15 Co 105/2026-63 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 739 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 26 784 Kč a veškerého úrokového příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26 739 Kč za dobu od 5. 6. 2025 do zaplacení. Napadala závěr okresního soudu o tom, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a tudíž žalobě bylo možno vyhovět pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného příslušenství. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 4. 2025, které mu bylo odesláno dne 22. 5. 2025. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 5. 6. 2025 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Zdůraznila, že žalovaný nadto v řízení ani netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla žalobkyní poskytnuta, přičemž v tomto směru nese v souladu se závěry prezentovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, břemeno tvrzení i důkazní spotřebitel, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a doložil. Dále žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR, jakož i na rozhodovací praxi odvolacího Krajského soudu v Ostravě, jeho pobočky v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Brně. U jednání odvolacího soudu pak upřesnila, že odvoláním napadá rovněž určení hmotněprávní lhůty splatnosti částky přisouzené ve výroku I. rozsudku okresního soudu.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 26 739 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26 739 Kč za dobu od 5. 6. 2025 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v ust. § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 27. 8. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 53 523 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovaným dne 9. 11. 2022, č. , Anonymizováno, , na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč za úrok ve výši 14,75 % ročně a poplatek za zpracování smlouvy ve výši 1 500 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách po 3 261 Kč s datem úhrady poslední splátky ke dni 14. 5. 2024. Žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, poslední splátku uhradil dne 15. 12. 2022 s tím, že celkově na smlouvu uhradil toliko 3 261 Kč. Ke dni 7. 5. 2023 činila dlužná jistina úvěru částku 29 101,88 Kč a dlužný poplatek 24 421,12 Kč, přičemž po tomto datu žalovaný na dlužnou částku již ničeho neuhradil. Projednávaná pohledávka byla následně postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 29 101,88 Kč a dlužného poplatku ve výši 24 421,12 Kč, dále kapitalizovaných úroků ve výši 4 424,73 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 161,37 Kč, dále žalobkyně nárokuje úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 29 101,88 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ze stejné částky a ve stejné sazbě od 29. 4. 2025 do zaplacení. Současně žalobkyně popsala, jakým způsobem její předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu ust. § 2395 o. z. a ZoSÚ uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, před jejímž uzavřením bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ vynaložit odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Současně konstatoval, že v žalobě popsaný a v řízení prokázaný způsob, jakým předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neodpovídá zákonným kritériím odborné péče. Banka sice tvrdila řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, avšak ke svým tvrzením nepředložila žádné listinné důkazy toto osvědčující. U jednání dne 17. 2. 2026 byl zástupce žalobkyně poučen dle ust. § 118a o. s. ř. o tom, že okresní soud nemá za prokázáno vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, ani přes toto poučení žalobkyně další důkazy nenavrhla. S ohledem na uvedené závěry okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že banka před uzavřením smlouvy o úvěru vynaložila odbornou péči na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky absolutně neplatná, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Dále okresní soud vyložil, že podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitel v takovém případě povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. V tomto směru měl okresní soud za prokázané, že na základě neplatné smlouvy žalovaný vyčerpal úvěr v celkové výši 30 000 Kč a na úhradu svých závazků zaplatil celkem 3 261 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 26 739 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Poukázal přitom na speciální charakter ustanovení § 87 ZoSÚ ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, jak je upraveno v o. z., a uvedl, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem spotřebitelské ochrany, a proto ani nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud, a to v případě, že mezi účastníky splatnost nebyla dohodnuta, neboť splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) daný úvěr splácet. V tomto případě nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem úvěrovaného ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci k dohodě o splatnosti mezi účastníky nedošlo, okresní soud proto určil splatnost nesplacené jistiny, přičemž vzhledem k absenci tvrzení žalovaného o jeho platebních možnostech vyšel ze skutečností, že odpovídá jeho možnostem dlužnou částku uhradit do 3 dnů od právní moci rozsudku. Proto co do částky 26 739 Kč žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.7. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.9. Předmětem odvolacího přezkumu tak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem přiznána v částce 26 739 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost shora uvedené částky, jíž tento s odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnu