8 CO 225/2022-502 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobců a) a b) na zaplacení částky 3.195.254,40 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím, žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku ve výši 3.842.573,08 Kč spolu s úrokovými příslušenstvím od 12. 7. 2015 do zaplacení. Dále žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení částku 1.010.142,12 Kč. 2. Okresní soud, pokud se týká nároku žalobců na zaplacení podílu na zisku z provozu [anonymizována tři slova], uvedl, že sporným se stalo vlastnické právo k [anonymizována tři slova], když žalobci své spoluvlastnické právo odvozovali primárně ze smlouvy ev. [číslo] ze dne [datum], včetně dodatků, přičemž žalovaný na základě této smlouvy dlouhodobě vyplácel žalobcům podíl na zisku a následně po právní analýze smlouvy namítl její neplatnost. Z toho důvodu také přestal z této smlouvy žalobcům nadále plnit. Okresní soud uvedl, že [anonymizována tři slova] (dále jen [anonymizováno]) představuje jeden funkční celek podléhající jednomu právnímu režimu, kdy je pouhou součástí věci ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Z tohoto okresní soud dovodil, že věcné právo nebylo možno samostatně nabýt k pouhé [anonymizováno] nebo dokonce k její části, protože [anonymizováno] byla jen součástí jiné věci, ne věcí samostatnou. Aby ujednání o spoluvlastnictví, vyplývající ze smlouvy [číslo] mělo právní následky, muselo by se vztahovat k celému [anonymizována dvě slova] [příjmení], což strany výslovně vyloučily klauzulí, že [anonymizováno] [příjmení] je vlastnictvím [anonymizováno] a smlouva se ho netýká. Smluvní partneři tedy jasně projevili vůli založit věcné právo k součásti věci a takový právní úkon je neplatný podle § 39 citovaného obč. zák., protože sledovaný právní následek odporuje zákonu. Ujednání o spoluvlastnickém právu bylo přitom hlavním obsahem uvedené smlouvy [číslo], když od toho se měla odvíjet další základní práva a povinnosti. Ujednání nelze oddělit od zbytku smlouvy dle § 41 obč. zák., á contrario to znamená, že je neplatná smlouva jako celek a jedná se o absolutní neplatnost postihující smlouvu od samého počátku. S ohledem na to, a dále na skutečnost, že vlastníkem [anonymizováno] je Česká republika s právem hospodařit pro [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova], soud žalobu žalobců na zaplacení částky ve výši 3.195.254,40 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím zamítl. 3. Pokud se týká vzájemné žaloby žalovaného na zaplacení částky 3.842.573,08 Kč z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu neplatné smlouvy [číslo], pak okresní soud dospěl k závěru, že na tuto částku žalovaný má nárok ve smyslu ust. § 451 a § 457 citovaného obč. zák., když vyloučení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení není na místě zejména tehdy, hrozila-li by neúměrná disbalance mezi újmou ochuzeného a prospěchem obohaceného, když takovýto přílišný nepoměr v souzené věci soud neshledává. Naopak vyšel z objektivního pojetí institutu bezdůvodného obohacení, podle kterého by předpoklady vyloučení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení měly být vykládány restriktivně, aby takto nebyl popírán samotný účel institutu bezdůvodného obohacení - odčerpání neoprávněně nabytých hodnot od obohacené osoby ve prospěch ochuzeného. Tomuto závěru pak odpovídá i nová právní úprava a v tomto směru okresní soud odkázal na rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017. Dle tohoto rozhodnutí podstatou ustanovení vylučujícího obecnou povinnost vrátit bezdůvodné obohacení, je vědomé plnění bez právního důvodu a podmínky jeho aplikace se logicky vylučují z přítomnosti omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. 4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání, kterým se domáhali jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalobce b) spatřuje v tom, že nelze v odůvodnění rozhodnutí nalézt odpověď na zcela základní otázku, a to na základě jakých úvah dospěl soud k závěru, že smlouva [číslo] ze dne [datum], je právním úkonem absolutně neplatným, a to zcela, a nikoliv částečně. Absolutní neplatnost okresní soud odůvodnil pouze jedinou větou na straně 11, část bodu 29.:„ ujednání o spoluvlastnickém právu bylo hlavním obsahem uvedené smlouvy [číslo], poněvadž se od ní měla odvíjet další základní práva a povinnosti. Ujednání tak nelze oddělit od zbytku smlouvy, což podle § 41 obč. zák. á contrario znamená, že je neplatná jako celek.