15 Co 86/2024-87 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 000 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 1 150 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 245,69 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023 ve výši 3 576,01 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 150 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17 641,60 Kč (výrok III.).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci spolu uzavřeli dne 12. 9. 2013 smlouvu o běžném účtu ve smyslu ust. § 708 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přičemž tento jejich závazkový vztah se i po 1. 1. 2014, s přihlédnutím k přechodným ustanovením části páté, hlava I, § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řídil obchodním zákoníkem, když žalobkyně jako banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně. Smlouvou o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 20. 8. 2018 pak žalobkyně a žalovaný sjednali oprávnění žalovaného disponovat peněžními prostředky na účtu i nad jejich stav nekrytý jejich aktuálním stavem na účtu a jednalo se tak o účet kontokorentní ve smyslu § 711 obch. zák., řídící se též úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku). Okresní soud dovodil, že s ohledem na postavení žalovaného jako spotřebitele na smlouvu o úvěru dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Okresní soud se proto zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 ZoSÚ, tedy zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 ZoSÚ.3. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprověřila řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a smlouvu o úvěru z tohoto důvodu posoudil jako absolutně neplatnou. Vytkl žalobkyni, že neprověřila řádně výdajovou stránku poměrů žalovaného, ostatně o tom, jaké měl mít žalovaný výdaje ničeho konkrétního ani netvrdila. Okresní soud zdůraznil, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Poskytovatel úvěru se nemůže spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale aby dostál své povinnosti dle § 86 ZoSÚ, je povinen tato tvrzení s odbornou péčí prověřit. Nesplní-li tuto svou zákonnou povinnost řádně, je následkem absolutní neplatnost takové smlouvy. Okresní soud rovněž zdůraznil, že poskytovatel úvěru nemůže vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního posouzení konkrétních poměrů žadatele o úvěr. Pokud by bylo aprobováno šablonovité statistické posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, pak by každý žadatel byl vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem by byl jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanoveným příslušným právním předpisem, což je neudržitelné. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. V daném případě měla žalobkyně k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za uváděné období, přičemž z těchto se podává, že průměrný měsíční příjem žalovaného dosahoval necelých 20 000 Kč a jeho počáteční zůstatky a konečné zůstatky na běžném účtu (z něhož žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela a dle něj poměry prověřovala) se ke konci měsíce pohybovaly v desítkách, maximálně stokorunách, kdy např. v , Anonymizováno, byl účet v mínusové hodnotě a přestože v , Anonymizováno, přišla na účet žalovaného částka 100 000 Kč, konečný zůstatek činil 297,51 Kč, když zřejmě uhradil několik svých pohledávek. Okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a žalobkyni náleží pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení, což představuje částku 66 000 Kč, kterou žalovaný na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy obdržel a nevrátil. Tuto částku uložil žalovanému zaplatit výrokem I., přičemž lhůtu jednoho měsíce, v níž uložil žalovanému povinnost dluh zaplatit, označil za jím určenou lhůtu hmotněprávní splatnosti, která nepředstavuje lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (odstavec 13 odůvodnění rozsudku). Ohledně dalších nároků žalobu zamítl s odůvodněním, že na základě neplatné smlouvy nárok žalobkyni na další plnění mající základ v absolutně neplatné smlouvě nevznikl. Dále vyložil, že žalobkyni nevznikl ani nárok na úroky z prodlení z přisouzené jistiny 66 000 Kč, neboť stanovená lhůta k úhradě dluhu je lhůtou hmotněprávní, kterou byla zároveň určena i hmotněprávní splatnost dluhu, a proto se žalovaný do prodlení se zaplacením částky 66 000 Kč ke dni rozhodnutí soudu dosud nedostal.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání výslovně uvedla, že odvolání podává proti výroku II. rozsudku, nicméně z obsahu odvolání rovněž plyne, že žalobkyně zpochybňuje okresním soudem ve výroku I. rozsudku stanovenou hmotněprávní lhůtu splatnosti jednoho měsíce u přisouzené částky 66 000 Kč. Odvolací soud proto posoudil odvolání dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvoláním byla napadena jak hmotněprávní lhůta splatnosti určená okresním soudem ve výroku I. rozsudku okresního soudu v délce jednoho měsíce, tak celý výrok II. rozsudku, a to včetně závislého výroku III. o náhradě nákladů řízení. Rozsudek ohledně částky 66 000 Kč uvedené ve výroku I. napaden nebyl a v tomto rozsahu nabyl odděleně právní moci. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Oponovala závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy. Nesouhlasila se závěrem, že neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, případně že by nebyl úvěruschopný. Rovněž zpochybnila správnost závěru okresního soudu, že žalobkyně neposoudila řádně výdajovou stránku poměrů žalovaného, neboť v tomto směru vycházela z žádosti žalovaného a z jím poskytnutých podkladů, dále z výpisu z osobního běžného účtu žalovaného a dále lustrovala žalovaného v bankovních registrech. To, že žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného a tento byl při uzavření smlouvy úvěruschopný, dosvědčuje dle žalobkyně zejména fakt, že žalovaný po dobu téměř 4 let úvěr řádně splácel, přičemž odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti jednoho měsíce u přisouzené částky 66 000 Kč, a dále ve výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházející. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, jejich existenci nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.7. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 11. 9. 2023 se žalobkyně žalobou ve znění její opravy ze dne 24. 10. 2023 (čl. 14 spisu) domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 150 Kč (66 000 Kč nesplacená jistina úvěru a 1 150 Kč poplatky), kapitalizovaného úroku 12 245,69 Kč (v sazbě 15 % ročně z jistiny 66 000 Kč za dobu od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023), úroku 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 576,01 Kč (15 % ročně z částky 67 150 Kč za dobu od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023) a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 150 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 12. 9. 2013 smlouvu o běžném účtu, dále dne 20. 8. 2018 smlouvu o kontokorentu k běžnému účtu s opakovaným čerpáním s úvěrovým limitem 15 000 Kč, dodatkem ze dne 16. 9. 2019 byl úvěrový limit navýšen na 66 000 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně, žalobkyně využila svého práva a prohlásila veškeré pohledávky za splatné ke dni 31. 1. 2023. Žalobkyně dále v podání ze dne 22. 1. 2024 tvrdila, že žalovaný celou dobu od uzavření smlouvy o kontokorentu z účtu vyčerpal celkem 1 940 473,10 Kč a zaplatil žalobkyni celkem 1 898 196,09 Kč. K otázce, jakým způsobem zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, tato tvrdila, že vyšla z výpisů z běžného účtu žalovaného, jeho čestného prohlášení, dále ze statistického modelu a z tvrzení žalovaného o jeho výdajích. Žalovaný měl průměrný měsíční příjem dle t