69 Co 131/2025-128 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 87.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 16. 8. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 46.101 Kč k rukám zástupkyně , Jméno advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná s tím, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud jde o povahu trestní věci, okresní soud učinil správné zjištění, že žalobkyně byla stíhána pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Pokud jde o délku trestního stíhání, toto bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 4. 6. 2021, které žalobkyně převzala 10. 6. 2021, a bylo ukončeno postoupením věci do přestupkového řízení na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2023, č. j. 2 To 62/2023-862, které nabylo právní moci 26. 9. 2023, trestní stíhání tedy trvalo 2 roky a necelé 4 měsíce. Okresní soud v odůvodnění explicitně neuvedl dobu, po kterou trestní stíhání trvalo. Podle žalované do časového rámce nesprávně zahrnul i období, které stíhání předcházelo, a to období sedmi měsíců, konkrétně období od policejního vykázání žalobkyně z bytu, k čemuž došlo 3. 11. 2020 a následně pak na nemajetkovou újmu nesprávně pohlížel jako na újmu způsobenou usnesením o zahájením trestního stíhání ze dne 4. 6. 2021. Podle obecného pravidla se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21 zdůraznil, že považuje náhradu za škodu vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z pravidla, takže k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájení trestního stíhání je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem pouze při existenci konkrétních, výjimečných (mimořádných) okolností, které ve věci řešené nálezem Ústavního soudu shledal v sebevraždě manželky stěžovatele v krátkém horizontu před zahájením trestního stíhání pouze 4 dny před zahájením. Navíc podle názoru okresního soudu má k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v příčinné souvislosti s vykázáním, bez dalšího postačovat samotný výsledek trestního stíhání. Tento názor není správný. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. K uvedeným závěrům Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020 dodal, že nepochybně dopadají na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání. Následně v usnesení ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1575/2020 Nejvyšší soud uvedl, že nelze pochybovat o tom, že tyto závěry je možno vztáhnout konkrétně i na institut vykázání z obydlí dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb. Vykázání podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb. představuje samostatný institut odlišný od nezákonného trestního stíhání (kromě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1575/2020 k tomu například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 21 Co 193/2021-394). S touto argumentací žalované, která z opatrnosti vznesla i námitku promlčení tvrzeného nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v souvislosti s vykázáním, se okresní soud nevypořádal, z nezákonnosti trestního stíhání bez dalšího dovodil, že nebyly splněny podmínky pro vykázání, předpoklady vykázání vůbec nehodnotil, k námitce promlčení nepřihlédl a nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku vykázání, posuzoval jako újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud jde o dopady trestního stíhání do sféry žalobkyně, okresní soud postupoval nesprávně, když pohlížel na nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v příčinné souvislosti s vykázáním, jako na újmu způsobenou usnesením o zahájení trestního stíhání. Žalované není zřejmé, na základě jakých důkazů okresní soud učinil zjištění, že v důsledku vykázání došlo k násilnému odtržení dítěte od matky (žalobkyně). Žalobkyně se ve výpovědi o použití násilí ze strany policejního orgánu při vykázaní nezmiňuje, ani z popisu okolností vykázání svědkyní na straně 21 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2023, č. j. 3 T 68/2022-816 nic nesvědčí ve prospěch tohoto skutkového závěru. Navíc tvrzení žalobkyně, že byla ze společného obydlí vykázána, aniž by mezi ní a tehdejším manželem došlo k jakémukoliv konfliktu a že se stalo v situaci, kdy manžel nebyl dva dny doma se zcela rozchází s tvrzením tehdejšího manžela a jeho matky (dle výpovědi manžela žalobkyně mu 2. 11. 2020 strhla brýle, poškrábala ho pod okem a brýle zkroutila, byť má 6,75 dioptrií na obě oči a v důsledku toho šel přespat k rodičům, matka tehdejšího manžela ve výpovědi uvedla, že ten večer před tím, než došlo k vykázání, to všechno vyvrcholilo, žalobkyně jejímu synovi rozbila brýle, on přišel přespat rodičům, protože má 7 dioptrií tak si vzal náhradní, nemohl riskovat, že přijde i o ně a ráno říkal, že se rozhodl, že požádá o pomoc policii). V souvislosti s vykázáním okresní soud připisuje státu odpovědnost za to, že žalobkyně byla omezena ve výkonu rodičovských práv. Žalovaná namítá, že okresní soud se nezabýval tím, zda je odpovědnost státu za takovou nemajetkovou újmu dána, když nezkoumal, zda byly splněny předpoklady pro vykázání dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb. Pokud jde o dopady, které měly na život žalobkyně samotné trestní stíhání, o jehož zahájení se žalobkyně dozvěděla 10. 6. 2021 a od tohoto okamžiku tedy trestní stíhání mohlo zasáhnout do její osobnostní sféry, pak lze souhlasit s okresním soudem, že trestní stíhání mělo dopad na psychickou sféru žalobkyně. Žalovaná ovšem nesouhlasí se závěrem soudu, že nese odpovědnost i za psychickou újmu, kterou žalobkyně utrpěla v opatrovnickém řízení týkajícím se péče o nezletilou dceru. Je skutečností, že bývalý manžel v průběhu trestního stíhání, konkrétně 1. 6. 2022 podal návrh, v němž se domáhal změny výchovy nezletilé dcery ze střídavé péče na výlučnou péči otce. V tomto návrhu bylo sice argumentováno obviněním žalobkyně, avšak zároveň též dalšími okolnostmi, což okresní soud nevzal v potaz, stejně jako to, že v řízení nebylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení nějakým způsobem porušily presumpci neviny a že by informace o trestním řízení negativně ovlivnila výsledek opatrovnického řízení. Okolnost, že bývalý manžel použil v návrhu informace z trestního řízení, rozhodně nelze přičítat k tíži žalované. Pokud jde o zásah do profesního života žalobkyně, do její pověsti v místě pracoviště a v místě bydliště a také v oblasti přátelských vztahů a dalších sociálních kontaktů, okresní soud jej spojuje nikoliv s reálným zásahem, ale se stresem žalobkyně z toho, že by v případě pravomocného odsouzení mohla přijít o práci sociální pracovnice (byť žalobkyně nebyla trestně stíhána pro trestný čin spáchaný v souvislosti s vykonáváním činnosti při poskytování sociálních služeb nebo činností s nimi spojených, takže reálně ji ztráta zaměstnání či pozice nehrozila) a dále se stresem, že by se v takovém případě výrazně zhoršila její pověst v místě pracoviště v místě bydliště a také v oblasti přátelských vztahů a dalších sociálních kontaktů. Nebylo prokázáno, že by v příčinné souvislosti s trestním stíhání došlo k poškození jména žalobkyně v domovské obci (lži a pomluvy o žalobkyni v místě bydliště měl šířit bývalý manžel, který měl zpřístupnit zvukové nahrávky třetím osobám a také jeho rodině, jak vyplynulo z výpovědi žalobkyně), rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně v příčinné souvislosti s trestním stíháním přišla o přátele, naopak společní přátelé (s jejím tehdejším manželem) byli dle výpovědi žalobkyně na její straně, byli jí nápomocní, stejně tak jako její rodina. Pokud jde o zásah do zdravotní sféry, žalobkyně uvedla, že zdravotní potíže neměla, každý večer si pobrečela do polštáře, ale medikaci neměla. Okresní soud činí žalovanou odpovědnou v podstatě za veškerý psychický diskomfort žalobkyně, a to aniž by přihlédl k významnému podílu žalobkyně na vzniku situace vedoucí k trestnímu stíhání, tedy jejímu jednání, pro které byla stíhána a jímž, třebaže nebylo trestným činem, přispěla k vytvoření okolnosti vedoucí k následnému trestnímu stíhání (soud měl v trestním řízení za prokázáno, že používala vůči tehdejšímu manželovi velmi vulgární nadávky v přítomnosti nezletilé dcery a dovodil, že jednání žalobkyně bylo zcela jednoznačně nejméně z morálního hlediska odsouzeníhodné). Zde žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soud