Napadeným rozsudkem okresní soud řízení co do částky 1 210 Kč zastavil (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 227 Kč (výrok II.), ve zbývající části, tj. co do částky 47 229 Kč, úroku ve výši 10 914 Kč a úroku z prodlení z částky 123 242 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, žalobu zamítl (výrok III.) a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 020 Kč (výrok IV.), žalobkyni pak povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 1 407 Kč (výrok V.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 92 227 Kč za dobu od 30. 5. 2025 do zaplacení, přičemž odvolání směřovalo i do závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Za nesprávný označila postup okresního soudu, který zjišťoval dobu přiměřenou možnostem žalovaného z moci úřední. Zdůraznila zásadu občanskoprávního procesu spočívajícího v rovnosti účastníků řízení před soudem, kterou okresní soud narušil, pokud sám rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit a není v prodlení, ačkoliv žalovaný výslovně uvedl, že je schopen vrátit bezdůvodné obohacení žalobkyni, respektive splatit úvěr jako takový, když žalovaný po celou dobu řízení svůj závazek uznával. Žalobkyně zdůraznila, že je to žalovaný, kdo má tvrdit a prokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení.3. Z obsahu odvolání proto plyne (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalobkyně odvoláním napadla i hmotněprávní lhůtu splatnosti okresním soudem přisouzené částky 92 227 Kč, kterou okresní soud stanovil na třetí den od právní moci rozsudku, s čímž žalobkyně nesouhlasila, namítala, že žalovaný je s přisouzenou částkou minimálně již od 30. 5. 2025 v prodlení, a proto by žalobkyni měl být přiznán i úrok z prodlení z této částky.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do soudem stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti částky 92 227 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním brojila proti závěru okresního soudu o tom, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, napadala tedy závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Dále odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výroku III. co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z přisouzené částky 92 227 Kč za dobu od 30. 5. 2025 do zaplacení, a v závislém výroku o nákladech řízení (výrok IV.). V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.6. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 16. 1. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 140 666 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, , uzavřené mezi účastníky dne 30. 5. 2024, na základě které žalobkyně uhradila za žalovaného přímo na účet obchodníka kupní cenu zboží ve výši 418 139 Kč. Žalovaný uhradil jen 8 splátek v celkové výši 45 912 Kč, následně žalobkyně vozidlo prodala a cenu za prodej ve výši 123 242 Kč odečetla od dlužné jistiny. V podání ze dne 11. 3. 2026 pak žalobkyně popsala, jakým způsobem přistoupila k prověřování úvěruschopnosti žalovaného, rovněž i svůj názor na danou problematiku opřený o judikaturu vyšších soudů. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 123 242 Kč, z poplatků ve výši 17 424 Kč a smluvního úroku z jistiny ve výši 10 914 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.7. Okresní soud v řízení provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou je nutno hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z, neboť žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, zejména pak otázku jeho příjmů i výdajů. Dále okresní soud uvedl, že následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ustanovení § 87 ZoSÚ z titulu bezdůvodného obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tj. v částce 92 227 Kč, když žalovaný na úhradu dlužné částky zaplatil 325 912 Kč a čerpal 418 139 Kč. Pokud jde o hmotněprávní splatnost této částky, okresní soud odkazem na § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž tuto okresní soud stanovil na třetí den od právní moci rozsudku. Tato tedy nastane až soudním rozhodnutím, a žalobkyni proto nenáleží žádný úrok z prodlení, stejně jako další uplatněné nároky vyplývající z neplatné smlouvy. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení úspěšná z 56 %, žalovaný ze 44 %, po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran tak procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení z 12 %, což z částky nákladů řízení vzniklých žalobkyni ve výši 41 833,60 Kč činí přisouzenou částku 5 020 Kč, k níž žalovaného zavázal.8. Odvolací soud sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem, na tato pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.9. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento právní závěr okresního soudu sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.10. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 92 227 Kč ve výroku II. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená hmotněprávní splatnost částky 92 227 Kč, jíž tento odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnutí.11. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ (která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalovaného poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty tří dnů od právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.12. Žalovaný byl v řízení zcela procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu netvrdil. Současně netvrdil ani neprokázal, jaké byly jeho majetkové poměry po poskytnutí úvěru. Žalovaný se nedostavil jak k jednání okresního soudu, tak i soudu odvolacího, ač byl řádně a včas předvolán a mohl být u těchto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny úvěru a tyto prokázat.13. Dle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, se splatnost nesplacené jistiny odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit, a nikoliv od výzvy věřitele k plnění adresované dlužníkovi dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. K tomu pak odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co byl v jeho prospěch úvěr vyplacen, leží plně na spotřebiteli (tj. žalovaném), a nikoliv na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže.14. V řízení tedy nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaný nebyl schopen jistinu úvěru poskytnutou podle neplatné úvěrové smlouvy vrátit poté, co byl úvěr byl čerpán (čerpání nastalo 6/2024), případně kdykoliv poté, co bylo vozidlo prodáno, neboť žalovaný ničeho o svých možnostech a schopnostech ani netvrdil, ani neprokázal. Neunesení břemen tvrzení a důkazního se musí projevit v neprospěch strany sporu, která břemeno v řízení nese, nikoliv v neprospěch druhé strany. Prodlení žalovaného s úhradou jistiny dluhu proto nastalo již v červnu 2024. V souladu s ust. § 1970 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši zákonné sazby tohoto úroku, platné k 1. dni prodlení s úhradou dlužné částky, tj. ve výši 14,75 %. Žalobkyně se však v tomto řízení domáhala úroku z prodlení toliko ve výši 12 % ročně, a to až od 30. 5. 2025, přičemž soud je žalobou vázán ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., aniž by mohl přiznat více. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné částky jistiny dále úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 92 227 Kč za dobu od 30. 5. 2025 do zaplacení.15. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 92 227 Kč a ve výroku III. co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 30. 5. 2025 do zaplacení a v této části žalobě vyhověl.16. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení.17. Pokud jde o procesní úspěch stran, žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 169 610,47 Kč, úspěšná byla co do částky 105 719,94 Kč (součet 92 227 Kč a 13 492,94 Kč, která představuje přisouzený úrok z prodlení zkapitalizovaný ke dni rozhodnutí odvolacího soudu), tj. ze 62,30 %, žalovaný byl v řízení úspěšný z 37,70 %. Procesně úspěšnější žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení z 24,60 %. Náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem činí celkem 37 756 Kč, z toho soudní poplatek 7 034 Kč, odměna advokáta za 4 úkony právní služby (předžalobní výzva, příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání, když další úkony neúčtoval a nepožadoval nahradit), z toho 3 plné odměny a jedna ve výši poloviny mimosmluvní odměny za jednoduchou výzvu k plnění, tj. 6 740 Kč x 3 + 3 370 Kč, celkem na odměně 23 590 Kč, dále ze 4 náhrad hotových výdajů po 450 Kč, tj. 1 800 Kč a z náhrady za 21% DPH ve výši 5 332 Kč. Z částky 37 756 Kč činí 24,60 % částku 9 288 Kč, kterou odvolací soud žalobkyni přiznal.18. V odvolacím řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná. Ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak náleží právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, odvolacím soudem vyčíslenou na částku 7 353 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 2 767 Kč, z nákladů za zastoupení žalobkyně u jednoho úkonu právní služby, a to u sepisu odvolání, ve výši 3 340 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedenému úkonu právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH ve výši 796 Kč.