15 Co 99/2026-118 – Krajský soud v Ostravě

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 84 181,65 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 2 100 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 100 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 84 159,07 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 1 497 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 149 832,57 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 497 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 149 832,57 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni zavázal k doplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 1 534 Kč (výrok IV.). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 153 429,57 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 9. 3. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, – dále jen „banka“) se žalovaným rámcovou smlouvu o poskytování bankovních služeb, na základě které žalovanému zřídila a vedla běžný účet. Dluh z této smlouvy činí 3 597 Kč jako nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Banka dále uzavřela se žalovaným dne 17. 2. 2022 smlouvu o zápůjčce ve výši 184 000 Kč, kterou měl žalovaný splácet 96 měsíčními splátkami ve výši 3 486 Kč, a to včetně úroku ve výši 16,7 % ročně. Banka zápůjčku zesplatnila ke dni 14. 1. 2025, neboť ji žalovaný řádně nesplácel a dluh činí částku 149 333,57 Kč na jistině a dále částku 499 Kč na poplatku. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2025 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby. Ohledně požadovaného nepovoleného debetního zůstatku dovodil důvodnost žaloby co do částky 2 100 Kč a nedůvodnost žaloby co do částky 1 497 Kč. Pokud se týče nároku vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce, pak dovodil důvodnost tohoto nároku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 184 000 Kč, přičemž žalovaný dosud vrátil částku 101 918,35 Kč. Proto je nadále povinen vrátit na jistině zápůjčky částku 82 081,65 Kč a okresní soud v této části žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na žádné další plnění vyplývající z neplatné smlouvy, a to ani na úrok z prodlení. Okresní soud dovodil, že teprve soud stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého úvěru a žalovaný se tak předtím nemůže dostat do prodlení. A protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal okresní soud důvod k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Proti hmotněprávní lhůtě splatnosti částky přisouzené ve výroku I. rozsudku okresního soudu ve výši 82 081,65 Kč a proti části výroku II. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 82 081,65 Kč od 29. 6. 2025 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost k vrácení bezdůvodného obohacení až rozhodnutím soudu, ale již mnohem dříve, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by nebyla soudem přiznaná částka splatná v době jeho rozhodnutí, nemohl by ji okresní soud žalobkyni přiznat. Žalovaný byl vyzván k plnění výzvou ze dne 13. 6. 2025, a to ve lhůtě 10 dnů, přičemž do prodlení se tak dostal dnem 29. 6. 2025 a žalobkyni tak vůči němu vznikl nárok na úrok z prodlení. Žalovaný pak v řízení nijak netvrdil a ani neprokázal, že by neměl schopnosti a možnosti poskytnutou jistinu vrátit.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 82 081,65 Kč od 29. 6. 2025 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 82 081,65 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a závěr o skutkovém stavu a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 82 081,65 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost této částky a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 6. 2025 do zaplacení.7. Pokud jde o splatnost částky 82 081,65 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil.8. Z důvodové zprávy k § 87 odst. 1 ZoSÚ se přitom podává, že smyslem a účelem této právní úpravy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva shledána neplatnou pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.9. Odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. 15 Co 22/2022-183, formuloval právní závěr, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane jen tehdy, pokud nevrátí jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Odvolací soud je toho názoru, že spotřebitel se vždy dostane v souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ do prodlení s vrácením té části jistiny, kterou věřiteli nevrátí, ačkoliv je to v jeho schopnostech a možnostech. Z takové části jist