15 Co 179/2024-88 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 826,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 4. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 341,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 637,86 Kč a s úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky 14 826,53 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se svého nároku domáhala na základě tvrzení, že dne 1. 2. 2021 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, – dále jen „banka“) se žalovaným smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu (dále jen „smlouva“), v níž se žalovanému zavázala poskytnout úvěr až do výše 15 000 Kč. Žalovaný se však dostal do nepovoleného záporného zůstatku, a proto banka prohlásila již vyčerpané částky úvěru včetně úroku a všech dalších finančních závazků za okamžitě splatné ke dni 17. 4. 2023. K tomuto datu činil dluh žalovaného částku 15 805,64 Kč a skládal se z nesplacené jistiny úvěru v částce 14 826,53 Kč, smluvního úroku splatného ke dni 17. 4. 2023 v částce 637,86 Kč a úroku z prodlení splatného ke dni 17. 4. 2023 v částce 341,25 Kč. Na žalobkyni byla tato pohledávka postoupena ke dni 1. 6. 2023 smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023. Okresní soud pak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť banka nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ. Banka sice mohla ověřit výši příjmů žalovaného z jí dostupných výpisů z běžného účtu žalovaného, ale současně je z těchto výpisů zjevné, že v době před poskytnutím úvěru žalovaný opakovaně čerpal mikroúvěry, činil četné neidentifikovatelné zahraniční platby a příležitostně vsadil částku v souhrnu 3 000 Kč u , Anonymizováno, . Z opakovaného čerpání mikroúvěrů dle okresního soudu vyplynulo, že mzda žalovanému nestačila na pokrytí jeho běžných životních nákladů. Současně pak banka dostatečně nezohlednila rizikové faktory v podobě čerpaných mikroúvěrů, častých zahraničních plateb a sázek. Za této situace pak měla důkladně a zodpovědně zkoumat, zda žalovaný bude schopen předmětný úvěr splácet a měla postupovat dle zásad zodpovědného úvěrování a řádné péče, čemuž však nedostála. Za situace, kdy banka věrohodným způsobem skutečné výdaje žalovaného neprověřila na základě aktuálních, nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od žalovaného a neprovedla potřebné lustrace, okresnímu soudu nezbylo než uzavřít, že před uzavřením smlouvy banka s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Při závěru o neplatnosti smlouvy pak žalobkyně ani na výzvu okresního soudu nebyla schopna tvrdit, kolik celkem za dobu trvání úvěrové smlouvy žalovaný čerpal na jistině úvěru a sekundárně kolik celkem uhradil na splacení tohoto úvěru. Žalobkyně pak pouze uvedla, že s ohledem na povahu úvěrového produktu povoleného přečerpání k běžnému účtu není pro ni možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období. Na běžném účtu totiž klient nakládá i s dalšími úvěrovými produkty, ale zejména i se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Debetní a kreditní zůstatky na běžném účtu žalovaného tak byly každý den proměnlivé. Tyto skutečnosti pak žalobkyně uvedla i v rámci jednání okresního soudu na výslovný dotaz ze strany okresního soudu. Ten tak uzavřel, že není známo, kolik žalovaný vyčerpal na jistině úvěru, a proto nemohl provést vyčíslení ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti části výroku I. (co do zaplacení částky 14 826,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 4. 2023 do zaplacení) a proti výroku II., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny a vyhovění žalobě v tomto rozsahu. Žalobkyně nebrojila proti závěru okresního soudu, že banka nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, pouze namítala, že čerpání jistiny úvěru v částce 14 826,53 Kč prokázala výpisem z účtu založeným do spisu. Poukázala na skutečnost, že tvrzení o tom, kolik bylo žalovaným za celou dobu trvání smluvního vztahu uhrazeno nenese žalobkyně, ale žalovaný. Žalobkyni pak stačí jen tvrdit a prokázat, že prostředky byly žalovaným čerpány a že nebyly vráceny. Navíc částka 14 826,53 Kč je uvedena i v transakční historii jakožto převedená nesplacená jistina úvěru. U tohoto typu úvěru je pak nutno vzít v úvahu, že kompletní historické pohyby na běžném účtu nelze převést na částku prostého čerpání (bez dalších poplatků a úroků účtovaných na vrub běžného účtu z titulu různých úvěrových a jiných produktů) a na částku úhrady za celé smluvní období, jelikož na běžném účtu současně klient nakládá se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Žalobkyně pak poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1931/2010, podle nějž platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, což je nutno považovat za neopominutelný atribut materiálního právního státu. Žalobkyně pak rovněž uvedla, že jí vůči žalovanému náleží úrok z prodlení z dosud poskytnuté a nevrácené jistiny úvěru.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tedy ve výroku I. co do zaplacení částky 14 826,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 4. 2023 do zaplacení a v nákladovém výroku II.), včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, ostatně tyto nenamítal ani žádný z účastníků řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.5. Odvolací soud považuje všechna skutková tvrzení učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů za zcela korektní, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud však považoval za nutné ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat dokazování provedené již předtím soudem okresním, neboť z mimořádného výpisu z účtu č. , Anonymizováno, za období od 1. 1. 2022 do 7. 10. 2022 zjistil skutečnosti, které předtím nezjistil okresní soud. Pro větší přehlednost je odvolací soud uvádí níže v rámci právního hodnocení věci.6. Pokud se týče právního hodnocení, pak odvolací soud v prvé řadě sdílí závěr okresního soudu, že žalovaný uzavřel dne 1. 2. 2021 s bankou ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu, kterou je nutno považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ZoSÚ. Okresní soud proto zcela správně dovodil, že na tuto smlouvu je nutno aplikovat i ustanovení ZoSÚ, a to zejména povinnost stanovenou v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru (banky) před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet. Odvolací soud pak souhlasí i se závěrem okresního soudu, že banka tuto svou povinnost nesplnila s odbornou péčí a že je tedy nutno smlouvu považovat dle § 87 odst. 1 ZoSÚ za absolutně neplatnou. Přitom na žalobkyni přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023 právo domáhat se po žalovaném pohledávek vzniklých na základě smlouvy. Ostatně proti těmto závěrům okresního soudu žalobkyně ve svém odvolání ani nijak nebrojila.7. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru pak byl žalovaný v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru. Bylo tedy zapotřebí zjistit, v jaké výši, kdy a na základě jakých skutečností byla tato jistina úvěru (v žalobkyní tvrzené výši 14 826,53 Kč) žalovaným vyčerpána, přičemž žalobkyni v tomto směru tížilo břemeno tvrzení. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že žalobkyně toto své břemeno v prvostupňovém řízení neunášela, neboť řádně netvrdila, kdy a jaké konkrétní částky žalovaný vyčerpal jako jistinu úvěru. Za takové tvrzení není možno logicky považovat tvrzení žalobkyně, že s ohledem na povahu úvěrového produktu v podobě povoleného přečerpání k běžného účtu není pro ni možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období. Na běžném účtu totiž dle žalobkyně klient nakládá i s dalšími úvěrovými produkty, ale zejména i se svými vlastními a peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru, tudíž debetní a kreditní zůstatky byly na běžném účtu žalovaného každý den proměnlivé.8. Žalobkyně pak v souvislosti se shora uvedeným tvrzením odkázala na mimořádný výpis z účtu, přičemž odvolacímu soudu je samozřejmě znám soudní praxí zastávaný názor akceptující jako výjimečný postup z