Krajský soud v Ostravě 8 Co 70/2026-75 – Náklady řízení

Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.933,27 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. rozsudku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2.624,23 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.512,33 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 328,77 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 36.557,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 36.557,50 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % (odstavec II. výroku) a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.888 Kč (odstavec II. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 37.000 Kč, kdy žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60měsíčních splátkách po 868 Kč spolu s 12 % úrokem ročně a dalšími poplatky. Žalovaný pak na splátkách uhradil pouze částku 1.066,73 Kč. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna postupovat také v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. V tomto směru však žalobkyně ničeho bližšího netvrdila a nedoložila. Žalobkyně neověřovala příjem žalovaného a pokud se jedná o výdaje, pouze vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Okresní soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 37.000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaný žalobkyni zaplatil již před podáním žaloby částku 1.066,73 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 35.933,27 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy v případě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti má věřitel nárok pouze na vydání jistiny, a to v nové lhůtě splatnosti odvíjející se od možností dlužníka, kdy v daném případě založil splatnost až okresní soud svým rozhodnutím.3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce I. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí rovněž kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2.005,06 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 94.356 Kč za dobu od 3. 9. 2024 do zaplacení. Uváděla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, nýbrž pouze nesouhlasí s nepřiznaným příslušenstvím pohledávky. Měla za to, že za situace, kdy žalovaný žádným způsobem v řízení netvrdil ani neprokazoval, že není v jeho možnostech splnit požadovaný dluh na dosud nesplacené jistině úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže soud suplovat tuto jeho neaktivitu a sám bez znalosti majetkové situace žalovaného uzavřít, že není v možnostech žalovaného splnit ve lhůtě požadované na základě výzvy žalobce a shledat, že není v prodlení. V takovém případě je nutno na posouzení otázky splatnosti bezdůvodného obohacení a od ní se odvíjejícího prodlení (a na vznik práva na zaplacení úroků z prodlení) použít obecnou úpravu bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o. z. a obecnou úpravu času plnění v § 1958 odst. 2 o. z. Pokud proto výzva k plnění obsahuje skutkové vymezení dluhu a jeho výši a výzvu k jeho zaplacení (jako v tomto případě) vyvolala splatnost dluhu již ve lhůtě jí určené, a je tedy nutno dovodit, že žalobkyni po marném uplynutí této lhůty, tj. k 20. 3. 2025 vznikl nárok na úroky z prodlení, a to i v případě, že tato výzva byla součástí úkonu zesplatnění podle neplatné smlouvy.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 37.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách uhradil žalobkyni pouze částku 1.066,73 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak žalobkyně v tomto směru řádně netvrdila, ani neprokazovala, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného prověřována, a to i přes poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., kterého se jí dostalo u jednání okresního soudu dne 30. 10. 2025.7. Odvolací soud tak souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením uvedené smlouvy v souladu s ust. § 86 ZoSÚ řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž následek nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spočívá v absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku ve výši 37.000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách pouze částku 1.066,73 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 35.933,27 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.9. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 20. 3. 2025, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno při stanovení splatnosti dluhu vycházet nikoliv z výzvy žalobkyně ke splnění dluhu z úvěrové smlouvy, která je v této souvislosti (dle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR) bez významu, nýbrž ze skutečnosti, že je v možnostech žalovaného ji uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku. Je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.10. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení, když žalovaný dosud ničeho žalobkyni neuhradil. Rozsudek okresního soudu byl doručen žalovanému uložením na poště dne 20. 11. 2025, v odstavci II. tedy nabyl právní moci dne 6. 12. 2025, a žalovaný tedy měl plnit do tří dnů, tj. do 8. 12. 2025. Od 9. 12. 2025 je pak v prodlení s plněním. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně od tohoto data nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 11,50 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 6. 2025, činila repo sazba ČNB 3,50 %.11. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 11,50 % úrok z prodlení ročně z částky 35.933,27 Kč za dobu od 9. 12. 2025 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 12 % úroku z prodlení ročně z částky 35.933,27 Kč za dobu od 20. 3. 2025 do 8. 12. 2025 a ohledně 0,50 % úroku z prodlení ročně z téže částky za dobu od 9. 12. 2025 do zaplacení, rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.12. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ke dni rozhodnutí soudu (včetně přiznaného příslušenství) úspěšná v rozsahu 77 % původně žalované částky a neúspěšná co do 23 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tedy představuje 54 %. Žalobkyně tak má nárok na 54 % uplatňovaných nákladů řízení.13. Náklady řízení žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1.543 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 700 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, 1 úkon právní pomoci po 2.660 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za účast u jednání), 1 režijní paušál po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času za cestu z , adresa, a zpět k jednání u soudu za 2 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 téže vyhlášky, náhrada cestovních výdajů za cestu automobilem z , adresa, a zpět k jednání u soudu v celkové výši 397 Kč a 21 % DPH. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně odpovídají částce 9.053,47 Kč a 54 % z této částky činí 4.888 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na účet právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).14. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím je odůvodněn převážným neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.