16 Co 80/2025-360 — Krajský soud v Ostravě

1. Řízení bylo zahájeno dne 20. 2. 2020, kdy byl Okresnímu soudu ve Vsetíně (pobočce ve Valašském Meziříčí) doručen návrh žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu (žaloba), kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 424 578 Kč s úroky z prodlení. Uvedenou peněžní částku požaduje žalobce z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2019, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nemoci z povolání (oboustranná chronická distálně senzitivně motorická neuropatie), která se u něj projevila v průběhu výkonu práce pro žalovanou a byla mu diagnostikována dne 29. 9. 1989. Ohledně výpočtu výše náhrady za žalované období žalobce odkázal na znalecký posudek , tituly před jménem, , adresa, .2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila prostřednictvím ustanoveného opatrovníka a v řízení se bránila především námitkou promlčení nároku za období před 20. 2. 2017 a dále nedostatkem pasivní věcné legitimace s tím, že žalovaná je v konkursu a škoda vznikla před 1. 1. 1993, proto měl být žalován správce konkursní podstaty. Rozporovala také výpočet výše škody.3. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 19 C 80/2020-142 jednak zamítl žalobu co do částky 289 939 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134 639 Kč s úroky z prodlení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce byl zaměstnán u předchůdce žalované od 1. 9. 1980 do 29. 1. 1993 a trpí nemocí z povolání, která byla u něj zjištěna ke dni 29. 9. 1989 a stále trvá. Jedná se o zdravotní omezení, které mělo v celém období od roku 1989 do 2019 vliv na schopnost žalobce k výkonu práce a vyřazuje jej ze všech prací, u kterých je přítomna složka, kvůli které nemoc z povolání vznikla. Žalobce podle závěru okresního soudu nemůže pracovat v riziku vibrací přednášených na ruce, v chladu a vlhku a s nadměrnou fyzickou zátěží horních končetin. Na skutková zjištění a závěry navázal okresní soud právním hodnocením, při kterém se v první řadě zabýval pasivní věcnou legitimací. Dospěl přitom k závěru, že ačkoliv se rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5201/2007, ze dne 22. 10. 2008 vztahuje ke škodě vzniklé po 1. 1. 1993, je v daném případě za škodu na zdraví žalobce odpovědná žalovaná. V opačném případě by žalobci bylo upřeno jeho právo domáhat se svého nároku. Okresní soud poukázal na to, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil až 29. 1. 1993 a v období trvání pracovního poměru a zároveň v období, kdy škoda vznikla, již byla žalovaná pro případ své odpovědnosti ze zákona pojištěna. Současně však okresní soud shledal pohledávku žalobce za dobu od 1. 7. 2015 do 19. 2. 2017 (resp. jednotlivá měsíční plnění v tomto období) promlčenou. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy s tím, že žalobce bez ohledu na tvrzenou nespolupráci se správcem konkurzní podstaty mohl podat předmětnou žalobu u soudu. Nadto správce konkurzní podstaty žalované a žalovaná jsou odlišnými subjekty a případná pochybení správce konkurzní podstaty nelze přičítat k tíži žalované. Za zbývající žalované období od 20. 2. 2017 do 31. 12. 2019 již shledal okresní soud nárok žalobce co do základu jako důvodný, když v uvedeném období žalobci vznikla škoda a náleží mu proto náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi skutečně dosaženým výdělkem a výdělkem, který žalobce dosahoval u žalované před vznikem škody s přihlédnutím k jeho valorizaci. Rozhodný měsíční výdělek žalobce, do kterého mu má být doplácena renta, určil okresní soud podle průměrného čistého příjmu žalobce u žalované za dobu od června 1988 do prosince téhož roku, vyčíslil jej na 2 381 Kč a takto zjištěný průměrný měsíční příjem dále valorizoval, a to (mimo jiné) na 14 946 Kč měsíčně pro rok 2017, 15 470 Kč měsíčně pro rok 2018 a na 15 996 Kč měsíčně pro rok 2019. Od rozhodných výdělků pro období od 20. 2. 2017 do 31. 12. 2019 pak soud odečetl příjmy žalobce v letech 2017 až 2019. Konkrétně za leden až květen 2017 vycházel okresní soud z příjmů žalobce u společnosti , právnická osoba, . a pro období, kdy žalobce podnikal, vyšel okresní soud z jeho daňových přiznání s tím, že od zjištěného hrubého příjmu odečetl výdajový paušál 60 %, zálohu na daň, odvody na sociální a zdravotní pojištění a slevu na poplatníka.4. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 7. 2013, č. j. 16 Co 219/2022-190 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Za stěžejní vadu v postupu okresního soudu, která se promítla prakticky do všech jeho dílčích závěrů, považoval odvolací soud skutečnost, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývalo, zda, z jakých důvodů a především kdy vlastně žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání vznikl a tuto skutečnost nebylo lze zjistit ani z obsahu spisu. Odvolací soud zdůraznil, že bez ohledu na rozhodnou právní úpravu totiž platí, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání tvoří jediný celek, byť je vyplácena v jednotlivých (zpravidla měsíčních) plněních. Takový nárok musí nejprve vzniknout, přičemž pro vznik nároku poškozeného na tuto náhradu není rozhodující den zjištění nemoci z povolání, ale nárok vzniká až tehdy, kdy se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. Z obsahu spisu nebylo zřejmé, jakým způsobem „probíhal“ pracovní poměr žalobce v době po zjištění nemoci z povolání (tj. od 29. 9. 1989) do jeho skončení (29. 1. 1993), včetně toho, jakým způsobem a z jakých důvodů byl tento pracovní poměr rozvázán a zejména kdy došlo u žalobce k poklesu jeho výdělku pro následky nemoci z povolání. Do doby, než bude okamžik vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a s tím spojený okamžik vzniku škody postaven najisto, nelze se zabývat dalšími okolnostmi. Tento okamžik je totiž určující v první řadě pro stanovení průměrného výdělku žalobce, do kterého má být (se zohledněním příslušných valorizací) příjem žalobce prostřednictvím renty dorovnáván, protože východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je právě průměrný (pravděpodobný) výdělek poškozeného před vznikem škody. K výpočtu rozhodného průměrného (pravděpodobného) výdělku odvolací soud dodal, že se jedná především o otázku právní a její vyřešení v právních otázkách nelze přesouvat na znalce.5. Odvolací soud rozvedl, že další právní otázkou, pro kterou je určující okamžik vzniku škody, je otázka pasivní věcné legitimace. Není sporu o tom, že žalovaná je již od 21. 4. 1998 v konkursu (v režimu zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), který dosud nebyl ukončen a po dobu trvání konkursu je třeba z hlediska subjektivity rozlišovat mezi úpadcem (žalovanou) a správcem konkursní podstaty. Oba subjekty mají po dobu konkursu způsobilost být účastníkem řízení a z hlediska jejich věcné legitimace je rozhodující, zda nároky, o které v řízení jde, se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo mají být uspokojeny z tohoto majetku [viz § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání]. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5201/2007 konstatoval a formuloval závěr, že škodu při nemoci z povolání, za níž odpovídá zaměstnavatel podle § 190 odst. 3 zákoníku práce (s výjimkou státu) a která vznikla po 1. 1. 1993 a u zaměstnavatelů, kteří byli smluvně pojištěni pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání v době do dne 31. 12. 1992, též za trvání tohoto pojištění, hradí za zaměstnavatele příslušná pojišťovna. Uvedené platí i tehdy, byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání s tím, že prohlášením konkursu není a nemůže být dotčena povinnost příslušné pojišťovny ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Nárok zaměstnance na náhradu této škody tak nepředstavuje pohledávku, která by mohla (měla) být hrazena z konkursní podstaty, povinnost hradit tuto škodu proto nesouvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty a pokud není škoda vzniklá následkem nemoci z povolání hrazena příslušnou pojišťovnou dobrovolně, může se poškozený zaměstnanec svých nároků domáhat (pořadem práva) proti úpadci (obdobně, jako kdyby na jeho majetek vůbec nebyl prohlášen konkurs). Správce konkursní podstaty tak není ve sporu o náhradu této škody věcně legitimován a žaloba, kterou se poškozený zaměstnanec domáhal po správci konkursní podstaty, aby mu nahradil (z konkursní podstaty) škodu z nemoci z povolání, za níž odpovídá úpadce, nemůže být úspěšná. Je proto třeba v první řadě zjistit, zda a