Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 85 540,09 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.) a dále zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 36 902,70 Kč (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených ve výroku I. rozsudku okresního soudu po žalované na základě tvrzení, že se žalovanou jako podnájemkyní uzavřela celkem 4 smlouvy o podnájmu 4 různých dopravních prostředků (ve dnech 30. 4. 2021, 1. 6. 2021, 9. 7. 2021 a 1. 9. 2021). Ve smlouvách pak bylo ujednáno, že náklady spojené s provozem vozidel, pojištění vozidel a správní sankce a poplatky vyplývající z užívání vozidel, které uhradila žalobkyně, může požadovat nahradit po žalované. Žalobkyně tak uhradila za žalovanou uložené správní sankce za spáchané přestupky, příspěvek do garančního fondu , právnická osoba, , pokutu za nezaplacené mýtné či náklady na opravu vozidla, a to v celkové výši 85 540,09 Kč. Žalobkyně jí zaplacené částky žalované vyfakturovala, přičemž žalovaná s výjimkou tří nároků všechny zbývající uznala. „Neuznala“ pouze dva nároky za neuhrazené poplatky do garančního fondu , právnická osoba, (dále jen „, Anonymizováno, “), které uhradila žalobkyně, neboť vozidla nebyla pojištěna, ačkoliv tak měla dle jednotlivých smluv učinit žalovaná. A jeden „neuznaný“ nárok se týkal neuhrazeného mýtného, které měla rovněž hradit dle smlouvy žalovaná.2. Ta považovala v prvostupňovém řízení nároky žalobkyně za předčasné, neboť mezi účastníky probíhala jednání o mimosoudním vyřešení věci, k němuž však následně nedošlo. Žalovaná dále namítala, že žalobkyní tvrzené faktury neeviduje, přičemž samotné vystavení faktury nedokládá úhradu ze strany žalobkyně. Rovněž poukázala na skutečnost, že ani postaveno najisto, zda žalobkyní požadované úhrady je možno považovat za náklady, které jsou spojeny s užíváním vozidel, a že byly vynaloženy důvodně. Žalovaná si pak nebyla vědoma toho, že by se dopustila vytýkaných přestupků a neměla ani možnost se proti správním sankcím hájit.3. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že mezi účastníky byly uzavřeny 4 smlouvy o podnájmu dopravního prostředku dle § 2321 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ve smlouvách bylo mimo jiné dohodnuto, že žalovaná je jako podnájemce povinna uhradit žalobkyni jako nájemci veškeré případné správní sankce (např. pokuty za porušení dopravních předpisů, mýtné apod.), pokud budou třetí stranou uplatněny vůči nájemci. Žalovaná se pak dále ve smlouvách zavázala platit i veškeré ostatní náklady spojené s provozem vozidla, náklady spojené s užíváním předmětu pronájmu, další závazky vyfakturované nájemcem, kam spadají i další faktury vystavené žalobkyní, které se vztahují k vozidlům, a které žalovaná neuhradila. Žalovaná se rovněž zavázala hradit havarijní pojištění a pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, přičemž bylo prokázáno, že žalovaná nezaplatila příspěvek , Anonymizováno, a žalobkyně předložila doklady o jeho úhradě. Žalovaná se také zavázala hradit pokuty uložené při provozu vozidel, přičemž bylo prokázáno, že žalovaná se dopustila s vozidly přestupků a také jí bylo uloženo pokutu za nezaplacení mýtného v Dánsku. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná své dluhy vyplývající z jednotlivých faktur (s výjimkou faktur č. , Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, ) výslovně uznala, a to v listinách s označením uznání dluhu ze dne 24. 1. 2025 a 3. 4. 2025. Okresní soud tak dospěl k závěru o důvodnosti jednotlivých nároků žalobkyně, a to buď na základě jejich uznání žalovanou, nebo na základě prokázání jejich důvodnosti v průběhu řízení (nároky na zaplacení příspěvku do garančního fondu , Anonymizováno, dle faktur č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, a nárok na zaplacení pokuty za nezaplacené mýto v Dánsku dle faktury č. , Anonymizováno, ). Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení plně procesně úspěšné žalobkyni.4. Proti celému rozsudku si žalovaná podala včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná uvedla, že se okresní soud nevypořádal s otázkou účelnosti jednotlivých žalobkyní vystavených faktur, přičemž rozhodnutí je nutno hodnotit rovněž jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Poukázala na skutečnost, že samotné vystavení faktury představuje pouze jednostranný účetní úkon a samo o sobě to bez doložení reálného protiplnění (např. prostřednictvím dodacích listů, objednávek či předávacích protokolů) neprokazuje existenci ani výši dluhu. Okresní soud přitom tuto stěžejní obranu žalované nijak věcně nevypořádal. Žalovaná pak v rozsudku okresního soudu postrádá důkazní hodnocení vážící se k prokázání důvodnosti nároku žalobkyně vyplývající z faktur č. , Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, , u nichž nedošlo k uznání dluhu. Přitom žalobkyně činila v průběhu řízení nároky vyplývající z těchto faktur spornými, přičemž okresní soud ve svém rozsudku pouze převzal tvrzení žalobkyně a konstatoval, že žalobkyně doložila listinné důkazy o úhradě těchto částek třetím osobám. Nadto okresní soud nijak nevypořádal námitku týkající se nároku uvedeného ve faktuře č. , Anonymizováno, (za dánské mýto), a to že žalobkyni nebylo umožněno brojit proti samotnému uložení sankce u dánských úřadů. Skutečnost, že si smluvní strany sjednaly ve smlouvě oprávnění žalobkyně přefakturovat sankce bez dalšího přezkumu nelze vykládat extenzivně a jednostranně tak, že žalobkyně může bez jakékoliv včasné součinnosti hradit jakékoliv (třeba i oprávněné) nároky třetích osob a ty pak bez dalšího přenášet na žalobkyni. Takový postup je přímo v rozporu s prevenční povinností žalobkyně a zásadou poctivého obchodního styku. Okresní soud pak tím, že se s touto otázkou nijak nevypořádal, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stejně tak u faktur č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, (příspěvky , Anonymizováno, ) okresní soud rezignoval na zkoumání skutkového stavu, přičemž pouhé doložení transakce o platbě ze strany žalobkyně neprokazuje, že tato sankce byla udělena po právu a v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Okresní soud se pak nijak nevypořádal s tím, zda vozidlo bylo v předmětné době skutečně v držení a užívání žalované, zda to nebyla právě žalobkyně, kdo porušil veřejnoprávní povinnosti k zajištění pojištění odpovědnosti z provozu vozidel. Okresní soud se tak v odůvodnění svého rozsudku omezil pouze na obecná konstatování, aniž by srozumitelně popsal své myšlenkové úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů.5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně zcela správného. Uvedla, že nesouhlasí s odvolacími námitkami žalované, neboť okresní soud své rozhodnutí dostatečně určitě a srozumitelně odůvodnil a vypořádal se se všemi námitkami žalované. Pokud pak žalovaná vznesla námitku, že předmětné vozidlo nemuselo být v rozhodné době ani v držení či užívání žalované, pak se jedná o námitku neuplatněnou v prvostupňovém řízení, a tedy o námitku nepřípustnou v rámci odvolacího řízení.6. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval žalovanou namítanou nepřezkoumatelností rozsudku okresního soudu. Odvolací soud považuje za nutné především zdůraznit, že povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným pro svou nesrozumitelnost (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 177/2002, či ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). Ne každá nesrozumitelnost rozsudku však způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nutnost následného zrušení takového rozsudku odvolacím soudem (jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2013). Měřítkem toho, zda rozhodnutí okresního soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí okresního soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je z tohoto pohledu srozumitelný, a tudíž i přezkoumatelný, a proto neshledal důvod pro jeho zrušení. Z jeho odůvodnění je totiž patrné, jakým způsobem okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jaký je závěr o skutkovém stavu a jakým způsobem na něj okresní soud navázal právní hodnocení věci. O tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné, rovněž svědčí okolnost, že žalovaná byla schopna řádně formulovat své námitky proti tomuto rozsudku, což by v případě nepřezkoumatelného rozsudku zjevně nebylo možné.7. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu, neboť takto byl odvoláním žalované odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal a ostatně je netvrdil ani žádný z účastníků řízení. Po provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalované.8. Odvolací soud považuje všechna skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů za zcela správná a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak pouze považoval za nutné dokazování provedené dříve okresním soudem částečně zopakovat ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to následujícími listinami (smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 30. 4. 2021, 1. 6. 2021, 9. 7. 2021 a 1. 9. 2021). Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z těchto jednotlivých důkazů níže v rámci právního hodnocení věci.9. Odvolací soud považuje za nutné zmínit, že s výjimkou tří pohledávek žalobkyně (vyplývajících z faktur č. , Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, ) byly všechny zbývající dluhy žalované vůči žalobkyni ze strany žalované výslovně uznány. A to v rámci listin označených jako „Uznání dluhu“ ze dne 24. 1. 2025 a ze dne 3. 4. 2025. V nich žalovaná výslovně uznala své dluhy vůči žalobkyni vyplývající z faktury č. , Anonymizováno, na částku 871 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 874,48 Kč (34,84 EUR), z faktury č. , Anonymizováno, na částku 3 954 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 1 306,59 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 15 658,66 Kč (617,09 EUR), z faktury č. , Anonymizováno, na částku 1 306,59 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 2 910 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 3 432 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 2 121 Kč, z faktury č. , Anonymizováno, na částku 871 Kč a z faktury č. , Anonymizováno, na částku 871 Kč. Tedy pohledávky v celkové výši 34 176,32 Kč.10. U těchto žalobkyní tvrzených dluhů pak s ohledem na jejich výslovné uznání žalovanou nastala dle § 2054 odst. 2 o. z. vyvratitelná právní domněnka jejich existence v době jejich uznání. Ta má za následek přenos břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně existence jednotlivých dluhů ze žalobkyně na žalovanou. Žalovaná pak v průběhu prvostupňového řízení pouze obecně uváděla, že tvrzené faktury neeviduje, přičemž jejich samotné vystavení nedokládá úhradu ze strany žalobkyně, a tedy z nich nelze dovodit, že žalobkyně skutečně vynaložila náklady požadované fakturami k proplacení. Odvolací soud pak ve shodě se soudem okresním nepovažuje tato tvrzení žalované za tvrzení, která by byla jakkoliv způsobilá vyvrátit domněnku vzniklou uznáním dluhů ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.11. Vyvratitelnou právní domněnku o tom, že v době uznání dluh trval, totiž zcela zjevně nelze vyvracet pouhým popřením existence takového dluhu. Akceptace takového názoru by totiž ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky dle § 2054 odst. 2 o. z. (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003). V této souvislosti je potřeba rovněž zdůraznit, že ani případná neexistence uznaného dluhu nečiní právní jednání spočívající v jeho uznání neplatným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004).12. Žalovaná pak dále v prvostupňovém řízení uváděla, že ani neměla možnost se bránit před uloženými správními sankcemi za způsobené přestupky. Odvolací soud však ani toto tvrzení nepovažuje za způsobilé vyvrátit domněnku uznání dluhu. Jak totiž vyplývá z jednotlivých smluv o zápůjčkách, účastníci si v nich dohodli, že podnájemce je povinen uhradit nájemci veškeré případné správní sankce či poplatky uložené v souvislosti s provozem předmětu podnájmu (např. pokuty za porušení dopravních předpisů, mýtné apod.), pokud tyto budou třetí osobou uplatněny vůči nájemci. Smluvní strany si výslovně dohodly, že nájemce není povinen přezkoumávat oprávněnost uložené sankce či poplatku, nebo podávat opravné prostředky, ale je oprávněn na základě doručené výzvy příslušného orgánu platbu bez dalšího poukázat a přefakturovat ji podnájemci, který je povinen ji bez dalšího uhradit (jak odvolací soud zjistil z čl. III. 4. