Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc 75 Co 129/2026-609 – Bezdůvodné obohacení

Shora označeným rozsudkem okresní zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 455 459,23 Kč; kapitalizovaný úrok ve výši 55 379,59 Kč za období od 29. 11. 2019 do 14. 3. 2025; kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 42 957,19 Kč za období od 29. 11. 2019 do 14. 3. 2025; úrok ve výši 4,9 % ročně z částky 455 459,23 Kč za období od 15. 3. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 455 459,23 Kč za období od 15. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované, kdy z tohoto důvodu je smlouva o úvěru ze dne 27. 11. 2019 v souladu s § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZSÚ“) a všechny úvěrové smlouvy této předcházející, jimiž byly konsolidovány předchozí úvěry, včetně té v pořadí poslední, absolutně neplatné. Žalobkyně s žalovanou uzavřela několik smluv o úvěru, na jejichž základě jí postupně poskytovala finanční částky na její bankovní účet. Nejprve byla dne 27. 4. 2015 mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku do výše úvěrového limitu 250 000 Kč. Dne 15. 6. 2016 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku do výše úvěrového limitu 350 000 Kč, a to z části za účelem úhrady zůstatku jistiny včetně naběhlých úroků a/nebo poplatků na smlouvě č. , Anonymizováno, (ve výši 231 576,11 Kč ke dni podání žádosti) a bez účelu ve zbývající výši na účet žalované č. , č. účtu, . Dne 4. 4. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku do výše úvěrového limitu 300 000 Kč, a to z části za účelem úhrady zůstatku jistiny včetně naběhlých úroků a/nebo poplatků na smlouvě č. , Anonymizováno, (ve výši 276 452,76 Kč ke dni podání žádosti) a bez účelu ve zbývající výši. Dne 27. 11. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 700 000 Kč, a to z části za účelem úhrady zůstatku jistiny včetně naběhlých úroků a/nebo poplatků na smlouvě č. , Anonymizováno, (ve výši 279 030,32 Kč ke dni podání žádosti) a bez účelu ve zbývající výši. Všechny uvedené úvěrové smlouvy spolu podle právního závěru soudu úzce souvisí, jelikož pozdější smlouva vždy nahrazuje smlouvu předchozí. Banka fakticky poskytla žalované úvěr původně na základě smlouvy č. , Anonymizováno, , přičemž následně docházelo k modifikaci tohoto úvěru prostřednictvím smluv č. , Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, a nakonec č. , Anonymizováno, a jejich prostřednictvím se poskytnutý úvěr fakticky zvyšoval. Soud proto výše uvedené smlouvy (ač formálně samostatné) posoudil jako vzájemně propojené a souhrnně spadající pod rozsah ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (prostřednictvím později uzavřené smlouvy vždy došlo k nahrazení předchozí smlouvy a současně k navýšení hodnoty úvěru, resp. vždy došlo ke změně závazku s významným navýšením úvěru). Soud tuto smluvní konstrukci vyhodnotil jako celkově neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (obdobně § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně při prvotním poskytnutím úvěru ani při navýšení úvěru nedostála své povinnosti prověřovat úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy (resp. všech čtyř úvěrových smluv, které byly formálně vzato uzavírány samostatně) je žalovaná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené svým možnostem. Soud provedl zúčtování bezdůvodného obohacení, přičemž zjišťoval, v jaké výši byla žalované jistina skutečně poskytnuta. Vzhledem k tomu, že na základě žádné z předmětných úvěrových smluv nevznikly žádné smluvně sjednané nároky, tak nelze za poskytnutou jistinu automaticky považovat částky, které byly „poskytnuty“ formou konsolidace předchozích úvěrů (není totiž vyloučeno, že tato částka sloužila i na úhradu nároků, na které žalobkyni nevznikl z důvodu neplatnosti smluv nárok). Soud proto za poskytnutou jistinu považoval pouze částky, které byly žalované poskytnuty nikoliv na konsolidaci, přičemž od těchto částek odečetl vždy souhrn veškerých úhrad, které žalovaná realizovala v souvislosti s danou úvěrovou smlouvou (až na úhrady ve výši 129 108 Kč vycházel i z tvrzení žalobkyně o úhradách). Tímto způsobem dospěl k závěru, že v souvislosti s poslední smlouvou bylo žalované prostřednictvím konsolidace předchozí smlouvy fakticky poskytnuto pouze 190 749,24 Kč (pouze tato částka představuje zbývající jistinu, kterou žalovaná v dané době v souvislosti