75 CO 41/2022-151 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 30.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 30.000 Kč od 9. 11. 2018 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1.500 Kč, splatných vždy do 25. dne v každém kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení i jediné splatné splátky (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 15.000 Kč a úroku 21 % ročně z částky 30.000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že právní předchůdkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru a nedostála řádně své povinnosti přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se pak nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré nezbytné skutečnosti. Na závěru soudu ničeho nezměnilo ani vyjádření žalobkyně s omluvou z jednání ze dne 8. 11. 2021, bylo povinností žalobkyně se k jednání dostavit a povinností soudu je naopak zkoumat posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti. Smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovení § 580 a 588 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Okresní soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila v hotovosti částku 30.000 Kč a pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný nenamítal, že by jakoukoliv částku žalobkyni uhradil, přičemž povinnost tvrzení a důkazní ohledně uhrazené částky leží na jeho straně. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení částky 30.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k vydání bezdůvodného obohacení. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. a proti výroku III. o nákladech řízení, podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu a vrácení okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, úvěrová smlouva byla platně uzavřena a úvěruschopnost žalovaného byla správně prověřena. Navíc zde existuje vada řízení, kdy okresní soud měl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť žalovaný u jednání soudu dne 30. 11. 2021 nárok žalobou uplatněný dle obsahu jeho vyjádření ve věci uznal. Dále namítala nesprávnost výroku o nákladech řízení, kdy v žalobě byly uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem, je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému žalobnímu nároku zvlášť (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalující strana uplatňovala jednak nárok ze smlouvy o zápůjčce (pohledávka 1 – ve výši 30.000 Kč s přísl.), jednak nárok z dohody o smluvní pokutě (pohledávka 2 – ve výši 15.000 Kč). Ve vztahu k žalobnímu nároku na zaplacení smluvní pokuty (pohledávka 2 – ve výši 15.000 Kč) mělo být o nákladech rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože žalovaný zde sice měl plný procesní úspěch, ovšem žádné náklady mu nevznikly. Ohledně náhrady nákladů nároku ze smlouvy o zápůjčce (pohledávka 1 – ve výši 30.000 Kč s přísl.) je však situace značně odlišná. Zde totiž mělo být o nákladech správně rozhodnuto podle míry procesního úspěchu, protože žalující strana měla ohledně tohoto žalobního nároku (pohledávka 1 – ve výši 30.000 Kč s přísl.) úspěch v převažující, resp. v podstatné části. 4. Žalovaný navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. 5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy ve výroku II. a dále ve výroku III. o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 3. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 30.000 Kč s úrokem s prodlení ve výši 9 % ročně z částky 30.000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení, úrokem 21 % ročně z částky 30.000 Kč od 29. 8. 2017 do zaplacení a smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 30.000 Kč od 29. 12. 2018 do 23. 2. 2021 limitovanou na částku 15.000 Kč, s odůvodněním, že předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 21 % ročně v 16 měsíčních splátkách po 3.450 Kč, což ale neučinil. Splatnost poslední splátky byla dne 28. 12. 2018. Pro případ prodlení byla se žalovaným sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně požaduje nesplacenou jistinu, úrok a smluvní pokutu, jak je výše uvedeno. Předchůdkyně žalobkyně ověřila schopnost žalovaného úvěr splatit na základě měsíčního příjmu a měsíčních výdajů a lustrací v evidencích. Pohledávka za žalovaným byla součástí závodu, který byl převeden na společnost [právnická osoba] Smlouvou ze dne [datum] byla pohledávka postoupena na společnost [právnická osoba] a smlouvou ze dne [datum] na žalobkyni. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně. Žalovaný se u jednání konaného dne 30. 11. 2021 k věci vyjádřil tak, že by rád pohledávku splácel ve splátkách. Žalobkyně se z jednání omluvila, bylo jednáno v její nepřítomnosti. Po provedeném dokazování okresní soud dne 30. 11. 2021 vyhlásil napadený rozsudek. 7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 a přílohy krajský soud dále zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla na žalobkyni mimo jiné postoupena i pohledávka za žalovaným, a to dnem podpisu této smlouvy oběma smluvními stranami. 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh krajský soud dále zjistil, že společnost [právnická osoba] jako postupitel a společnost [právnická osoba] jako postupník uzavřely dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla na společnost [právnická osoba] mimo jiné postoupena i pohledávka za žalovaným, a to dnem zaplacení úplaty za postoupení pohledávek. 9. Z potvrzení o zaplacení úplaty krajský soud zjistil, že společnost [právnická osoba] potvrdila, že dne 30. 1. 2020 byla uhrazena celá kupní cena dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba] 10. S ohledem na pouze zčásti zopakované dokazování přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu s tím doplněním, že pohledávka za žalovaným byla řádně postoupena nejprve ze společnosti [právnická osoba] na společnost [právnická osoba] a následně ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. 11. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014. 12. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne) platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat. 13. Krajský soud jako správné přejímá právní