“ Soud vůbec nevysvětluje, jak k takovému závěru došel, tedy na základě jakých jeho právních úvah. Jádrem sporu před okresním soudem bylo zodpovězení právní otázky:„ je smlouva [číslo] ze dne [datum] právním úkonem neplatným zcela nebo pouze částečně?“ K zodpovězení této otázky byla jak žalobcem b), tak i žalovaným, doložena rozsáhlá právní argumentace, se kterou se však soud I. stupně vůbec nevypořádal. Žalobce b) ve věci navrhoval provedení dalších důkazů, avšak soud je neprovedl, aniž by svůj postup odůvodnil. Soud řízení skončil, aniž by návrh na doplnění důkazů zamítl. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/2017 ze dne 27. 2. 2018. Žalovaný se ve sporu brání tím, že smlouva je absolutně neplatným právním jednáním, neboť ujednání, upravující vznik spoluvlastnictví k [anonymizováno] je neoddělitelně spojeno se všemi ostatními smluvními ujednáními smlouvy (neboť spoluvlastnictví žalobců nikdy nevzniklo). Žalovaný pak vychází z rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 1650/98, kdy jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými, následně logickými či systematickými, kdy soud dále posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Dále z rozsudku NS ČR sp. zn. 23 Cdo 5100/2007, dle kterého interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 266 obch. zákoníku nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle, a dále z rozsudku NS ČR sp. zn. Cpjn 203/2013, kdy následné chování smluvních stran má při výkladu právního jednání pouze podpůrnou roli a zásadně nemůže obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či jinak měnit. Dále žalovaný odkázal na odborné stanovisko [titul] [jméno] [příjmení], [titul] a [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [anonymizováno], a to zejména v části, která se týká (ne) oddělitelnosti zamýšlených právních následků, kdy žalovaný zejména odkazuje na poznámku pod čarou na straně 10 odborného stanoviska, kde se uvádí, že na neplatnost z dílčího ujednání lze usuzovat ze dvou důvodů - ve smlouvě nebylo zakotveno zvláštní řešení pro případ neplatnosti dílčího ujednání, tzv. salvátorská klauzule a proto lze uzavřít, že strany měly v úmyslu, aby platilo všechno nebo nic, a z článku VII. odst. 5 smlouvy plyne, že bude-li vklad [anonymizováno] do katastru nemovitostí zamítnut, bude o spoluvlastnickém vztahu znovu jednáno, a to do jednoho měsíce, přičemž toto si žalovaný vykládá tak, že z tohoto je patrné, že strany nechtěly, aby smluvní vztah nadále trval bez založení spoluvlastnické pozice. Žalobce b) má za to, že žalovaným označená judikatura a argumentace výkladu není na tento případ přiléhavá. Má za to, že zejména aplikací ust. § 266 obch. zákoníku nedochází v tomto případě k nahrazování, ani změně projevu vůle, který byl učiněn ve smlouvě. Je bez pochyb, že předmětem smlouvy byla vzájemná spolupráce mezi žalobci a žalovaným, která vycházela z toho, že již v minulosti strany spolu ohledně (nejen) díla [příjmení] [příjmení] jednaly, a dokonce žalobci výstavbu [anonymizováno 5 slov] skutečně provedli. Z článku I. odstavec 2 písm. d) smlouvy zcela jasně vyplývá, že předmětem smlouvy bylo i stanovení výše podílu na nákladech a zisku vzniklých v provozu [anonymizováno], v tomto případě tak neabsentuje projev vůle, jeho výklad je jasný, tedy že žalobci požadují výplatu zisku. Stejně tak je jasně dán projev vůle ohledně výše podílu na zisku stran žalobců, a to v článku IV. a odstavce 2 a 3 smlouvy. V odstavci 2 článku IV. smlouvy se sice uvádí pouze podíl ve výši 36 % na provozních nákladech, údržbě, opravách a rekonstrukcích… a slovo„ na zisku“ či jiné tomuto obdobné slovo zde skutečně absentuje, nicméně toto slovo se nalézá v tom samém článku IV. smlouvy v odstavci 3 -„ podíl sdružení na [anonymizována čtyři slova] bude poskytován pravidelně do 25. dne měsíce…“ Logicky a především systematický výklad smlouvy tak svědčí naopak ve prospěch žalobců, neboť pokud by soud přisvědčil argumentaci žalovaného, musel by vysvětlit, jak jinak si strany mohly vyložit ustanovení odstavce 3 článku IV. smlouvy. Pokud žalovaný konal tak, že žalobcům jejich podíly skutečně vyplácel, pak znění ust. § 266 obch. zákoníku pouze tvrzení a argumentaci žalobců podporuje - nikterak ujednání smlouvy nemění ani nedoplňuje, naopak výklad žalobce b) ctí princip zavedený judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. 22 Cdo 2531/2005