Rozsudkem v záhlaví označeným, v pořadí druhým, okresní soud zamítl žalobu o zřízení nezbytné cesty jako věcného práva za náhradu (výrok I), a uložil žalobkyni nahradit žalovaným 1 a 2 společně a nerozdílně náklady řízení zaplacením částky 56 110 Kč (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pro žalobkyni je v katastru nemovitostí evidováno vlastnické právo k pozemkům p. č. , hodnota, a , hodnota, , přičemž jak pro tyto, tak i všechny níže označené pozemky platí, že se nacházejí v katastrálním území , adresa, (dále také jen „panující pozemky“), pro žalované je evidováno vlastnické právo, mimo jiné, pro pozemek p. č. , hodnota, (dále též jen „služebný pozemek“). Tento pozemek tvoří po celé délce horní hranici s pozemky žalobkyně a žalovaných, končí na hranici s pozemkem p. č. , hodnota, a na druhé straně s pozemkem p. č. , hodnota, , po celé délce i šířce není nijak omezen žádnou překážkou, délka činí 39 m, na hranici s pozemkem žalobkyně je dlouhý 21 m, na hranici s pozemkem žalovaných 19 m, šířka dotčeného pozemku je 4 m po celé délce, povrch po celé délce i šířce je tvořen zpevněnou štěrkovou plochou. Pozemek p. č. , hodnota, je ve spoluvlastnictví žalovaných (jejich SJM 1/3 díl) a , jméno FO, (2/3 díl). Oba pozemky žalobkyně jsou panujícími pozemky vůči pozemku p. č. , hodnota, z věcného břemene chůze a jízdy založeného smlouvou v katastru označenou , hodnota, . Následně pozemek p. č. , hodnota, navazuje na pozemek p. č. , hodnota, , na němž se nachází komunikace a je ve vlastnictví města , město, , šířkou obdobnou s šířkou pozemku p. č. , hodnota, a dotčeného pozemku, oba i s obdobným zpevněním, oba pozemky nesou i stejný název ulice, a to , název, . Pozemek p. č. , hodnota, ústí na , adresa, , na kterém je veřejně přístupná komunikace s asfaltovým povrchem a tento pozemek p. č. , hodnota, je ve vlastnictví města , město, . Pozemky p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, i dotčený pozemek p. č. , hodnota, slouží jako silnice. K pozemkům žalobkyně není vyznačena žádná jiná komunikace, toliko ulice , název, , ze spodní části pozemků jsou tyto nepřístupné kvůli lesu a ze všech ostatních směrů jsou obklopeny zahradami soukromých vlastníků. Pozemky p. č. , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, jsou oprávněné z věcného břemene cesty zřízenému k (dotčenému) pozemku p. č. , hodnota, .3. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dle územního plánu města , město, je pozemek p. č. , hodnota, zahrnut do zastavěného území. , právnická osoba, , reagovala na žádost žalobkyně a zaslala ji digitální data průběhů inženýrských sítí v jejím majetku. Žalobkyně a společnost , právnická osoba, , uzavřely , datum, smlouvu k odběrnému místu označenému panujícím pozemkem a lhůta ke splnění povinností při realizaci úprav zařízení distribuční soustavy byla prodloužena. Dne 12. 8. 2015 bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby žalovaných na pozemku p. č. , hodnota, a , hodnota, , přičemž žalobkyně zastoupená matkou nedala souhlas se stavbou rodinného domu žalovaných, což zapříčinilo špatné vztahy účastníků.4. Do závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně zahrnul „úvahu“, že v době uzavření kupní smlouvy ke svým pozemkům měla žalobkyně objektivní a snadno dosažitelnou možnost zjistit panující poměry k spornému pozemku nahlédnutím do katastru nemovitostí, čehož nevyužila. Přístup k pozemkům výslovně neřešila, žalované nekontaktovala, ačkoliv takto mohla zjistit jejich negativní názor na požadavek zřízení služebnosti. Negativní dopady její zdravotní indispozice v době uzavírání smlouvy byly narovnány přítomností matky. Žalobkyně pozemky zakoupila pro vytvoření motivace k úspěšnému uzdravení. Má v úmyslu zde postavit rodinný dům, nejdříve však až za několik let. Ke stavbě nemá dosud jakoukoliv administrativní přípravu ani finance, formálně se zajímala o umístění přípojek elektřiny a vody.5. