodu„ opakovaného rozhodování na všech stupních soudní soustavy“. Není žalobcův problém, že stát umožnil nastavením procesních předpisů obstrukční jednání [jméno] [příjmení], resp. že si s obstrukční taktikou [jméno] [příjmení] neuměly poradit soudy v rámci aplikační praxe. Tuto skutečnost je nutné přičítat k tíži žalované, a nikoliv ve prospěch žalované. V nákladovém výroku okresní soud vůbec nezohlednil, že žalobce byl ve věci plně úspěšný, jde totiž o věc, kde výše přiznaného plnění závisí na úvaze soudu (viz judikaturu Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). 3. Proti rozsudku podala odvolání rovněž žalovaná do výroků I a III, když rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 312/2007 (dále jen„ posuzované řízení“) došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobci vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemajetková újma, a že je namístě odškodnění v peněžité formě. Žalovaná však nesouhlasí s výší částky, kterou okresní soud určil jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Pokud jde o stanovení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání řízení, okresní soud v rámci judikaturního rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení stanovil jako základní částku 20 000 Kč, a to s ohledem na celkovou délku řízení a s ohledem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii. Jak vyplývá z konstantní judikatury dovolacího soudu, základní výměrou odškodnění je částka 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení (resp. za první dva roky řízení celkem), ze které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní částka přiměřeného zadostiučinění za jeden rok řízení se stanoví s přihlédnutím k celkové délce řízení. I v případě extrémní délky řízení je přitom možné vyjít ze základní částky peněžitého zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, a to zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 301/2019). Podle části IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko Cpjn 206/2010“) státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Okresní soud správně dovodil, že procesní aktivita ze strany žalované v posuzovaném řízení byla značná až mimořádně vysoká, vykazující příkladné znaky obstrukčního jednání. Jedná se o okolnost, která sice nezbavuje stát odpovědnosti za délku posuzovaného řízení (Ústavní soud nepřisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků řízení), nicméně mělo by k ní být přihlíženo při stanovení formy, příp. výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, a to jako k okolnosti, kterou nelze přičítat k tíži státu. Stanovil-li soud prvního stupně částku 20 000 Kč za jeden rok posuzovaného řízení, pak rozhodovací praxe českých soudů se ustálila na závěru, že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám Evropský soud pro lidská práva, a to s ohledem na okolnost, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší, řízení probíhá v jazyce poškozeného, a tudíž lze snadněji dosáhnout náhrady utrpěné újmy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3158/2011). Pokud jde o procentuální modifikaci celkové základní částky vyčíslené okresním soudem na 236 000 Kč odpovídající násobku doby posuzovaného řízení, žalovaná nesouhlasí s navýšením celkové základní částky o 20 % z důvodu úmyslného obstrukčního procesního postupu žalované v posuzovaném řízení, kdy okresní soud dovodil, že by za nesprávné nastavení procesních možností měl nést díl odpovědnosti i stát. Zatímco není pochybností o tom, že z titulu své veřejné moci nese stát podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost za škodu, popř. za nemajetkovou újmu vzniklou při výkonu moci soudní a výkonné, nelze tak podle stavu judikatury dovozovat ve vztahu k výkonu moci zákonodárné. Teorie i soudní judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005) dovodily, že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a že proto nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. tedy nelze připisovat státu odpovědnost za výsledek normotvorné činnosti moci zákonodárné, zde za zákonnou právní úpravu, která poskytuje účastníkům řízení možnost podávat žádosti, námitky a opravné prostředky, a proto názor soudu o nesprávném nastavení takových možností v procesní právní úpravě nemůže vést k navýšení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Okolnost, že se soudy musely vypořádat s nadměrnou procesní aktivitou žalované v posuzovaném řízení, naopak svědčí pro snížení celkové základní částky peněžitého zadostiučinění v rámci kritéria složitosti řízení, když právě v důsledku této aktivity se posuzované řízení stalo procesně složitým. Okresní soud v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu při hodnocení kritéria složitosti řízení zohlednil též počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána, a z tohoto důvodu snížil celkovou základní částku zadostiučinění o 10 %. S ohledem na nezbytnost rozhodovat vícekrát ve více stupních soudní soustavy se žalované procentuální snížení v rozsahu 10 % jeví jako nízké. Žalovaná má za to, že žalobcem uplatněný nárok zcela uspokojila vyplacením částky ve výši 135 900 Kč. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), bez nařízení jednání v souladu