16 Co 169/2024-51 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 19. 4. 2024 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 546 251 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru jako horník – zámečník. Pracovní poměr byl rozvázán dne 23. 2. 2021 z důvodu nemoci z povolání – iritační dermatitidy nohou po pracovní obuvi a žalovaná mu poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do února 2023, kdy výplatu této náhrady zastavila, neboť lékařským posudkem ze dne 10. 2. 2023 byla výše uvedená nemoc z povolání oduznána ve smyslu § 2 vyhlášky č. 104/2012 Sb., jelikož došlo k regresi kožního nálezu. Žalobce trval na tom, že mu i nadále, bez ohledu na oduznání nemoci z povolání, náleží náhrada za ztrátu na výdělku, protože není dosud schopen vykonávat původní zaměstnání. Při opětovném zařazení na práci v dole by se totiž opět vrátily projevy jeho kožního onemocnění, i kdyby nosil jinou pracovní obuv než koženou obuv CSX , jméno FO, , jejíž používání u něj vyvolalo vznik nemoci z povolání. Jedná se o nemoc iritačního původu, přičemž iritační faktory (vlhko, tření, tlak nebo teplota) se mohou uplatňovat u jakékoliv přidělené pracovní obuvi. Nedošlo tak u něj k žádné podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Žalobce požadoval zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 3. 2023 do 29. 2. 2024.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a poukázala na rozhodnutí , Anonymizováno, ze dne 31. 3. 2023, kterým byl potvrzen lékařský posudek o oduznání nemoci z povolání. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že u žalobce více než jeden rok nejsou prokazatelně přítomny klinické známky manifestace iritační dermatitidy. Žalovaná nadto tvrdila, že původní obuv používaná žalobcem se dá nahradit jiným typem obuvi. Jelikož u žalobce došlo k ústupu nemoci a plnému zotavení, je schopen dosahovat stejný výdělek, jako před zjištěním nemoci z povolání.3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 3 993 Kč. Vyšel zejména ze závěrů znaleckého posudku , tituly před jménem, , adresa, , který potvrdil, že u žalobce byly dány předpoklady pro oduznání nemoci z povolání podle přílohy vyhlášky č. 104/2012 Sb. Skutečnost, že žalobce nadále netrpí nemocí z povolání, představuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 271u odst. 1 zákoníku práce, která má za následek zánik povinnosti žalované platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce nemůže být opětovně zařazen na práci, kterou vykonával před vznikem škody.4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který namítal, že soud nezohlednil to, že není nadále schopen dosahovat takových výdělků jako před vznikem škody, protože již nikdy nemůže být zařazen na původní práci, i když je již nemoc z povolání oduznána. Podle názoru žalobce má za této situace žalovaná povinnost platit mu i nadále náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to bez ohledu na to, zda žalobce stále (z formálního hlediska) trpí nemoci z povolání či nikoliv. Zánik takové povinnosti by přicházel v úvahu pouze tehdy, kdyby žalobce opět nabyl zdravotní způsobilost k výkonu práce horníka – zámečníka, což se nestalo. Žalobce zopakoval rovněž své argumenty týkající se bezvýznamnosti údajné změny typu pracovní obuvi používané u žalované. Z odborného vyjádření a z výpovědi znalce , tituly před jménem, , adresa, jednoznačně vyplývá, že samotný lékařský posudek o oduznání nemoci z povolání nemá žádný dopad na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku. Soud prvního stupně nepřesně zaprotokoloval některé odpovědi znalce. Za významnou žalobce považoval zejména odpověď na první otázku soudu, ve které znalec ve skutečnosti uvedl, že „není podstatné odpovědět na otázku, zda má či nemá nemoc z povolání, protože toto má přesah, ale je nejdříve na místě se zeptat, zda trpěl klinickými projevy nemoci z povolání, protože těmito netrpěl, ale naopak u něj existovala dispozice k opětovnému rychlému vzniku a rozvoji nemoci z povolání. Pro nemoc z povolání, i když klinické projevy nemá, nemůže žalobce svou původní práci vykonávat“. I pro oduznanou nemoc z povolání tedy žalobce nesmí vykonávat původní práci, ke změně poměrů tak nedošlo a žalobce má stále nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek, jakož i řízení mu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.7. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.8. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodě 3 napadeného rozsudku odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.9. Námitky žalobce týkající se nesprávné protokolace výpovědi znalce , tituly před jménem, , adresa, , jehož výslech byl proveden prostřednictvím tzv. videokonference u jednání před soudem prvního stupně dne 4. 6. 2024, posoudil odvolací soud jako bezvýznamné, proto se namítaným rozporem mezi protokolem a záznamem nezabýval a nepřistoupil k přehrání zvukového záznamu, který má jinak přednost před protokolem (§ 40 odst. 2 o. s. ř.). I kdyby totiž znalec skutečně vypověděl to, co žalobce tvrdí, nemělo by to vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně (viz níže). Za podstatné považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně to, že znalec potvrdil, že u žalobce vskutku ke dni 10. 2. 2023, kdy došlo k oduznání nemoci z povolání, nebyly po dobu alespoň jednoho roku prokazatelně přítomny klinické známky manifestace předmětné kožní nemoci z povolání – iritační dermatitidy nohou po pracovní obuvi. Pokud se znalec vyjadřoval k otázce, jaké následky má oduznání nemoci z povolání na trvání či zánik nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, odvolací soud k tomu nepřihlížel, neboť se jedná o posouzení právní otázky, která přísluší výhradně soudu, nikoli znalci.10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu nemoci z povolání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 3. 2023 do 29. 2. 2024 – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku měl vznikat. Znamená to, že změny významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku a pro otázku tzv. změny poměrů se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném v době, kdy nárok na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku měl vznikat, resp. kdy mělo dojít ke změně poměrů, tj. v případě změny poměrů, ke které mělo dojít ke dni 10. 2. 2023, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákoník práce“).11. Podle ustanovení § 269 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.12. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 269 odst. 2 zákoníku práce existence nemoci z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.13. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba při