8 Co 69/2026-107 – Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.432,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 17.083,38 Kč, úrok z částky 734,50 Kč od 2. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, úrok z částky 17.999,66 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, úrok z prodlení z částky 734,50 Kč od 2. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně a úrok z prodlení z částky 17.999,66 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku) a žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné doplatek soudního poplatku ve výši 225 Kč (odstavec IV. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o poskytování bankovních a platebních služeb, na základě které se banka zavázala žalovanému zřídit a vést běžný účet č. , č. účtu, a poskytovat další bankovní služby. Dále byla mezi týmiž účastníky uzavřena dne 12. 6. 2017 smlouva o kontokorentu č. , hodnota, , na základě níž se , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr na jeho běžném účtu s limitem postupně až do výše 18.000 Kč. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu do 30. 11. 2024 pak okresní soud zjistil, že naposledy byl kladný denní zůstatek na účtu zaznamenán dne 10. 1. 2023 ve výši 2.599 Kč. Odchozí platby (vyjma úroků a poplatků spojených s kontokorentem) činily od 11. ledna 2023 do 31. července 2024 celkem 100.189,02 Kč. Příchozí platby činily za stejné období celkem 91.158 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr dopisem ze dne 22. 11. 2024, který byl žalovanému téhož dne odeslán. Od smlouvy o vedení běžného účtu odstoupila banka dopisem ze dne 16. 12. 2024, a to ke dni 1. 1. 2025, který byl žalovanému odeslán dne 17. 12. 2024. Pokud se jedná o zkoumání úvěruschopnosti, banka vycházela z průměrných příjmů žalovaného na běžném účtu ve výši 23.186 Kč měsíčně a dále z protokolu o ověření úvěruschopnosti, kdy však o zjišťování výdajů žalovaného se tato listina nezmiňuje. Okresní soud tak uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by úvěrující banka řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Další listiny předložené žalobkyní k prokázání tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti byly vyhotoveny až v roce 2025, tj. po zahájení tohoto řízení a ani z obsahu těchto listin však nelze v žádném případě dovodit závěr o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kdy banka vůbec nezjišťovala výši a skladbu jeho pravidelných výdajů. Okresní soud proto shledal úvěrovou smlouvu ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatnou. Žalobkyně, na kterou pohledávka na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025 přešla, má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi částkou 100.189,02 Kč a součtem částek 2.599 Kč a 91.158 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Dle okresního soudu nevznikl ani nepovolený debet na běžném účtu žalovaného v rozsahu tvrzené částky 734,50 Kč, k jehož náhradě měl by měl být žalovaný zavázán z titulu náhrady škody způsobené žalovaným porušením smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu. Úvěrující banka akceptovala debet na běžném účtu do výše 18.000 Kč, jelikož tento vyplýval ze smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou banka, na rozdíl od soudu, považovala za platnou.3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 734,50 Kč s příslušenstvím představující nepovolený debet na účtu žalovaného, částku 2.599 Kč jakožto bezdůvodné obohacení z neplatně uzavřené úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru a rovněž úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9.031,02 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení. V prvé řadě nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nepovolený debet na účtu žalovaného nevznikl a dále pokud se jedná o nárok na bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy o úvěru, měla za to, že okresní soud pochybil při výpočtu jeho výše, když rozdíl mezi částkou 100.189,02 Kč a částkou 91.158 Kč, představuje částku 9.031,02 Kč. Není pak zřejmé, proč okresní soud dále odečítal částku 2.599 Kč. Rovněž pak namítala, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu až rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již před podanou žalobou, a to na základě výzvy k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by totiž dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nemohl by soud žalobě vyhovět. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli – žalobkyni již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky, které mu bylo odesláno dne 3. 6. 2025. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 17. 6. 2025 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta. Přičemž však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Soudu nenáleží domýšlet si schopnost žalovaného plnit dluh, aniž by měl reálné podklady ve zjištěném skutkovém stavu. Věřitel musí pouze unést procesní břemeno ohledně doložení skutečnosti, že žalovaného řádně vyzval ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Nadto z čisté logiky se jeví absurdním, že by věřitel v tento okamžik vůbec mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že pokud se jedná o odvolání žalobkyně ve vztahu k nároku na zaplacení nepovoleného debetu, pak v této části odvolání odmítl, a to v souladu s ust. § 218 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto výroku bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně se samostatným skutkovým základem, kdy se jednalo o nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu představující částku 734,50 Kč s úrokovým příslušenstvím.6. Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.7. Odvolací soud v tomto směru vyšel z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jímž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10.000 Kč. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/2024 tento postup Krajského soudu v Ostravě aproboval.8. Odvolací soud dále přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející ohledně nároku na zaplacení částky 2.599 Kč a 12% úroku z prodlení z částky 9.031,02 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.9. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že byla mezi bankou a žalovaným uzavřena dne , datum, smlouva o kontokorentním úvěru, na základě níž se banka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky postupně až do výše 18.000 Kč se sjednaným s úrokem ve výši 16,90 % ročně, kdy žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet v dohodnutých v měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, došlo k jeho zesplatnění.10. Okresní soud se také správně zabýval tím, zda před poskytnutím zápůjčky právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl ke správnému závěru, že této povinnosti nedostála, a proto je předmětná smlouva absolutně neplatná v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a v takovém případě má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi tím, co fakticky žalovanému poskytla a mezi tím, co uhradil. Ostatně tyto závěry ani žalobkyně v odvolání nesporovala.11. Odvolací soud na daném místě uzavírá, že lze souhlasit se závěrem okresního soudu, pokud určil výši bezdůvodného obohacení na částku 6.432,02 Kč, když zjevně vyšel z posledního kladného zůstatku na