s předchozími smlouvami ještě nevrátila) – dohromady tedy bylo žalované na základě smlouvy, která je předmětem tohoto řízení, jakožto jistina poskytnuto 611 453,36 Kč. Žalovaná v souvislosti s touto poslední smlouvou uhradila částku 346 896 Kč (fakticky tím tuto část jistiny už vrátila), tudíž k vrácení zbývá částka 264 557,36 Kč. Souhrnně lze mechanismus zjišťování výše jistiny nastínit i následovně. Žalobkyně žalované na základě výše uvedených smluv fakticky poskytla na její bankovní účet celkem částku 813 834,36 Kč (250 000 Kč + 119 889,15 Kč + 23 241,09 Kč + 420 704,12 Kč) – vzhledem k tomu, že jsou všechny provázané smlouvy neplatné, soud vycházel pouze z jistiny, které byly žalované poskytnuty nikoliv na refinancování, resp. pouze z částek, o které se fakticky poskytnutá jistina rozšiřovala. Žalovaná na výše uvedené smlouvy uhradila za celou dobu pouze částku 549 277 Kč (41 080 Kč + 129 108 Kč + 32 193 Kč + 346 896 Kč). Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni nevrácenou část jistiny ve výši 264 557,36 Kč, ve zbytku jistiny je požadavek žalobkyně nedůvodný. Vzhledem k neplatnosti smlouvy žalobkyně nemá také nárok na žádné nároky odvozené ze smlouvy (smluvní úroky, poplatky, pojistné). Žalovaná je však podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem, přičemž v řízení bylo prokázáno, že v jejích silách aktuálně není možné hradit ani minimální splátku, jelikož je vězněna a nemá žádné příjmy, ani jiný majetek, ze kterých by byla schopna alespoň částečně jistinu vracet. Vzhledem k tomu soud žalobu zamítl i v části dosud nevrácené zbývající jistiny, a to z důvodu předčasnosti vzhledem k aktuálním majetkovým poměrům žalované. Pro úplnost soud dodává, že žalovaná se proto dosud nemohla s vracením jistiny dostat do prodlení, tudíž byl zamítnut i požadavek žalobkyně na úhradu úroku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).3. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I. v rozsahu nepřiznané částky 353 104 Kč podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala změny rozhodnutí tak, že žalobě bude v tomto rozsahu vyhověno a žalovaná zavázána uhradit tuto částku ve splátkách po 7 000 Kč měsíčně. Žalobkyně se se závěry rozsudku okresního soudu neztotožňuje, kdy rozsudek je vnitřně rozporný, neboť soud prvního stupně sám postavil najisto nejen právní základ nároku žalobkyně ve výši 264 557,36 Kč, jak kvantifikoval výši bezdůvodného obohacení a v tomto rozsahu nárok shledal důvodným, přesto však žalobu i co do této částky zamítl s odůvodněním, že jde o žalobu předčasnou vzhledem k aktuálním osobním, sociálním a majetkovým poměrům žalované. Úvaha o tom, že žalovaná není v současné době objektivně schopna plnit, se může promítnout pouze do posouzení splatnosti nároku, do určení lhůty k plnění nebo případně do stanovení způsobu plnění, nikoliv však do samotného závěru o existenci nároku. Jinak řečeno, okolnosti týkající se aktuálních možností žalované mohly být významné pro rozhodnutí o tom, kdy a jak má být přiznaná pohledávka splněna, nemohly však vést k zamítnutí žaloby v části, v níž soud prvního stupně sám uznal, že žalobkyni po právu náleží. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou téhož zákona, je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Současně ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že není-li mezi stranami shoda o době odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu soud s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Již ze samotného znění tohoto ustanovení je zřejmé, že ani v případě neplatnosti smlouvy povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu nezaniká. Zákon tedy nevede k závěru, že by věřiteli přestal svědčit nárok na vrácení jistiny, nýbrž pouze stanoví zvláštní režim jejího vrácení, jenž zohledňuje ochranu spotřebitele. Jinými slovy, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neupravuje neexistenci nároku, ale modifikuje splatnost pohledávky a způsob, jakým má být povinnost spotřebitele splněna. Tomuto výkladu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Soud prvního stupně se současně nevypořádal s tím, proč by za dané situace nepostačovalo určit přiměřenou dobu k plnění, případně stanovit splnění dluhu ve splátkách, tedy využít právě postup, který z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru i z citované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá. Výkon trestu odnětí svobody žalované, její aktuální příjmové poměry a absence významnějšího majetku mohou být při právním posouzení věci relevantní. Tato relevance se však může projevit pouze při úvaze o tom, v jaké době má být povinnost žalované splněna, zda je namístě určit delší lhůtu k plnění, případně zda má být plnění rozloženo do splátek, a dále při posouzení toho, zda se žalovaná již mohla dostat do prodlení. Samy o sobě však tyto okolnosti nemohou vést k závěru, že žaloba na zaplacení dosud nevrácené jistiny má být zamítnuta, jestliže soud současně dospěl k závěru, že žalované povinnost vrátit jistinu vznikla. Jestliže soud prvního stupně vyloží ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tak, věřiteli sice svědčí existující a soudem zjištěný nárok na vrácení jistiny, avšak tomuto nároku nelze přiznat soudní ochranu, jen proto, že dlužník aktuálně nemá prostředky, vede takový výklad k nepřiměřeně tvrdému a nespravedlivému výsledku. Žalobce by totiž byl opakovaně nucen podávat nové žaloby podle toho, zda a kdy se majetkové poměry žalované změní, a to přesto, že soud prvního stupně již jednou existenci i výši nároku postavil najisto. Takový výsledek je v rozporu s principem spravedlivého a rozumného uspořádání soukromoprávních vztahů a odporuje požadavku, aby právní předpis nebyl vykládán způsobem vedoucím k výsledku odporujícímu dobrým mravům. Takový postup má navíc za následek faktické odepření účinné soudní ochrany žalobkyni. Soud prvního stupně přitom v rozsudku sám uvedl, že žalovaná by měla být přibližně za rok propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že její současná nepříznivá příjmová situace nemusí být trvalá a že v dohledné době může dojít ke změně jejích osobních a majetkových poměrů. Soud prvního stupně však tuto okolnost při svém rozhodování nijak blíže nezohlednil a bez dalšího uzavřel, že žalovaná není schopna hradit ani minimální splátku. Takový závěr považuje žalobkyně za předčasný a nedostatečně odůvodněný. Pokud soud vycházel z předpokládaného propuštění žalované v relativně krátkém časovém horizontu, měl tuto okolnost promítnout do úvahy o stanovení přiměřené doby k plnění, případně do posouzení možnosti rozložení dluhu do splátek. Po propuštění žalované lze důvodně očekávat, že bude schopna získat pravidelný příjem a své závazky alespoň postupně hradit. Pouhé konstatování aktuální nepříznivé situace žalované nemůže samo o sobě odůvodnit úplné zamítnutí žaloby v části, v níž soud současně dovodil existenci dosud nevrácené jistiny. Současně nelze přehlédnout ani riziko promlčení nároku žalobkyně, takový výsledek v rozporu s principem právní jistoty, žalobkyně by tak byla nucen pouze vyčkávat na budoucí změnu poměrů žalované a následně případně zahajovat nové řízení, přestože soud prvního stupně již v napadeném rozsudku existenci i výši dosud nevrácené jistiny dovodil. Pokud soud uzavřel, že žalovaná je povinna vrátit žalobci nevrácenou část poskytnuté jistiny, měl tuto část nároku žalobci přiznat a následně, se zřetelem k poměrům žalované, určit přiměřenou dobu plnění, případně stanovit splátkový režim.4. Žalobkyně dále nesouhlasí ani se způsobem, jakým soud prvního stupně provedl zúčtování bezdůvodného obohacení a jak dospěl k závěru, že nevrácená část jistiny činí pouze 264 557,36 Kč. Soud prvního stupně při výpočtu dosud nevrácené jistiny nesprávně vycházel z předpokladu, že jednotlivé úvěrové smlouvy na sebe navazovaly a že pozdější úvěry sloužily k refinancování úvěrů předchozích. Na základě tohoto závěru soud sčítal částky poskytnuté žalované v rámci jednotlivých úvěrových smluv a od takto určeného celkového souhrnu následně odečetl veškeré platby žalované uskutečněné v průběhu všech úvěrových vztahů. Jednotlivé úvěrové smlouvy je třeba posuzovat samostatně, neboť každá z nich představovala samostatný závazkový vztah s vlastním předmětem plnění, vlastní výší poskytnutých prostředků a vlastním režimem splácení. Pro posouzení nároku uplatněného v tomto řízení proto nebylo namístě směšovat čerpání a úhrady ze všech předchozích smluv, nýbrž vycházet výlučně z poslední úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, , která je předmětem tohoto řízení. Tento výpočet neodpovídá ani povaze posledního úvěrového vztahu, který je předmětem tohoto řízení. Předmětem žaloby je nárok ze smlouvy č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 700 000 Kč. Tato částka byla žalované skutečně poskytnuta, a to jednak převodem částky 420 704,12 Kč na její bankovní účet, jednak použitím částky 279 295,88 Kč k úhradě jejího předchozího závazku vůči žalobkyni. Ani částku použitou na úhradu předchozího úvěru nelze z výpočtu bezdůvodného obohacení vyloučit, neboť jejím prostřednictvím došlo ke snížení závazku žalované, tedy k majetkovému prospěchu na její straně. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z celkového historického souhrnu částek poskytnutých žalované na účet v rámci všech úvěrových smluv a od tohoto souhrnu odečítal veškeré platby žalované uskutečněné po celou dobu trvání všech úvěrových vztahů. Takový postup fakticky směšuje jednotlivé právní vztahy a vede k duplicitnímu zohlednění plateb, které byly učiněny v souvislosti s předchozími úvěry, nikoliv s úvěrem, jenž je předmětem tohoto řízení. Správně měl soud prvního stupně vycházet z částky 700 000 Kč poskytnuté na základě smlouvy č. , Anonymizováno, a od této částky odečíst pouze plnění, která žalovaná uhradila v souvislosti s touto poslední smlouvou. Žalovaná v souvislosti s úvěrem č. , Anonymizováno, uhradila částku 346 896 Kč, nevrácená část poskytnuté jistiny proto činí 353 104 Kč. S ohledem na výše uvedené žalobkyně pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na osobní, sociální a majetkové poměry žalované není namístě uložit žalované povinnost k jednorázové úhradě dlužné částky, navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost splnit dluh ve splátkách. Žalobkyně má za to, že splátka ve výši 7 000 Kč měsíčně představuje přiměřené a vyvážené řešení, které na jedné straně zohledňuje poměry žalované, na straně druhé však současně zachovává reálnou a účinnou ochranu práva žalobkyně. Při celkové výši dlužné částky 353 104 Kč by při splátkách ve výši 7 000 Kč měsíčně došlo k úhradě dluhu přibližně v době čtyř let. Současně je nezbytné, aby byla povinnost žalované splácet dluh stanovena pod ztrátou výhody splátek.5. Žalovaná k odvolání uvedla, že si jen závazku vědoma a má v úmyslu ho po ukončení výkonu trestu postupně vyrovnat, v současné době není ve výkonu trestu pracovně zařazena a nemá žádný majetek, kdy o veškerý majetek vlastní vinou přišla, případné výdělky z pracovního zařazení jdou na její tři exekuce, jediné řešení je soudní nařízení prodeje nemovitosti č. p. , Anonymizováno, v obci , adresa, .6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou doručenou okresnímu soudu dne 17. 3. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 453 157,23 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), která představuje nevrácenou část poskytnutých peněz (700 000 Kč), které byly žalované poskytnuty na základě smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené s žalobkyní dne 29. 11. 2019. Dále se domáhá částky 2 302 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení), jakožto sjednaných poplatků (2 x 500 Kč za opakované výzvy k zaplacení dluhu; 2 x 651 Kč za pojištění). Žalovaná v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou celkem uhradila částku 346 896 Kč. Žalovaná uvedla, že si je vědoma dluhu vůči žalobkyni, ale z důvodu výkonu trestu není schopna splácet. Není zaměstnaná, nemá žádný majetek a má 2 exekuce. Se splácením bude moci pokračovat po výkonu trestu. Okresní soud věc projednal a rozhodl u jednání konaných dne 2. 2. 2026 a 8. 4. 2026, kde byl vyhlášen napadený rozsudek.7. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.8. Předně krajský soud konstatuje, že přejímá skutková zjištění okresního soudu učiněná pod body 4.-35. odůvodnění napadeného rozsudku, kdy na tato pro stručnost zcela odkazuje.9. Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud v prvé řadě podotýká, že se neztotožňuje s postupem okresního soudu, který posoudil úvěry poskytnuté na základě úvěrových smluv č. , Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, , č. , Anonymizováno, a č. , Anonymizováno, jako vzájemně propojené a souhrnně spadající pod rozsah ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy tuto smluvní konstrukci vyhodnotil jako celkově neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (obdobně § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru), kdy žalobkyně při prvotním poskytnutím úvěru ani při navýšení úvěru nedostála své povinnosti prověřovat úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy (resp. všech čtyř úvěrových smluv, které byly formálně vzato uzavírány samostatně) je žalovaná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu jakožto bezdůvodné obohacení, přičemž provedl zúčtování bezdůvodného obohacení ze všech čtyř shora uvedených smluv, navíc tak, že do poskytnuté jistiny nezahrnul částky, které byly použity na konsolidaci předchozích úvěrů.10. Jak správně argumentuje v odvolání žalobkyně, předmětem žaloby je nárok ze smlouvy č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 700 000 Kč. Je tedy třeba vypořádat nároky z tohoto smluvního a žalovaného vztahu, nikoli aktivně, aniž by to bylo předmětem řízení, zkoumat všechny předchozí úvěrové smlouvy, které této smlouvě předcházely, tyto směšovat, posuzovat ve vzájemném kontextu, jako propojené a vypořádávat společně čerpání a úhrady ze všech předchozích smluv, ač se toho žalobkyně vůbec nedomáhá. Jednotlivé úvěrové smlouvy je třeba posuzovat samostatně, když každá z nich představovala zcela samostatný závazkový vztah s vlastním předmětem plnění, vlastní výší poskytnutých prostředků a vlastním režimem splácení, nikoli změnu či doplnění předchozích závazků. Pro posouzení nároku uplatněného v tomto řízení je nutno vycházet výlučně z poslední úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, , která je předmětem tohoto řízení. Částka 700 000 Kč pak byla žalované reálně poskytnuta, a to jednak převodem částky 420 704,12 Kč na její bankovní účet, jednak použitím částky 279 295,88 Kč k úhradě jejího předchozího závazku vůči žalobkyni. Tuto částku použitou na úhradu předchozího úvěru pak nelze z výpočtu bezdůvodného obohacení vyjmout, neboť jejím prostřednictvím došlo ke snížení závazku žalované, tedy k majetkovému prospěchu na její straně, takto se strany ve smlouvě dohodly a žalovaná s takovýmto způsobem vyplacení úvěru souhlasila. Soud prvního stupně tedy jednoznačně nepostupoval správně, pokud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z celkového historického souhrnu částek poskytnutých žalované na účet v rámci všech úvěrových smluv a od tohoto souhrnu odečítal veškeré platby žalované uskutečněné po celou dobu trvání všech úvěrových vztahů.11. Krajský soud pak zcela přejímá právní závěr okresního soudu o tom, že úvěrová smlouva ze dne 27. 11. 2019, jež je předmětem žaloby, je dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná pro nedostatečné zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žalované z důvodů podrobně uváděných okresním soudem mimo jiné v bodě 34. a 44. odůvodnění rozsudku, kdy na toto odůvodnění krajský soud pro stručnost odkazuje, přičemž žalobkyně do těchto právních závěrů okresního soudu ve svém odvolání ani nebrojí. Své povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru žalobkyně jednoznačně nedostála, a smlouva o úvěru ze dne 27. 11. 2019 je tak dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, a spotřebitel je pak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Žalobkyně tedy má nárok pouze na vrácení jistiny, která nebyla žalovanou vrácena, což je částka 353 104 Kč (fakticky bylo poskytnuto 700 000 Kč, žalovaná zaplatila na tento úvěrový vztah částku 346 896 Kč).12. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. v napadeném rozsahu dle ust. § 220 o. s. ř. v napadené části změnil tak, že žalobě vyhověl co do částky 353 104 Kč, přičemž lhůtu k plnění této částky nestanovil. Nebyl správný postup okresního soudu, pokud žalobu zcela zamítl, byť dospěl k částce jistiny (ač nižší), ve které shledal nárok žalobkyně po právu. Tento je pak třeba přiznat, když nemožnost žalované dluh aktuálně uhradit se pak promítá pouze do lhůty k plnění přisouzeného nároku dle § 87 odst. 1 ZSÚ. Krajský soud je dle obsahu spisu plně ve shodě s okresním soudem, že není v možnostech žalované hradit jakékoli splátky, kdy tato nemá žádný majetek, který by bylo možno zpeněžit (ani nemovitost-viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 64), nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody do března 2027, kde byla v roce 2025 pracovně zařazena s příjmy cca 1 000 Kč měsíčně, přičemž tyto šly na exekuce žalované. Aktuálně žádné příjmy nemá. Z tohoto důvodu není možno uložit žalované plnění ve splátkách či určit delší přiměřenou dobu k plnění, kdy aktuální majetkové poměry žalované pro takové určení nejsou podkladem, neboť ty současné to neumožňují a budoucí nejsou známé. Jestliže tedy výrok skutečně jen přiznává jistinu, ale neurčí ani konkrétní dobu, ani splátkový režim, není na místě dovozovat automatickou třídenní lhůtu z § 160 o. s. ř. To by obcházelo § 87 ZSÚ. Poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytne mu úvěr, ačkoliv mu jej poskytovat neměl, jde tato skutečnost k tíži poskytovatele; musí proto strpět vrácení poskytnuté jistiny úvěru v době „přiměřené možnostem“ spotřebitele, která zdaleka nemusí odpovídat původnímu očekávání poskytovatele. (Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. sp. zn. 33 Cdo 3315/2023). Může se tak stát, že spotřebitel není schopen hradit žádné splátky, pak se lhůta k plnění nestanoví, jako v tomto případě. Uvedené je právě sankcí za porušení povinnosti věřitele prověřit řádně úvěruschopnost dlužníka. Věřitel pak nežaluje znovu o jistinu, ale nemůže ani rovnou exekuovat. Jestliže výrok rozsudku uvádí, že doba plnění se nestanoví, a žádnou dobu ani režim neurčuje, jde o stav, kdy dosud není doba plnění určena. Věřitel pak podá samostatnou žalobu na určení doby plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ, nikoli další žalobu na zaplacení. Prakticky má spotřebitele vyzvat k návrhu reálného způsobu úhrady jistiny; pokud spotřebitel uvede, že stále nemůže plnit, vznikne konkrétní spor o dobu plnění. V řízení soud posoudí aktuální příjmy, majetek a sociální poměry. Nelze ovšem uspět jen spekulací, že se dlužníkovi „možná“ bude dařit lépe, v tomto případě po ukončení výkonu trestu.13. V důsledku částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a dále i o nákladech odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1, 2 o. s. ř.14. Pokud jde o náklady řízení před okresním soudem, zde bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla po změně rozsudku úspěšnějším účastníkem řízení, a to po sečtení veškerých požadovaných částek včetně kapitalizovaného příslušenství, celkově co do 8,74 % (požadovaná částka celkem 649 423,73Kč, přiznaná částka 353 104 Kč, zamítnutá částka 296 319,73 Kč, úspěch žalobkyně 54,37 %, neúspěch 45, 63 %, celkový úspěch 8,74 %).15. Náklady řízení žalobkyně před okresním soudem sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 18 219 Kč, z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7, § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) ve výši 81 120 Kč (10 140 Kč za jeden úkon právní pomoci, celkem 8 úkonů – příprava a převzetí zastoupení, žaloba, předžalobní výzva, vyjádření ze dne 26. 6. 2025, ze dne 23. 1. 2026, ze dne 28. 1. 2026, 4. 2. 2026 a účast u jednání dne 2. 2. 2026), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 8 x 450 Kč (3 600 Kč) dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT, a dále částkou 17 791,20 Kč jako 21% DPH z odměny a náhrad, neboť advokát žalobkyně je plátcem DPH. Náklady řízení žalobkyně před okresním soudem tak celkem činí částku 120 730,20 Kč, z čehož 8,74 % činí částku 10 551,80 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně celkovou částku 10 551,80 Kč.16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání bylo v meritu vyhověno. Žalovaná tedy má povinnost uhradit žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 17 656 Kč, z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7, § 8 AT ve výši 9 740 Kč (za jeden úkon právní pomoci – odvolání), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalobkyně ve výši 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 AT, a dále částkou 2 139,90 Kč jako 21% DPH z odměny, cestovného a náhrad, neboť advokát žalobkyně je plátcem DPH. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení celkovou částku 12 329,90 Kč.17. Celkem tak náklady řízení před soudy obou stupňů, které je žalovaná povinna uhradit, činí částku 22 881,70 Kč.18. Povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů soud uložil žalované splnit v obecné třídenní pariční lhůtě, a to k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), neboť neshledal předpoklady pro využití institutu splátek, kdy s ohledem na majetkové poměry žalované je stanovení jakýchkoli splátek zcela neúčelné. Rovněž tak nelze stanovit, jako v případě lhůty k plnění u nároku samého, která se odvíjí od ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, že lhůta k plnění se nestanoví, když titulem pro úhradu nákladů řízení je procesní předpis - občanský soudní řád a tyto nevychází z podstaty ust. 87 odst. 1 ZSÚ.