57 Co 92/2025-99 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud usnesením v záhlaví označeným zamítl žalobu z rušené držby, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby práva stezky žalobkyně k části pozemku p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , a zdržet se jakéhokoliv zamezování či omezování přístupu žalobkyně k pozemku p. č. , hodnota, , vždy v katastrálním území , adresa, (což platí i pro dále v textu odůvodnění uvedených pozemků specifikovaných příslušnými parcelními čísly) a obnovit předešlý stav tak, že odstraní mobilní oplocení, které brání výkonu držby práva stezky žalobkyně na části pozemku parc. č. , hodnota, (výrok I), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení zaplacením 6 655 Kč (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že účastnice vlastní sousední pozemky, když žalobkyně dlouhodobě využívala k odchodu ze svého pozemku část pozemku ve vlastnictví žalované, na který ústí branka z pozemku žalobkyně. Na pozemku p. č. , hodnota, není evidováno žádné věcné břemeno ve prospěch žalobkyně. Žalovaná upozornila dne 8. 9. 2024 žalobkyni, že s ohledem na stavební práce nebude možné využívat branku z pozemku žalobkyně na pozemek p. č. , hodnota, , neboť následně žalobkyně zde vystavěla mobilní oplocení.3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 177 odst. 1, § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a § 1003 a § 1008 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a byť učinil dílčí závěr, že došlo k svémocnému rušení posledního faktického stavu držby žalovanou – zejména s ohledem na informaci jednatele žalované odmítl argument procesní obrany o absenci pasivní legitimace –, žalobu jako nedůvodnou zamítl, protože nedošlo k jejímu včasnému podání. Žalobkyně se o záměru narušení její držby totiž dozvěděla z e-mailu žalované nejpozději 18. 10. 2024, pročež 6týdenní prekluzivní lhůta uplynula 29. 11. 2024. Žaloba přitom byla podána až 3. 3. 2025.4. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalobkyně. Usnesení napadla zcela. Nesouhlasila s výkladem § 1008 odst. 1 o. z., jak jej provedl soud prvního stupně, který se do poměrů posuzované věci promítl závěrem, že k rušení držby došlo již na přelomu září a října 2024. Zdůraznila, že fakticky byla žalovanou, a sice umístěním mobilního oplocení před její branku, zbavena držby až 22. 1. 2025. Pouhé oznámení o oplocení stanoviště ze dne 8. 9. 2024 nevedlo k reálnému kroku, který by žalovaná mohla vnímat jako rušení držby v takové intenzitě, která by naplnila podmínky prosazení posesorní ochrany rušené držby. Důvodné obavy z rušení držby nebyly vyvolány. Uzavřela, že v daném případě oznámení o vystavění mobilního oplocení je samostatným rušením (tuto argumentaci podpořila odkazem na komentářovou literaturu), a předestřela důvody, proč se v tomto případě nemůže prosadit závěr vyplývající z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2025, č. j. 57 Co 192/2019-64. Konečně má rozhodnutí za nepřezkoumatelné jak co do části hodnocení důkazů, tak jde-li o nevypořádání se s faktickou řádností držby až do 22. 1. 2025. Navrhla, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že žalobě bude vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že se nejednalo o „planou“ výhružku, neboť současně s oznámením došlo k faktickému jednání v terénu, přičemž sama žalobkyně v e-mailu z 18. 10. 2024 uvedla, že plánovanou výstavbu boxů a oplocení vnímá tak, že cílem této akce je mimo jiné zamezení stávajícího přístupu, zopakovala, že žalobkyně není držitelkou žádného práva odpovídajícího věcnému břemeni, jelikož měla za to, že pozemek žalované je veřejně přístupný, jak vyplývá z posledně uvedeného e-mailu, a přestože má napadené rozhodnutí jinak za správné, setrvala na své námitce o absenci pasivní legitimace. Navrhla jeho potvrzení a domáhá se, aby jí byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.7. Vzhledem k povaze posuzované věci vyžadující promptní poskytnutí ochrany, o to přísněji posuzoval žádost žalované o odročení a neshledal ji opodstatněnou; jednak nebyl důvod žádosti (dovolená advokátky případ žalované v rámci advokátní kanceláře „vyřizující“) náležitě osvědčen, zda a případně kdy byl zájezd zakoupen, jednak je soudu z úřední činnosti známo, že tato advokátní kancelář má více advokátů a nebyl ani tvrzen důvod vylučující substituci, ostatně tato též byla zajištěna.8. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 3. 2025 domáhá, aby žalované bylo uloženo zdržet se zásahů do výkonu držby práva stezky a odstranění mobilního oplocení.9. Procesní obrana žalované se opírá o argumentaci předestřenou výše (viz bod 5), přičemž s použitím odkazu lze toliko připojit, že svou argumentaci pro počátek běhu prekluzivní lhůty již od oznámení využila odkaz na rozhodnutí zdejšího soudu (viz bod 4).10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ k jeho správnosti (skutkových závěrů a právního posouzení) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].11. Skutková zjištění soudu prvního stupně – doplněná o datum, kdy se žalobkyně dozvěděla o instalaci mobilního oplocení (věcná správnost fotografie z čl. 16 nebyla žalovanou rozporována; ostatně zpochybněno jakkoliv nebylo ani samotné tvrzení, ač s ním byla žalovaná opakovaně konfrontována), a to 22. 1. 2025 – stejně jako jeho právní závěry týkající se svémocného rušení, a sice žalovanou, posledního faktického stavu držby žalobkyně jsou správné a odvolací soud na ně může v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odkázat.12. Žalované nelze přisvědčit jak jde-li o námitku absence pasivní věcné legitimace, tak jde-li o absenci „držby práva“ odpovídajícího věcnému břemeni. V prvním případě žalovaná přehlíží soudem prvního stupně zjištěný, a odvolacím soudem aprobovaný, skutkový stav. Oznámil-li jednatel žalované, že „v průběhu měsíce září/říjen, přesný termín ještě sdělím, započnou přípravné práce pro osazení výdejních boxů, které budou umístěny před branou…(a) s ohledem na bezpečnost práce bude staveniště ohrazeno…“, pak fakticky pouhé popření, že by překážku vybudovala žalovaná, zvláště je-li v zápatí e-mailu též uvedena a je-li vlastnicí pozemku, není způsobilé správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, a z toho odvíjející se závěr právní o pasivní legitimaci žalované, zpochybnit. Ve druhém případě je nezbytné vést ostrou hranici mezi držitelem a subjektem drženého práva. Vyjádřeno jinak není významné, zda žalobkyně je subjektem práva držby stezky, nýbrž faktický stav, což soud prvního stupně (alespoň implicitně ve vztahu k e-mailu žalobkyně ze dne 18. 10. 2024) též dovodil. Tedy v posuzované věci faktický stav průchodu naplňuje držbu práva, ostatně držba je často (v tomto případě typicky) považována za pouhé faktum.13. Nepřiléhavý je i poukaz žalované na rozsudek odvolacího soudu výše specifikovaný (viz bod 4), který se upínal k jiným skutkových poměrům, jak přiléhavě v odvolání shrnuje žalobkyně.14. Odvolací soud ovšem nemůže akceptovat jako správnou úvahu soudu prvního stupně, že žaloba z rušené držby byla podána opožděně. Odvolací argumentace je v této otázce přiléhavá. V posuzované věci nelze dovodit, že by vystavění mobilního oplocení představovalo pokračování rušebního činu, který počal již oznámením jednatele žalované. Je tomu tak proto, neboť způsob provedení a zejména intenzita zásahu je natolik odlišná, že následující fyzickou realizaci, tedy vystavění mobilního oplocení je v poměrech posuzované věci nezbytné považovat za (další) samostatný rušební čin. Proto lze uzavřít, že pro počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty je rozhodující datum instalace mobilního oplocení dne 22. 1. 2025 a byla-li žaloba podána 3. 3. 2025, byla podána včas.15. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12