75 Co 155/2024-268 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.960 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 12. 2022 do zaplacení a společně s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu požadujícím po žalované zaplacení částky 4.822 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 9.771 Kč (výrok III.).2. Okresní soud dovodil, že žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 27.782 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované vzniklé v důsledku toho, že žalovaná měla v listopadu 2022 opakovaně užívat autobusová nádraží provozovaná žalobkyní ve , adresa, , aniž by žalobkyni poskytla protiplnění. Po zhodnocení v řízení provedených důkazů dospěl okresní soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně i žalovaná byly v listopadu 2022 plátci DPH. Žalovanou provozované autobusové linky v listopadu 2022 realizovaly 164krát vjezd na autobusové nádraží ve , adresa, a 164krát vjezd na autobusové nádraží v , adresa, . Obě autobusová nádraží provozuje žalobkyně. Žalobkyně ostatním dopravcům účtuje za vjezd na autobusové nádraží ve , adresa, částku 74 Kč bez DPH za vjezd na autobusové nádraží v , adresa, částku 66 Kč bez DPH, přičemž ostatní dopravci tyto ceny žalobkyni hradí. Cena účtovaná žalobkyní vychází z dohody s obcemi, na jejichž území se nachází prostory, kde je konkrétní autobusové nádraží provozováno, požadovaná cena nevybočuje z rámce cen, které jsou na území České republiky provozovateli autobusové dopravy požadovány. Žalobkyně jako provozovatel autobusového nádraží poskytuje služby údržby a úklidu objektů, vjezd autobusům dopravců, rozmístění linek, vyvěšení jízdních řádů, zařazení údajů o linkách do informačního systému provozovatele, za další úplatu pak nabízí jiné služby jako propagaci, reklamu apod. Žalovaná žalobkyni za užití autobusových nádraží nic neuhradila a k zaplacení náhrady za listopad 2022 byla vyzvána a byla jí stanovena lhůta do 19. 12. 2022.3. Z hlediska právního hodnocení pak okresní soud uzavřel, že v dané věci došlo k protiprávnímu užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku spočívajícím v bezesmluvním užití autobusových nádraží provozovaných žalobkyní, ačkoliv toto užití je ze strany žalobkyně podmiňováno uzavřením smlouvy. Žalovaná pouhým užitím autobusových nádraží má prospěch téměř ze všech služeb, které žalobkyně jakožto provozovatel autobusového nádraží poskytuje s výhradou služeb poskytovaných za další úplatu. Samotná skutečnost, že žalovaná jakožto provozovatel autobusové dopravy při svém podnikání využívá autobusové nádraží provozované žalobkyní představuje podle okresního soudu obohacování bez ohledu na to, že některé služby neodčerpává přímým způsobem. Okresní soud proto dovodil, že „užití autobusového nádraží“ je třeba považovat za komplexní službu, přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně obecně poskytovala i služby, které by měly mít na rozsah obohacení žalované výrazný vliv, naopak v řízení vyšlo podle soudu najevo, že nejvýznamnější hodnota spočívá právě v umožnění vjezdu a odjezdu dopravcům a ostatní služby jsou na tuto primární službu pevně navázány. Žalovaná je proto subjektem, který se neoprávněně obohatil bez spravedlivého důvodu a ve smyslu § 2991 odst. 1 občanského zákoníku je povinna vydat to, oč se obohatila. Okresní soud dále dospěl k závěru, že obvyklou cenu lze v projednávané věci stanovit na základě cen, které žalobkyni hradí ostatní dopravci ve srovnatelném postavení se žalovanou, to znamená 74 Kč za vjezd a 66 Kč za vjezd (obě ceny bez DPH), jelikož je zřejmé, že tato cena je v daném místě a čase nejenom obvyklá, ale zcela reálná (skutečná). Pokud žalovaná poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, tak okresní soud tento odkaz nevyhodnotil jako zcela přiléhavý, jelikož v projednávané věci je okruh uživatelů autobusového nádraží neuzavřený, cena za užití autobusového nádraží tudíž podléhá hodnocení ze strany neuzavřeného okruhu dopravců, kteří se jí mohou rozhodnout akceptovat nebo neakceptovat. Nejedná se tedy o tak omezené (ne)tržní prostředí jako v odkazovaném rozhodnutí a pro určení obvyklé ceny lze podle okresního soudu vycházet z cen, které jsou žalobkyni ze strany dopravců fakticky hrazeny. Stejně tak jako nepřípadný vyhodnotil okresní soud odkaz žalované na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, č. j. 47 Co 112/2018-595, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015. Vzhledem k uvedenému závěru dospěl okresní soud, že žalovaná je jako obohacený subjekt povinna vydat obohacení žalobkyni jakožto ochuzenému subjektu a výši bezdůvodného obohacení určil částkou 22.960 Kč (164 x 74 + 164 x 66) a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Okresní soud se ztotožnil s žalovanou, že žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení i v rozsahu částky DPH, jelikož žalovaná i žalobkyně jsou plátci DPH, a v tomto rozsahu žalobu žalobkyně zamítl.4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, vyjma zamítavého výroku v odstavci II., podala žalovaná včasné odvolání a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná uplatnila odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a g) občanského soudního řádu. V prvé řadě namítala, že okresní soud neúplným způsobem zjistil skutkový stav věci, když nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na vypracování znaleckého posudku z oblasti ekonomika ohledně otázky obvyklé ceny v místě a čase, a to za užívání v žalobě vymezených nádraží v rozsahu, který byl jako užívací rozsah ze strany žalované determinován, tedy vjezdu, zastavení a odjezdu autobusů žalované. Tento důkazní návrh byl ze strany soudu sice formálně procesně přípustným způsobem zamítnut pro údajnou nadbytečnost, nicméně materiálně takové rozhodnutí soudu prvého stupně nemůže obstát, protože za situace, kdy prokázání rozhodné skutečnosti zcela zjevně a nepochybně bylo to, zda a v jakém rozsahu se případně žalovaná na úkor žalobkyně, kdy s ní neměla uzavřenou žádnou smlouvu o užívání jejích autobusových nádraží, bezdůvodně obohatila v rozsahu zjištěného užívání ze strany žalované, přičemž tato skutečnost byla mezi stranami sporná a v zásadě nebylo ani jiného odpovídajícího důkazního prostředku, než právě zpracování znaleckého posudku, kdy bez jeho existence a provedení v daném řízení nemohl být skutkový stav zjištěn úplně pro možnost ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná navíc nutnost vypracování znaleckého posudku vyvozovala zcela konkrétně na základě sjednocující judikatury ve skutkově takřka totožných věcech. Argumentovala, že vypracování znaleckého posudku, který s přihlédnutím ke skutečnému rozsahu bezesmluvního užívání stanoví cenu skutečně „obvyklou“ (nikoliv monopolně „sazebníkově“ určenou žalobkyní), je v zásadně nevyhnutelným důkazem pro prokázání sporné skutkové okolnosti o tom, zda a zejména v jakém konkrétním rozsahu se případně žalovaná takovým bezesmluvním užíváním na úkor žalobkyně obohatila tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav způsobem, který umožňuje ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná v tomto směru odkázala také na konkrétní rozhodnutí jak Krajského soudu v Brně, tak soudu Nejvyššího. Pokud okresní soud argumentoval otázkou nehospodárnosti zpracování znaleckého posudku, s tímto žalovaná nesouhlasí, když je známo z činnosti soudu prvého stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou je v současné době vedeno několik sporů majících stejný skutkový základ (bezesmluvní užívání nádraží žalobkyně ze strany žalované), které se liší jen v tom, které období je žalováno, kdy i soudu prvého stupně bylo nepochybně známo, že nízká částka řešená v tomto sporu je toliko odrazem skutečnosti, že byl samostatnou žalobou ze strany žalobkyně žalován jediný měsíc užívání, kdy však skutečné sporné období je řádově delší, sporná situace mezi stranami trvá již několik let a v čase dále „roste“. Materiálně by takovýto znalecký posudek neřešil toliko izolovaně tento dílčí sporný závazek, ale byl by univerzálně použitelný pro celý komplex sporů. Nelze se ztotožnit s tím, že by výše bezdůvodného obohacení byla prokázána z doložení cen, které jsou smluvně účtovány jinými provozovateli jiným dopravcům, když žalovaná v průběhu řízení upozorňovala, že z údajů doložených jinými provozovateli nádraží vůbec nevyplynulo, z jakých všech případných služeb tyto účtované poplatky jsou složeny, což se může u jednotlivých nádražích výrazně lišit. Dále žalovaná zdůrazňuje své námitky týkající se ustanovení § 2 odst. 6 a odst. 7 zákona o cenách a argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012. Odvolatelka rovněž uplatnila odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu s tvrzením, že na základě soudem prvého stupně provedených důkazů nemohl