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 30. 4. 2021 a ze dne 1. 6. 2021 a z čl. III. 5. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 9. 7. 2021 a ze dne 1. 9. 2021). Odvolací soud tak má za to, že v souladu s tímto ujednáním učiněným smluvními stranami v rámci jejich smluvní volnosti, nebylo povinností žalobkyně jakkoliv žalovanou upozorňovat na vznik povinnosti uhradit správní sankce za uložení přestupků a umožnit jí tak se proti takto uloženým pokutám se bránit. Žalobkyně byla dle smlouvy oprávněna požadovat po žalované zaplacení takto uložených správních pokut bez dalšího. Proto ani tvrzení žalované, že jí žalobkyně neumožnila se proti takto uloženým pokutám bránit, není jakkoliv relevantní, a tudíž způsobilé vyvrátit právní domněnku existence těchto dluhů.13. Odvolací soud pak v této části považuje za zcela účelovou také obranu žalované, že jí nebyly doručeny předmětné faktury. Žalovaná totiž ve svých dvou uznáních dluhů odkazovala na dluhy vyplývající z jednotlivých faktur, přičemž sama uvedla jejich čísla. Je tak zjevné, že v době uznání dluhů tak musela mít žalovaná tyto faktury k dispozici, neboť jen tak mohla znát jednotlivá čísla faktur a jimi účtované částky.14. Odvolací soud tak shrnuje, že se žalované nepodařilo vyvrátit domněnku existence jejích dluhů v celkové výši 34 176,32 Kč a jejich příslušenství v podobě úroku z prodlení (jak byly specifikovány v odstavci 9. odůvodnění tohoto rozhodnutí). V tomto rozsahu je tak možno považovat rozhodnutí okresního soudu za věcně zcela správné.15. Odvolací soud se dále zaměřil na přezkum rozsudku okresního soudu ohledně celkové částky 51 363,77 Kč vyplývající z faktur č. , Anonymizováno, (na částku 17 787 Kč), č. , Anonymizováno, (na částku 17 787 Kč) a č. , Anonymizováno, (na částku 15 789,77 Kč). První dvě z výše uvedených faktur se týkají příspěvku do garančního fondu , Anonymizováno, . U faktury č. , Anonymizováno, se jedná o příspěvek za vozidlo RZ , SPZ, nepojištěné v období od 25. 12. 2024 do 1. 3. 2025, tedy v období 67 dnů a je požadovaná zaplacení částky 261 Kč denně a dále poplatek ve výši 300 Kč. Celková částka 17 787 Kč pak byla žalobkyni uložena k zaplacení výzvou , Anonymizováno, ze dne 1. 4. 2025 a žalobkyně rovněž v prvostupňovém řízení prokázala, že tuto částku uhradila (dne 3. 6. 2025), a že žalované zaslala prostřednictvím e-mailu fakturu č. , Anonymizováno, , a to dne 7. 4. 2025. Jak pak odvolací soud zjistil z čl. VI. 2. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 1. 9. 2021, byla tato smlouva uzavřena na dobu určitou do 28. 2. 2026, přičemž v čl. II. 5. této smlouvy se podnájemce zavázal uzavřít na předmět podnájmu samostatně smlouvu na havarijní pojištění a pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.16. U faktury č. , Anonymizováno, se jedná o příspěvek za vozidlo RZ , SPZ, nepojištěné v období od 25. 12. 2024 do 1. 3. 2025, tedy v období 67 dnů a je požadovaná zaplacení částky 261 Kč denně a dále poplatek ve výši 300 Kč. Celková částka 17 787 Kč pak byla žalobkyni uložena k zaplacení výzvou , Anonymizováno, ze dne 1. 4. 2025 a žalobkyně rovněž v prvostupňovém řízení prokázala, že tuto částku uhradila (dne 3. 6. 2025), a že žalované zaslala prostřednictvím e-mailu fakturu č. , Anonymizováno, , a to dne 7. 4. 2025. Jak pak odvolací soud zjistil z čl. VI. 2. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 30. 4. 2021, byla tato smlouva uzavřena na dobu určitou do 30. 4. 2025, přičemž v čl. II. 5. této smlouvy se podnájemce zavázal uzavřít na předmět podnájmu samostatně smlouvu na havarijní pojištění a pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.17. Poslední z výše uvedených tří faktur (č. , Anonymizováno, ) se týká pokuty za řádné nezaplacení mýtného za projetí vozidla RZ , SPZ, dne 26. 2. 2025 v 10:47 hod. v Dánsku v částce 15 789,77 Kč, kterou žalobkyně zaplatila dne 4. 4. 2025. Tato částka byla uložena žalobkyni k zaplacení dánským úřadem pro silniční provoz (The Danish Road Traffic Authority), a to ve výši 4 500 DKK. Žalobkyně pak tuto fakturu zaslala žalované prostřednictvím e-mailu dne 11. 4. 2025.18. Odvolací soud pak shrnuje, že na základě skutečností uvedených výše a v příslušných pasážích rozsudku okresního soudu týkajících se výše uvedených tří faktur (na které je možno pro zestručnění odkázat), je možno uzavřít, že i tyto tři nároky žalobkyně je možno považovat za důvodné. V prvé řadě je zapotřebí odmítnout argument žalované, že není jasné, zda byla v období, za které byly výše uvedené částky požadovány, předmětná vozidla v držení a užívání žalované. Jak vyplývá z výše zjištěných skutečností, měla žalovaná dle podnájemní smlouvy vozidlo RZ , SPZ, užívání v době od uzavření této smlouvy (1. 9. 2021) do 28. 2. 2026 (konec sjednané doby podnájmu). A pokud byl u tohoto vozidla vyúčtován příspěvek za jeho nepojištění za období od 25. 12. 2024 do 1. 3. 2025 a pokuta za mýtné nezaplacené dne 26. 2. 2025, je možno nade vši pochybnost uvést, že v té době bylo vozidlo v držení žalované jako podnájemce. Pokud tomu tak nebylo, měla žalovaná tvrdit a prokázat opak, což však jakkoliv neučinila.19. Shodný závěr je pak nutno přijmout i u vozidla RZ , SPZ, , které měla mít žalovaná jako podnájemce v užívání dle podnájemní smlouvy v době od 30. 4. 2021 (uzavření podnájemní smlouvy) do 30. 4. 2025 (doba sjednaného ukončení podnájmu). Ani u tohoto vozidla pak žalovaná jakkoliv netvrdila, že by jej v době sjednaného smluvního užívání, a tedy i v období, za které byl vyúčtován příspěvek za nepojištěné vozidlo (od 25. 12. 2024 do 1. 3. 2025), neměla ve svém držení a užívání.20. Odvolací soud pak nepovažuje za relevantní ani argumentaci žalované, že nároky uplatněné žalobkyní ve výše zmíněných třech fakturách byly uloženy neprávem, neboť žalované nebylo umožněno se proti uloženým sankcím bránit, přičemž jejich zaplacení ze strany žalobkyně ještě nedokládá důvodnost jejich uložení.21. U všech tří žalovanou „neuznaných“ nároků žalobkyně považuje odvolací soud za nutné poukázat na výše zmíněná ujednání obsažená v čl. III. 4. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 30. 4. 2021 týkající se vozidla RZ , SPZ, v čl. III. 5. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 1. 9. 2021 týkající se vozidla RZ , SPZ, . Z nich totiž vyplývá, že si smluvní strany v rámci smluvní volnosti sjednaly, že žalobkyně může po žalované požadovat zaplacení veškerých případných správních sankcí či poplatků uložených v souvislosti s provozem vozidla, pokud tyto budou třetí osobou uplatněny vůči nájemci. Přitom si žalobkyně i žalovaná současně sjednaly, že žalobkyně není jakkoliv povinna přezkoumávat oprávněnost uložené sankce či poplatku a podávat opravné prostředky, ale je oprávněna požadovanou platbu bez dalšího poukázat a požadovat její proplacení po žalované. Na základě tohoto jednoznačného smluvního ujednání je možno dospět k závěru, že žalované nesvědčilo jakékoliv právo na to, aby jí žalobkyně předem vyrozumívala o uložených správních sankcích. Pokud ji tedy žalobkyně nijak neinformovala o uložení správních sankcí (jak v podobě pokuty za nezaplacení mýtného, tak i za uložení povinnosti zaplatit denní sazbu příspěvku do garančního fondu , Anonymizováno, za dobu bez pojištění odpovědnosti z provozu předmětných vozidel), nelze to dle odvolacího soudu považovat za jakékoliv pochybení ze strany žalobkyně. Nadto žalobkyně řádně prokázala, že všechny tři výše zmíněné částky uhradila a také že zaslala žalované faktury, jejichž prostřednictvím se vůči žalované domáhala úhrady těchto tří částek.22. Nelze ani přehlédnout, že žalobkyně v průběhu řízení prokázala i důvodnost zaplacení jednotlivých správních poplatků. Bylo prokázáno nezaplacení dánského mýtného dne 26. 2. 2025 za vozidlo RZ , SPZ, , které v té době bylo v užívání žalované podle smlouvy o podnájmu tohoto vozidla. Žalovaná pak samozřejmě mohla v průběhu celého řízení tvrdit a následně i prokázat, že řádně zaplatila dne 26. 2. 