15 Co 190/2025-109 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 51 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.) a současně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 682 Kč (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částek 50 000 Kč s úrokem z prodlení a nákladů spojených s vymáháním této částky ve výši 1 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 12. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 50 000 Kč, která byla žalovanému vyplacena na jeho účet. Žalovaný měl tuto částku společně se sjednaným úrokem splácet měsíčními splátkami ve výši 7 500 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného tím, že si od něj vyžádala jeho výplatní pásky za 3 měsíce a taky výpisy z jeho účtu za totéž období. Žalobkyně rovněž nahlédla do insolvenčního rejstříku, rejstříku SOLUS, centrální evidence exekucí, databáze odcizených dokladů a své interní databáze. Současně zohlednila žalovaným uváděný výdaj na bydlení v částce 3 000 Kč. Žalovaný měl dle vyhodnocení provedeného žalobkyní dostatek prostředků na to, aby splácel úvěr sjednanými splátkami. To žalovaný prokázal i tím, že zaplatil celkem 8 sjednaných splátek, přičemž se dostal do prodlení až se splátkou splatnou dne 15. 10. 2024. Proto byl žalobkyní vyzván k doplacení dlužných splátek, a jelikož tak neučinil, došlo ke dni 12. 3. 2025 k předčasnému zesplatnění úvěru. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 50 000 Kč a částky 1 000 Kč jako nákladů za smluvně sjednané upomínání. Žalobkyně se rovněž domáhala úhrady úroku z prodlení z částky 50 000 Kč za dobu od 27. 3. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný v prvostupňovém řízení se žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí s tím, že žalobkyně řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, což způsobilo ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Žalovaný rovněž namítal, že nelze řádně prokázat, v jaké podobě byla smlouva uzavřena, neboť ji žalovaný uzavřel elektronicky a ze smlouvy předložené žalobkyní není patrný jeho podpis. Žalovaný také zmínil, že výše RPSN u smlouvy o úvěru je zhruba 44násobkem běžného RPSN, což je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Smlouvu je tak nutno považovat za neplatnou také z tohoto důvodu. Žalovaný pak rovněž poukázal na to, že na smlouvu zaplatil žalobkyni čtyřmi platbami celkem částku 66 000 Kč, přičemž s ohledem na tvrzení žalobkyně je možno dovodit, že žalobkyni uhradil celkovou částku 67 500 Kč. Pokud by měl žalovaný vrátit žalobkyni částku 50 000 Kč, kterou v souvislosti se smlouvou o úvěru od žalobkyně obdržel, měla by mu žalobkyně vrátit částku 17 500 Kč. Jejího vrácení se pak domáhal v podání ze dne 21. 5. 2025.3. Na základě provedeného dokazování okresní soud dovodil, že mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru, přičemž schopnost žalovaného splácet úvěr byla dostatečně zkoumána. Žalobkyně totiž kromě nahlížení do veřejných rejstříků vyšla také z výplatních lístků žalovaného a z výpisů z jeho účtu. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl žalovaný vrátit do 15. 12. 2024, a protože tak neučinil, okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, neboť zejména nepokládal žádné z aplikovaných smluvních ujednání za nepřiměřené. Okresní soud pak zavázal žalovaného také k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni. Okresní soud pak nijak nerozhodl o vzájemném nároku žalovaného vůči žalobkyni na zaplacení částky 17 500 Kč, vzneseném žalovaným v jeho podání ze dne 21. 5. 2025.4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaný v tomto svém odvolání odkázal na své předchozí argumenty, uplatněné již v řízení před okresním soudem, a to zejména na argumenty poukazující na rozpor uzavřené smlouvy o úvěru s dobrými mravy. A to zejména ve vazbě na RPSN, které zhruba 44násobně přesahuje průměrnou RPSN, a na nemravně vysoký sjednaný úrok. Okresní soud pak také nesprávně dospěl k závěru, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Za zcela podhodnocený pak žalovaný považoval údaj o jeho výdajích na bydlení v částce 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný pak ve svém odvolání odkazoval na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které se otázkou „řádnosti“ zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele zabývají. Z nich je pak možno jednoznačně dovodit, že žalobkyní popisované zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebylo v tomto konkrétním případě řádné a smlouva o úvěru tak měla být posouzena jako absolutně neplatná. Žalovaný pak rovněž namítal, že není jasné, jak okresní soud dospěl k závěru o obsahu smlouvy o úvěru, neboť žalobkyní do spisu založená smlouva o úvěru neobsahuje jakýkoliv jeho podpis.5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku okresního soudu.6. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalovaného ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., který své odvolání zaměřil proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i na odvolání žalovaného v této věci.7. Podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.8. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.9. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nároky (práva) se samostatným skutkovým základem, tedy procesně nezávislé nároky. Za takové je přitom možno považovat nároky, které se odlišují od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nároky podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolte