15 Co 139/2026-80 – Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 17 753 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně ze žalované částky od 30. 7. 2025 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 9 240 Kč (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá, případně zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné skutkové i právní závěry, stejně jako procesní pochybení. Namítal, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč za poplatek ve výši 24 950 Kč a úrok ve výši 9,52 % měsíčně. Již samotná konstrukce smlouvy vede k extrémnímu a neodůvodněnému navýšení dluhu, sjednané podmínky jsou nepřiměřené, odporují dobrým mravům, zásadě poctivosti a neměly by požívat soudní ochrany. Smlouva byla uzavřena v době finanční tísně žalovaného za nápadně nevýhodných podmínek, okresní soud tuto obranu odmítl jednou větou, aniž by provedl potřebné dokazování, nebyl zjišťován stav stran při uzavření smlouvy, okolnosti sjednání podmínek ani reálná možnost vyjednávání. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Současně byla uhrazena částka převyšující jistinu úvěru, a to o 27 147 Kč, přesto okresní soud dospěl k závěru, že má žalovaný platit další částky. Takový závěr je v rozporu se zásadou spravedlnosti a proporcionality. Smluvní pokuta je další nepřiměřenou sankcí, když vedle vysokých úroků a poplatků byla přiznaná i smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč. Okresní soud přitom nezkoumal souhrn všech sankcí a jejich celkový dopad. Vycházel převážně z listin předložených žalobkyní, aniž by dostatečně přezkoumal správnost výpočtu údajného dluhu, způsob započítávání plateb žalovaného a oprávněnost jednotlivých nárokovaných položek, nebyla ověřena ekonomická logika tvrzeného dluhu ani výše účtovaných plateb. Jednání ve věci proběhlo bez přítomnosti žalovaného, ačkoliv žádal o odročení jednání za účelem zajištění právního zastoupení. Tím byla oslabena jeho možnost hájit svá práva, reagovat na tvrzení protistrany a navrhovat důkazy. Dále namítal, že v právním vztahu se žalobkyní vystupoval jako podnikatel pouze z důvodu jeho IČO, když samotná existence živnostenského oprávnění ještě neznamená, že konkrétní úvěr byl sjednán pro účely podnikatelské činnosti. Finanční prostředky z předmětného úvěru nebyly použity na podnikání ani na financování podnikatelské činnosti, ale pro soukromé potřeby žalovaného. Tento se proto fakticky nacházel v postavení spotřebitele a měl by požívat odpovídající právní ochrany.3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Namítala, že smlouva o úvěru byla uzavřena jako závazek vzniklý mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, což žalovaný nerozporoval. Lze tedy předpokládat, že při sjednávání úvěru jednal jako profesionál s běžnou péčí a opatrností v rámci smluvní volnosti stran při uzavření smlouvy, kdy úvěr poskytovaný na podnikatelské účely není vázán podmínkami, jaké je třeba dodržovat při poskytování úvěru spotřebiteli. Pokud v současné době žalovaný namítá nepřiměřenou výši poplatku a úroků, je to on sám, kdo svým jednáním dal dostatečně najevo, že s jejich výší souhlasí, tedy že je nepovažuje za nepřiměřené, a to v okamžiku, kdy předmětnou smlouvu za znalostí všech jejich podmínek bez výhrady uzavřel. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, vztahující se k ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, pokud jde o dobré mravy. Žalobkyně současně souhlasila se závěrem okresního soudu, že žalovaný neprokázal, že by smlouvu uzavíral v tísni, v tomto směru zjevně neunesl důkazní břemeno a jeho argumentaci nelze považovat za jinou než účelovou. Zdůraznila, že rozpor s dobrými mravy nebude možné ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti, které je znakem lichvy dle ust. § 1796 o. z., když žalobkyně poukázala na znění ust. § 1797 o. z., jež stanoví, že podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy dle § 1793 odst. 1 o. z., ani se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. Podle žalobkyně nemůže jít k její tíži, že si žalovaný před uzavřením smlouvy zřejmě dostatečně neuvědomil závažnost svého jednání, dobrovolně přistoupil na podmínky, za jakých mu byl žalobkyní poskytnut podnikatelský úvěr, a které nyní, když se ocitl v situaci, kdy není schopen dostát svým závazkům, ve svém odvolání rozporuje. K námitkám žalovaného, že došlo k omezení jeho práva na obhajobu, žalobkyně uvedla, že ačkoliv žalovaný žádal o odročení jednání, bylo vyhověno jeho první žádosti o odročení jednání, které z původního termínu 15. 