2025 v Dánsku mýtné. To však žalovaná nijak neučinila, pouze obecně zpochybňovala tento nárok žalobkyně, který však odvolací soud považoval ve shodě se soudem okresním za dostatečně prokázaný.23. Pokud se týče příspěvků do garančního fondu , Anonymizováno, , pak odvolací soud vyšel z toho, že dle čl. II. 5. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 1. 9. 2021 týkající se vozidla RZ , SPZ, smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 30. 4. 2021 týkající se vozidla RZ , SPZ, , měla žalovaná povinnost uzavřít na předmět podnájmu samostatně smlouvu na havarijní pojištění a pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Je tak zřejmé, že žalovaná měla uzavřít pojistnou smlouvu (na pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), pro jejíž neuzavření byla žalobkyni (jako provozovateli daného vozidla) ze strany , Anonymizováno, uložena ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, povinnost zaplatit příspěvek do garančního fondu , Anonymizováno, za každý den porušení povinnosti uzavřít na provozované vozidlo smlouvu o pojištění odpovědnosti z jeho provozu. Provozovatel takto nepojištěného vozidla je dále v souladu s výše uvedeným zákonným ustanovením povinen uhradit , Anonymizováno, také paušální náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek.24. Rovněž i v tomto případě mohla samozřejmě žalovaná v průběhu celého řízení tvrdit a následně i prokázat, že v daném období 67 dnů (tedy v době od 25. 12. 2024 do 1. 3. 2025) měla uzavřeny smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu předmětných vozidel (RZ , SPZ, a RZ , SPZ, ). To však žalovaná nijak neučinila a pouze obecně zpochybňovala tyto nároky žalobkyně, které však odvolací soud považoval ve shodě se soudem okresním za dostatečně prokázané.25. Výše denního příspěvku v částce 261 Kč pak byla dle odvolacího soudu zcela správně stanovena dle § 5 odst. 1 písm. q) vyhlášky č. 69/2024 Sb., k provedení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť se v obou případech jednalo o nákladní vozidla s nejvyšší povolenou hmotností nad 12 000 kg. Výše paušálních nákladů, které je , Anonymizováno, oprávněna požadovat k proplacení v souvislosti s vymáháním příspěvku do garančního fondu , Anonymizováno, pak činí v souladu s § 6 výše zmíněné vyhlášky částku 300 Kč.26. Pokud tedy žalobkyně zaplatila , Anonymizováno, za vozidla RZ , SPZ, a RZ , SPZ, , u nichž nebylo v průběhu řízení prokázáno uzavření smluv na pojištění odpovědnosti z jejich provozu v období 25. 12. 2024 až 1. 3. 2025, vždy částku 17 878 Kč, je nutno tyto její platby považovat za zcela důvodné. A pokud je současně možno dovodit, že příslušné smlouvy na pojištění odpovědnosti z provozu předmětných vozidel měla dle smluv o podnájmu vozidel uzavřít žalovaná, je možno také jednoznačně uzavřít, že náhradu takto učiněných plateb do garančního fondu , Anonymizováno, může žalobkyně požadovat po žalované.27. A protože žalovaná neuhradila dlužné částky ve lhůtě sjednané dle čl. III. 6. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 30. 4. 2021 týkající se vozidla RZ , SPZ, a v čl. III. 7. smlouvy o podnájmu dopravního prostředku ze dne 1. 9. 2021 týkající se vozidla RZ , SPZ, (tedy do 10 dnů od vystavení faktury není-li fakturou stanovena lhůta delší), vznikla jí v souladu s § 1970 o. z. ode dne následujícího po uplynutí této lhůty povinnost k úhradě úroku z prodlení. A jelikož byla ve fakturách č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, ze dne 7. 4. 2025 stanovena splatnost dne 25. 5. 2025 a ve faktuře č. , Anonymizováno, ze dne 11. 4. 2025 stanovena splatnost dne 10. 6. 2025, je nutno dospět k závěru, že splatnost jednotlivých faktur nastala vždy k okamžiku jejich splatnosti stanovené ve faktuře (neboť ta byla stanovena na dobu po uplynutí 10 dnů od vystavení faktury). A protože v době nastolení účinků splatnosti jednotlivých faktury již byly tyto faktury i doručeny žalované (faktury č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, dne 7. 4. 2025 a faktura č. , Anonymizováno, dne 11. 4. 2025), je možno žalovanou zavázat také k zaplacení úroku z prodlení z jednotlivých požadovaných částek (v celkové výši 51 363,77 Kč) tak, jak se jich žalobkyně domáhala v žalobě. Za správnou je pak nutno považovat i žalobkyní požadovanou sazbu úroku z prodlení, která souhlasí se sazbou stanovenou § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.28. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud považuje celou žalobu žalobkyně ve shodě se soudem okresním za zcela důvodnou. A pokud jí okresní soud v celém rozsahu vyhověl, je nutno jeho rozhodnutí považovat za věcně zcela správné. Proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil meritorní výrok I. rozsudku okresního soudu.29. Odvolací soud pak za zcela správný považuje také nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu, přičemž pro zestručnění v této souvislosti pouze plně odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu týkající se náhrady nákladů řízení. Odvolací soud proto výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil v souladu s § 219 o. s. ř. jako věcně správný také nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu. Ohledně náhrady nákladů řízení pak považuje odvolací soud za nutné pouze doplnit, že nesdílí argumentaci žalované týkající se umělého navyšování nákladů řízení žalobkyní, která v rozmezí jednoho měsíce podala celkem 8 samostatných žalob. Žalovaná totiž přehlíží, že není povinností žalobkyně kumulovat nároky z různých smluv do jedné žaloby. Žalovaná pak nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně shledává takové umělé navyšování nákladů řízení. Odvolacímu soudu je pak z úřední činnosti pouze známo, že žalobkyně uplatnila samostatnou žalobou nároky na zaplacení podnájemného vyplývající z předmětných smluv o podnájmu. Tyto nároky však mají zcela samostatný skutkový základ a nelze jakkoliv dovodit, že by bylo povinností žalobkyně uplatnit tyto nároky spolu s nároky uplatněnými v tomto řízení. Pokud tak žalobkyně učinila samostatnou žalobou, neshledává v tom odvolací soud cokoliv neúčelného a vedoucího k závěru o umělém navyšování nákladů řízení z její strany.30. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a vzniklo jí tak vůči žalované právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto činí celkem částku 12 076 Kč, která sestává z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za dva úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalované ze dne 5. 5. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“] a za účast u jednání odvolacího soudu dne 27. 8. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby náleží zástupkyni žalobkyně v částce 4 540 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 85 540,09 Kč. Celková výše odměny advokátky žalobkyně tak činí částku 9 080 Kč, přičemž ke každému ze dvou výše uvedených úkonů právní služby náleží zástupkyni žalobkyně rovněž náhrada paušálních výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy částka 900 Kč. Z výše uvedených nákladů odvolacího řízení v celkové částce 9 980 Kč náleží zástupkyni žalobkyně rovněž náhrada za 21% DPH ve výši 2 096 Kč.31. Lhůta k plnění v délce tří dnů byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro výjimku z tohoto pravidla nebylo shledáno žádného zákonného důvodu a ten ostatně nebyl ani žádným z účastníků řízení jakkoliv předestírán.32. Odvolací soud pouze závěrem podotýká, že s ohledem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2502/2020, má za to, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné, a to s ohledem na hodnotový census uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací sodu má totiž za to, že nároky vyplývající z jednotlivých (celkem 4) samostatných podnájemních smluv je nutno posuzovat z hlediska výše zmíněného majetkového censu samostatně, tedy jako nároky se zcela samostatným skutkovým základem. Ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 30. 4. 2021 žalobkyně uplatnila nároky v celkovém součtu 19 908 Kč, ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 6. 2021 nároky v celkovém součtu 10 351,48 Kč, ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 9. 7. 2021 nároky v celkovém součtu 15 658,66 Kč a ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 9. 2021 nároky v celkovém součtu 39 621,95 Kč. Současně je pak evidentní, že se mezi účastníky nejedná o spotřebitelský vztah.