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2013 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalobu s poukazem na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, a to pro nenaplnění absence negativní podmínky, hrubé nedbalosti žadatele o povolení nezbytné cesty, zamítl. Žalobkyně se při koupi měla, vynaložila-li by běžnou opatrnost, zabývat tím, jak je zajištěn přístup k nemovitostem, žalované v té době nekontaktovala. Neexistenci přístupu musela zjistit z katastru nemovitostí. O absenci přístupu svědčila i nižší kupní cena (zhruba o 100 000 Kč). Hrubou nedbalost toliko místní podmínky (a ujištění sousedky) nevyvracejí. Soud prvního stupně dodal odkaz na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 22 Cdo 4852/2017“ s tím, že „v dané věci nešlo o případ, kdy pozemky žalobkyně jsou územním plánem určeny k zástavbě a současně má žalobkyně vážný úmysl jej stavbou v blízké budoucnosti zastavět, přičemž příprava stavby dosáhla určitého stupně.“6. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně navázalo na (závazný) závěr vyslovený v usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2024, č. j. 57 Co 57/2024, kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 10. 2023, č. j. 111 C 58/2023-121, že na pozemku p. č. , hodnota, není veřejně přístupná účelová komunikace, a to pro absenci souhlasu vlastníka s veřejným užíváním pozemku (blíže viz argumentaci pod body 21 až 30 citovaného kasačního usnesení).7. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela. Soudu prvního stupně vytkla nesprávnost jeho závěrů, že a) se toliko „formálně“ zajímala o umístění přípojek elektřiny a vody, že b) ignoroval vysvětlení dosavadní absence projektové dokumentace a skutečnost, že ji připravovala, c) ignoroval finanční zajištění pro výstavbu rodinného domu, d) nepřihlédl k riziku naprostého zabránění přístupu k pozemku, e) bagatelizoval nemoc žalobkyně a f) nezohlednil, že na stavebním úřadu ji bylo sděleno, že „na pozemcích se dá stavět“, pročež za dostatečné považovala vyjít z místních poměrů a ujištění sousedky. Argumentačně se tak vymezuje především vůči závěru o hrubé nedbalosti. Zdůraznila právě místní poměry, když i soud prvního stupně původně dospěl k tomu, že pozemky „slouží jako cesta a není nutné nic dalšího řešit“, a to za situace, kdy ona je právním laikem. Dle ní neobstojí ani argument o nižší ceně, když obvyklou cenu kupovaných pozemků vůbec nezjišťovala. Zejména však soudu prvního stupně vytýká, že poukazuje-li na rozsudky dovolacího soudu, pak přehlíží, že závěry z nich vyplývající byly nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, překonány a samotný tento nález dezinterpretuje. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, potažmo zrušen a věc bude vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaní se ve vyjádření k odvolání ztotožnili se závěry soudu prvního stupně, zdůraznili, že nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, dřívější judikaturu dovolacího soudu týkající se hrubé nedbalosti nepřekonal, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3373/2024, a proto navrhli potvrzení napadeného rozsudku a přiznání přísudku.9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.10. Žalobkyně se domáhá zřízení nezbytné cesty, a to jako věcného práva za náhradu, když má za splněné jak kladně, tak negativně vymezené podmínky pro její zřízení. Žalobní narace se postupně vyvinula tak, že její pozemek p. č. , hodnota, a , hodnota, není přístupný (spojen) z veřejné komunikace. Jediný (rozumný) přístup je přes pozemek žalovaných p. č. , hodnota, , na němž se nachází částečně zpevněná cesta, která jako příjezdová cesta k jiným nemovitostem již také slouží, což podmiňuje (naplňuje) princip minimalizace zásahu do výkonu vlastnického práva žalovaných. V souvislosti s léčbou , diagnóza, (v reakci na lékařské doporučení) se zaměřila na stanovení a naplnění „životního“ cíle, a to postavení rodinného domu na zakoupených pozemcích. Vážný úmysl postavit rodinný dům, prokazuje zajištěnými finančními prostředky, jednak nabídkou meziúvěru, jednak je připravena prodat bytovou jednotku v , město, , kterou vlastní a učinila kroky k připojení pozemku k inženýrským sítím. V souvislosti s jejím zdravotním stavem nelze vyloučit, že bude nezbytné dopravovat se na pozemek autem, přičemž vztahy mezi účastníky jsou napjaté, pročež se obává, že by jí žalovaní v přístupu k pozemku mohli v budoucnu bránit. Odmítla, že by jednala při zakoupení pozemků hrubě nedbale, povahu příjezdové cesty se pokusila zjistit a vyšla ze sdělení dlouholeté (místní) obyvatelky , jméno FO, .11. Procesní obrana žalovaných je vybudována zejména na argumentaci, že podmínky pro zřízení nezbytné cesty absentují. Nezbytnou cestu soud nemůže povolit, neboť o její zřízení žádá ten, kdo si způsobil nedostatek přístupu hrubou nedbalostí. Žalobkyně mohla a měla při zachování běžné opatrnosti, kterou lze požadovat po každém průměrně rozumném člověku, zjistit, že nabývané pozemky nejsou spojeny s veřejnou komunikací, čemuž odpovídala i nižší kupní cena.12. Skutková zjištění soudu prvního stupně blíže rozvedená pod body 2 a 3 tohoto odůvodnění, stejně jako závěr, že žalobkyně pozemky zakoupila pro výstavbu rodinného domu, jako motivaci pro úspěšné uzdravení z , diagnóza, jsou správná a obstojí i pro odvolací řízení, přičemž pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat, a to s doplněním učiněným ze znaleckého posudku č. , č. účtu, ze dne , datum, , který vyhotovila znalecká kancelář , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , že obvyklá cena, za kterou se v obdobných lokalitách sjednává cena za smluvně zřizovanou srovnatelnou služebnost stezky a cesty činí 27 300 Kč. Znalecká kancelář při vypracování posudku zohlednila zatížení služebného pozemku, a to jak z hlediska plošného rozsahu, doby trvání, četnosti i způsobu užívání služebného pozemku a rozsahu rušení žalovaných, jakož i případného snížení ceny služebného pozemku. Služebný pozemek, resp. na něm nacházející se pozemní komunikace, která je částečně zpevněná, slouží jako příjezdová cesta ke třem nemovitostem, komunikace je slepá a není dalšími osobami užívána. Intenzita provozu odpovídá běžnému užívání za účelem přístupu a příjezdu k rodinným domům. Nejedná se o veřejně přístupnou komunikaci ani komunikaci se zvýšenou dopravní zátěží. Žalovaní nejsou výkonem služebnosti zásadně omezeni ve vlastním užívání komunikace, kterou můžou nadále užívat. Služebný pozemek je již zatížen věcným břemenem cesty. Povolení nezbytné cesty představuje toliko přírůstek omezení vyplývající z rozšíření okruhu uživatelů. Z výpisu z účtu žalobkyně č. , č. účtu, bylo zjištěno, že zůstatek v průběhu roku 2025 přesahoval 200 000 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že pro žalobkyni je evidováno vlastnické právo k bytové jednotce č. , hodnota, , ve , město, , a byla jí adresovaná nabídka meziúvěru , právnická osoba, , ve výši 2 500 000 Kč.13. Podle § 1029 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odstavec 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (odstavec 2).14. Povolení nezbytné cesty představuje vážné omezení práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sb. rozh. obč.); k možnosti přiměřeně aplikovat i judikaturu vytvořenou v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019].15. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018, (také) uvedl, že „při rozhodování o nezbytné cestě je významné, k čemu pozemek, postrádající potřebné spojení, podle stavebních předpisů slouží, resp. má sloužit. Je-li územním plánem určen k zástavbě, je k tomu třeba při rozhodování o povolení nezbytné cesty přihlédnout; v takovém případě lze potřebu vlastníka pozemek řádně užívat vyložit tak, že jde o užívání, které je v souladu s územním plánem. … Je-li tedy dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.“ Podrobněji v něm vysvětlil také limity, které je třeba v každém konkrétním případě uvážit: „Pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Jinak by totiž mohlo docházet k tomu, že žalobci by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídajícím provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahujícím skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat.“16. Pro závěr, že žalobkyně, vlastnice panujícího pozemku, nemůže řádně hospodařit či jinak užívat svůj pozemek proto, že není dostatečně spojen s veřejnou cestou (k argumentaci, že nejde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci viz body 21 až 30 usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2024, č. j. 57 Co 57/2024) bylo v posuzované věci nutné vyvarovat se toho, aby nebyla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídajícím provozu údajné budoucí stavby; nezajištěné (nedostatečné) spojení nemovitosti s veřejnou cestou ze zjištěného skutkového stavu prima facie vyplývá (žalobkyně nemůže k zajištění přístupu využít svých pozemků, ani nejde jen o pohodlnější přístup).17. Žalobkyně konzistentně tvrdí, potažmo jejím (věrohodným) výslechem bylo prokázáno, že na pozemku hodlá postavit rodinný dům. Za tím účelem pozemek též zakoupila, a to i pro vytýčení a naplnění – s ohledem na , diagnóza, – zvoleného životního cíle. Vymezila základní parametry (typ) uvažované stavby a sdělila, k jakému účelu má sloužit, přičemž z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit (tento je územním plánem určen k zastavění). Vážnost úmyslu žalobkyně realizovat stavbu je podpořena i disponibilními finančními prostředky (nabídkou meziúvěru), případně možným likvidním majetkem (bytovou jednotkou) a konkrétními kroky činěnými pro zřízení inženýrských sítí, tj. připojení k elektrické a vodovodní síti.18. Odvolací soud nepřehlíží, že výše citovaná judikatura zmiňuje též existenci projektové dokumentace, jako jedné ze skutkových okolností pro naplnění cíle, a sice aby byla eliminována možnost, že by byla povolena nezbytná cesta v rozsahu odpovídajícím provozu údajné budoucí stavby, avšak přesahujícím skutečnou objektivní potřebu vlastníka nezastavěného pozemku řádně jej užívat. Žalobkyně logicky vysvětlila, z jakého důvodu doposud nepřistoupila k vyhotovení projektové dokumentace. V tomto případě lze akceptovat, že s ohledem na zjištěné konkrétní okolnosti posuzované věci nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby za účelem prokázání možností a schopností realizovat stavbu, již nyní vynaložila vyšší desítky tisíců (či statisíců) na projektovou dokumentaci, aniž by měla nejprve zajištěn přístup k pozemku, jehož součástí má stavba být. Vyjádřeno jinak, věrohodnou výpovědí žalobkyně, možností obstarat si finanční prostředky a aktivními kroky ke zřízení inženýrských sítí, jakož i toho, že z hlediska územního plánování je možno na panujícím pozemku plánovanou stavbu rodinného domu postavit, má odvolací soud v tomto případě za prokázány možnosti a schopnosti žalobkyně realizovat zamýšlenou stavbu rodinného domu. Ostatně stejně tak jako existence projektové dokumentace sama o sobě o vážném úmyslu realizovat stavbu nemusí svědčit, její absence ji nemusí, jako je tomu v této věci, ani vyvracet.19. Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku. Uvedené východisko je vyjádřeno v § 1029 odst. 2 o. z. Limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2019/2017).20. Zásadní pro naplnění principu minimalizace zásahů je v posuzované věci to, že služebný pozemek je ve prospěch dalších pozemků zatížen věcnými břemeny, resp. služebností cesty. Naplňuje-li již nyní komunikační potřebu (níže dále rozvedenou – viz bod 29), redukuje se další omezení práv žalovaných „jen“ na rozšíření počtu o další oprávněnou osobu, což se s principem minimalizace zásahu jistě snoubí. Ten je nadále utvrzen i tím, že výrokem bylo limitováno použití vozidel do 3,5 t, aby bylo eliminováno případné využití pozemku k jinému účelu, než prokázanému vážnému úmyslu výstavby rodinného domu (což se netýká samotného procesu stavby domu).21. Negativní podmínky, resp. jejich absence, jsou v posuzované věci taktéž splněny.22. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.23. Hrubou nedbalostí se rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod č. 59/2015 Sb. rozh. obč.) a dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016].24. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel: „Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ Současně uvedl, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovité věci v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovité věci. Jinými slovy řečeno, soud bude moci v poměrech konkrétní věci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné ani hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje).25. Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20), ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně namístě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022; z rozhodovací praxe dovolacího soudu je zřejmé, že tento korigující závěr převzal do své rozhodovací praxe, pročež argumentaci žalovaných – viz bod 8, nelze přisvědčit).26. Právě uvedené závěry se do posuzované věci promítají tak – aniž by dokonce bylo nezbytné se blíže zaobírat aktivitou žalobkyně (její matky) k zajištění poznatků o přístupu ke kupované nemovitosti a hodnotit ji –, že se jedná o druhou skupinu případů, tedy že žalobkyně jako nabyvatelka nemovitosti vstoupila do objektivní skutečnosti absence přístupu ke své nemovitosti, což zásadně vylučuje, aby v posuzované věci byl aplikován § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Základnímu argumentu procesní obrany, potažmo napadeného rozsudku, nelze přisvědčit, neboť přehlíží (dezinterpretuje) nálezovou judikaturu v předcházejícím odstavci citovanou.27. Podle § 1030 odst. 1 o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.28. Ke stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty – s ohledem na procesní stanoviska stran sporu k této otázce a přesvědčivosti znaleckého posudku (konkrétní okolnosti věci soudu umožnily, v souladu se zásadou hospodárnosti, upustit od výslechu zpracovatele znaleckého posudku) – relativně stručně odvolací soud uvádí, že vyšel z ustáleného závěru rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého v zásadě i pro současné právní poměry platí to, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, ohledně náhrady za zřízení nezbytné cesty, pokud vysvětlil, že při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. Je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí (blíže k tomu viz závěry obsažené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, uveřejněném pod č. 93/2021 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022).29. Mezi zvažovanými kritérii podmiňujícími výši náhrady náleželo zatížení služebného pozemku, a to jak z hlediska plošného rozsahu, doby trvání, četnost i způsob užívání služebného pozemku žalobkyní a rozsah rušení žalovaných a případné snížení ceny služebného pozemku. Služebný pozemek, resp. na něm nacházející se pozemní komunikace, která je částečně zpevněná, slouží jako příjezdová cesta ke třem nemovitostem, komunikace je slepá a není dalšími osobami užívána. Intenzita provozu odpovídá běžnému užívání za účelem přístupu a příjezdu k rodinným domům (potažmo zahradě); nejedná se o veřejně přístupnou komunikaci ani komunikaci se zvýšenou dopravní zátěží. Žalovaní nejsou výkonem služebnosti zásadně omezeni ve vlastním užívání komunikace, kterou můžou nadále užívat. Služebný pozemek je již zatížen věcným břemenem cesty. Povolení nezbytné cesty představuje toliko přírůstek omezení vyplývající z rozšíření okruhu uživatelů. S ohledem na nízkou intenzitu provozu a omezený okruh uživatelů je míra újmy žalovaných nízká. V posuzované věci nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující odchýlení se od závěru znaleckého posudku, tedy že by se výše hodnoty odpovídající věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhrady za omezení vlastnického práva na straně druhé lišila, pročež odvolací soud vyšel z částky 27 300 Kč.30. K nezbytnosti vyhotovit geometrický plán při povolení práva nezbytné cesty odvolací soud dodává, že v rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněném pod č. 32/2006 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud vysvětlil, že v rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty je třeba stanovit, kudy cesta povede a vede-li cesta přes část pozemku, pak za použití geometrického plánu, který je součástí výroku rozhodnutí (stejně viz taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012). Z uvedeného vyplývá, že nezbytnou cestu není zapotřebí vymezovat geometrickým plánem, je-li povolena jako služebnost po celé ploše služebného pozemku, který svým tvarem a rozměrem odpovídá cestě (z aktuální rozhodovací praxe viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 953/2024). Odvolací soud postupoval v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a povolenou nezbytnou cestu nevymezil geometrickým plánem, neboť tato byla povolena jako služebnost stezky a cesty po celé ploše služebného pozemku.31. Jsou-li všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, jako je tomu v posuzované věci, má soud nezbytnou cestu v zásadě povolit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014).32. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek, protože nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a po doplnění byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možné o věci rozhodnout.33. Protože odvolací soud změnil napadené rozhodnutí, podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl i o nákladech prvostupňového řízení.34. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.35. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Stanoví, že ten, kdo důvodně uplatnil nebo bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, který spor ztratil. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí sporného řízení musí soud přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. umožňující tuto zásadu v konkrétním výjimečném případě prolomit, ospravedlňují-li to důvody zvláštního zřetele hodné.36. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby účastník, tj. žalobkyně, která důvodně uplatnila své subjektivní právo, obdržela (zcela) náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložila. K tomu lze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž tuto výjimku z obecného pravidla vykládá restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nezbytné přitom je, aby soud vytvořil pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva (§ 150 o. s. ř.), pakliže takový postup případně zvažuje (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 998/20, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3539/19, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1317/19, ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 277/18, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1605/15, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 988/08, ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 nebo nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09).37. Standardy konsolidovaného judikaturního výkladu shledávají rozhodná hlediska (důvody hodné zvláštního zřetele) v majetkových, sociálních a osobních poměrech v řízení neúspěšného účastníka, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i v tzv. okolnostech případu, procesním chování stran, důvodech neúspěchu strany náhradově povinné a případně i v dalších konkrétní okolnostech (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/11).38. Upínají-li se důvody hodné zvláštního zřetele zejména k předprocesním okolnostem, nemohl odvolací soud přehlédnout, že k animozitě mezi účastníky, která se promítla i do procesního stanoviska žalovaných v této věci, přispělo jednání žalobkyně, resp. její zástupkyně (matky), která bez opodstatněného důvodu, když měla za „vhodnější“, aby byla nejprve postavena stavba žalobkyně, nesouhlasila s umístěním stavby žalovaných, což si vyžádalo další finanční náklady z jejich strany (úpravu projektu apod.). Jednání přičitatelné žalující straně je z hlediska intenzity, jde-li o vznik tohoto sporu, dle odvolacího soudu natolik významné, že je promítl do moderace náhrady nákladů řízení, a to v rozsahu ½. Vyjádřeno jinak, považuje za spravedlivé, aby si žalobkyně nesla ½ účelně vynaložených prvostupňových nákladů ze svého, neboť žalobkyně (její matka) bez opodstatněného důvodu zapříčinila rovným dílem animozitu, potažmo vznik tohoto sporu.39. Účelně vynaložené náklady žalobkyně se sestávají z odměny za zastupování žalobkyně advokátkou, paušální částky jako náhrady jejích hotových výdajů, jízdného, náhrady za promeškaný čas a soudního poplatku. Zástupkyně žalobkyně vykonala ve věci 9 úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), písemném podání ve věci samé [tzv. předžalobní výzva, žaloba a (první) odvolání] podle § 11 odst. 1 písm. d), potažmo § 11 odst. 1 písm. k) a účasti na se jednání soudu [6. 10. 2023 (přesahující 2 hodiny) a 16. 4. 2025 (přesahující 4 hodiny) podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalobkyně advokátkou podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do konce roku 2024 činí za jeden úkon právní služby 2 000 Kč a ve znění od 1. 1. 2025 činí 3 700 Kč, celkem 23 100 Kč [(6 x 2 000) +(3 x 3 700)]. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 3 150 Kč [(6 x 300) +(3 x 450)] podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v celkové vzdálenosti 102 km na jedné trase osobním motorovým vozidlem registrační značky , SPZ, o kombinované spotřebě benzinu 4,9 l/100 km a jeho vyhláškové ceně, celkem ke 2 jednáním činí 1 508 Kč (737 + 771) a náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin činí 800 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Protože žalobkyně byla zastoupena při těchto úkonech plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 27 050 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, tj. o částku 5 681 Kč. Do náhrady nákladů je nezbytné zahrnout 4 000 Kč za soudní poplatek. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 38 239 Kč, z čehož ½ činí 19 119,50 Kč.40. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobkyně byla úspěšná i v odvolacím řízení, přičemž jde-li o moderaci náhrady pro tuto fázi postupoval odvolací soud v souladu se závěrem rozsudku Nejvyššího soud ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněným pod č. 3/2015 Sb. rozh. obč., ve kterém dovolací soud vysvětlil, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití § 150 o. s. ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením, pro které v posuzované věci odvolací soud neshledal důvod. Účelně vynaložené náklady za odvolací řízení, jejichž struktura zůstává stejná, činí za 4 úkony právní služby, a to za (druhé) odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k), účast u jednání konaného dne 14. 10. 2025 a 14. 8. 2026 podle § 11 odst. 1 písm. g) a podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) v případě odměny 14 800 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 1 a v případě paušální náhrady 1 800 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Za honorovatelný úkon právní služby nepovažuje odvolací soud vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 17. 6. 2026, toto bylo vyžadováno toliko za účelem dalšího procesního postupu, tj. zda je nezbytné k dalšímu jednání předvolat zpracovatele znaleckého posudku. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v celkové vzdálenosti jedné cesty 82 km osobním motorovým vozidlem registrační značky , SPZ, o kombinované spotřebě benzinu 7,1 l/100 km a jeho vyhláškové ceně, celkem ke 2 jednáním činí 1 370 Kč a náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin činí 800 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Protože žalobkyně byla zastoupena při sepisu odvolání plátcem daně z přidané hodnoty, byla částka 4 000 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za daň z přidané hodnoty, tj. o částku 840 Kč. Do náhrady nákladů je nezbytné zahrnout 2 000 Kč za soudní poplatek. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 21 610 Kč.41. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou pak žalovaní povinni zaplatit náhradu nákladů 19 119,50 Kč a 21 610 Kč, tj. před soudy obou stupňů, když podáním z 17. 8. 2026, kterým zástupkyně z řad advokátů vyúčtovala náhradu – posuzovaným obsahově – se nad rámec provedeného vyúčtování náhrady vzdala, k rukám zástupkyně žalobkyně. Výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení je odůvodněn povahou jejich procesního společenství (k tomu viz důvody např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017).42. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu sestávající se ze znalečného v souhrnné výši 27 184,61 Kč, o němž bylo rozhodnuto samostatným usnesením (a 11. 8. 2026 bylo již proplaceno znalecké kanceláři, tj. ke dni rozhodnutí již vznikly), které jsou žalovaní podle výsledku řízení povinni zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě společně a nerozdílně.43. O lhůtě k plnění bylo vždy rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.