57 CO 216/2022-82 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.643,33 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením částky 34.848 Kč (výrok II.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [právnická osoba], [anonymizováno] (dále jen„ obchodní korporace“), uzavřela dne [datum] s [právnická osoba] (dále jen„ úvěrující banka“),„ smlouvu o úvěru do maximální výše 1.800.000 Kč“, úvěr byl zajištěn jak blankosměnkou vlastní, vystavenou klientem (obchodní korporací) na řad banky, kterou nynější žalobce a žalovaný (společníci obchodní korporace) avalovali, tak bankovní zárukou [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] (dále jen„ záruční banka“), vystavené na základě smlouvy o bankovní záruce ze dne [datum] uzavřené mezi záruční bankou a obchodní korporací až do výše 1.260.000 Kč. 3. Směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-32, byla nynějším účastníkům, jakožto směnečným rukojmím, uložena povinnost zaplatit úvěrující bance společně a nerozdílně směnečný peníz 1.207.596,02 Kč spolu s 6 % úrokem za dobu od 25. 5. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.025 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 61.182 Kč (dále též jen„ přisouzená pohledávka“). Námitky nynějšího žalobce proti směnečnému platebnímu rozkazu byly odmítnuty pro absenci jejich odůvodnění (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-67, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-92), zatímco o námitkách nynějšího žalovaného (o neplatnosti směnky) bylo rozhodnuto tak, že směnečný platební rozkaz byl ve vztahu mezi úvěrující bankou a nynějším žalovaným ponechán v platnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 7 Cm 93/2019-122). 4. Záruční banka – k výzvě úvěrující banky ze dne 31. 10. 2019 – plnila z titulu bankovní záruky 840.896,52 Kč. 5. Oprávněná úvěrující banka pak dne 23. 11. 2020 podala exekuční návrh vůči nynějšímu žalobci k vymožení 366.966,50 Kč představující rozdíl mezi přisouzenou pohledávkou poníženou o plnění z bankovní záruky. Po vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce (46.824,50 Kč), byla exekuce zastavena a žalovaný byl vyzván k zaplacení 244.643,33 Kč. 6. Právní posouzení soud prvního stupně založil na dvou postupných na sebe navazujících závěrech. Jednak, že pro absenci zvláštní právní úpravy ohledně vypořádání vzájemných vztahů mezi směnečnými rukojmími, aplikoval obecnou občanskoprávní úpravu týkající se vztahu více ručitelů (§ 2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), podle které zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý a ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu [webová adresa])), jednak, že následný regres nevznikl (§ 1876 odst. 2 o. z.), protože žalobce nesplnil dluh v části převyšující jeho podíl. Žalobce totiž uhradil toliko částku 489.286,66 Kč. Výše podílu žalobce se přitom odvíjí od dluhu obchodní korporace 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím, aniž by byl ponížen o plnění poskytnuté třetím subjektem z jiného právního titulu, v tomto případě z bankovní záruky (840.896,52 Kč), které je beneficiem„ ve vztahu k ručiteli, který by jinak byl povinen uhradit dluh věřiteli v plné výši sám a až následně může žádat o náhradu plnění“, a proto činí 603.798,01 Kč. Další námitky měl vzhledem k zaujatému názoru za irelevantní. 7. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Rozsudek napadl zcela. Nesouhlasil s druhým výše uvedeným právním závěrem soudu prvního stupně. Argumentoval, že v době úhrady činil společný dluh, včetně příslušenství pouze 489.286,66 Kč (ve zbylém rozsahu zanikl splněním), pročež částku 244.643,33 Kč zaplatil nad rámec svého podílu, a proto regresní nárok vznikl. Soudu prvního stupně vytkl, že jím aplikovaná judikatura Nejvyššího soudu není, s ohledem na poměry posuzované věci, přiléhavá, a to včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, byť v tomto rozhodnutí dovolací soud naznačil, jakými úvahami by se soud za daného skutkového stavu měl řídit, a které straní závěru prosazovanému žalobcem. Ve vztahu mezi ručiteli navzájem je taktéž nezbytné aplikovat zásadu ekvity, aby jejich vypořádání nebylo záležitostí náhody závislé na postupu věřitele či kalkulu (spekulace) některého z nich, který se splnění povinnosti zaplatit směnku vyhýbal (jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015). Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalobci přizná přísudek. 8. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je z převážné části důvodné. 10. Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.643,33 Kč 8,25 % úrokem ročně od 11. 2. 2021 do zaplacení, jakožto (následného) regresu po druhém ze směnečných rukojmích, neboť v rámci exekuce zaplatil úvěrující bance dluh obchodní korporace ve výši 489.286,66 Kč sestávající z jistiny přisouzené pohledávky ve výši 366.699,50 Kč, vyčísleného úroku z prodlení 57.380,16 Kč, směnečné odměny 4.025 Kč a nákladů nalézacího řízení 61.182 Kč (náklady exekuce a náklady oprávněného ve výši 46.824,50 Kč předmětem regresního nároku neučinil). 11. Procesní obrana žalovaného byla vybudována jak na argumentu o neplatnosti směnky, který považuje za přípustný pro nesplnění notifikační povinnosti žalobcem, tak na argumentu, že regresní nárok žalobce nevznikl, protože žalobce splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění (k tomu poukázal rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3192/2016). Pro případ byl-li by shledán žalobní nárok důvodným má vyčíslené příslušenství ve výši 57.380,16 Kč za neopodstatněné, neboť toto z částky 366.699,50 Kč v sazbě 6 % ročně za dobu od 23. 5. 2002 do 3. 12. 2019 činí 11.694,20 Kč (v této souvislosti poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012). 12. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze odkázat. 13. Podle § 1876 odst. 2 o. z. vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se i jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní. 14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi, a to s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněného pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůrazňuje, že nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Opačný přístup by mohl vést k potlačení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a s tím svázaného principu legitimního očekávání, tedy principů patřících ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování (srov. např. rozsudky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, a usnesení ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014). 15. Protože důvody pro odchýlen