1. 2026 bylo odročeno na den 9. 3. 2026. Žalovaný následně opět žádal soud I. stupně o další odročení jednání, učinil tak však až v předvečer konání nově nařízeného jednání, i když na zajištění svého právního zastoupení a případné podání žádosti o odročení jednání měl téměř další dva měsíce. Žalovaný tak mohl uplatňovat svá procesní práva až do nástupu fáze koncentrace soudního řízení.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 14. 8. 2025 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 753 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 25. 6. 2024, na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč určený pro podnikatelské účely. Současně byla sjednána povinnost žalovaného uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 24 950 Kč a dále úrok z úvěru ve výši 9,52 % měsíčně odpovídající částce 14 950 Kč. Smlouva rovněž obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 5 000 Kč pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách po 7 490 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci, a to počínaje dnem 22. 7. 2024 a dne 22. 6. 2025 konče. Žalovaný uhradil toliko částku 77 147 Kč. V důsledku porušení platebních povinností žalobkyně v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami zesplatnila veškeré dosud neuhrazené části pohledávky, jež činily 12 753 Kč. Žalobkyně následně žalovaného předžalobní výzvou ze dne 21. 7. 2025 vyzvala k úhradě dlužné částky a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Žalovaný na tuto výzvu ničeho neuhradil. Žalovaná částka tak sestává z nedoplatku úroku z poskytnutého úvěru ve výši 12 753 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Současně se žalobkyně domáhala i zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 17 753 Kč ode dne 30. 7. 2025 do zaplacení.6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal nedůvodnost nároku, nepřiměřenost sjednaných úroků, poplatků a sankcí, které byly ujednány ve smlouvě o podnikatelském úvěru v rozporu se zásadou poctivosti a s dobrými mravy a naplňující znaky lichvy, neboť žalobkyně využila jeho finanční tísně. Podáním doručeným soudu dne 13. 1. 2026 žalovaný požádal o odročení jednání nařízeného na den 15. 1. 2026. Okresní soud této žádosti vyhověl a jednání přeložil na den 9. 3. 2026. Den před konáním jednání, a to ve 22.22 hod., žalovaný opět požádal o odročení jednání, neboť se mu dosud nepodařilo zajistit právní zastoupení. Této žádosti o odročení již okresní soud nevyhověl, neboť neshledal pro přeložení jednání důvody.7. V řízení pak okresní soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 25. 6. 2024 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to jako závazek vzniklý mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. V této smlouvě si účastníci výslovně sjednali smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč pro porušení povinnosti ze smlouvy ve smyslu ust. § 2048 odst. 1 o. z. Tuto smluvní pokutu žalobkyně požadovala po žalovaném za prodlení s placením sjednaných splátek, kterou vůči žalovanému v souladu se smluvním ujednáním uplatnila písemně. Výši smluvní pokuty okresní soud nepovažoval za nepřiměřenou ve smyslu ust. § 2051 o.z. Dle okresního soudu žalovaný ani neprokázal, že by smlouvu uzavíral v tísni, následně se dostal do prodlení s plněním peněžitých závazků ve smyslu ust. § 1968 o. z., neboť neuhradil splátky úvěru ve sjednaných termínech a nezaplatil zesplatněný zbytek dluhu ve lhůtě stanovené žalobkyní v předžalobní výzvě. Proto žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně zc